Jak matičku Vislu ledem
Spoutal mráz –
Tak severní světovládce
Svázal nás –
Teplé jarní slunce řeku
Jistě vazeb sprostí: –
Také naše pouto zničí
Jasný den volnosti! –
Jarní slunce vystoupilo,
Hyne led,
Hory, doly, nivy, lesy
Kryje květ.
Ale pouto vlasti polské
Nerozvázalo se – –
Slunce svobody ojczyzně
Neukázalo se!
Ejhle Polska – matky Slávy
Dcera nejpyšnější –
Život ze svých sester tráví
Nejnepokojnější. –
Ačač její trůn se sbořil –
Ač dlí ona v prachu: –
Její duch se nepokořil –
Polska nezná strachu:
S osudem se ona hádá –
Válka to nerovná –
Korunu svou zpátky žádá
Svržená královna! –
O království utonulém
Polák dumky zpívá,
A do Visly tajnošumné
Truchlivě se dívá.
Korunu ve vlnách vidí
A trůn rozbořený –
A svět staropolský celý
V řece ponořený.
Pominulo, utonulo
Blaho polské země –
Touhu po ztracené slávě
Cítí polské plémě.
Pominulo, utonulo
Vše, co velké bylo –
Jediné jen srdce polské –
To se nezměnilo!
Stála jabloň pyšná, květná,
Vypínala čelo,
V jejím listí mnoho ptáků
Útočiště mělo.
Ač se jabloň zelenala,
Přec nekvětla zdarně –
Nadarmo se radovala,
Těšila se marně.
Přišel soused nenadále
A vzal jabka sobě:
„Vyrostou jablíčka nová
Na haluzích tobě!“ –
Druhý k stromu přišel soused,
Uříz ratolesti:
„Peň já tobě pozanechám,
Bude hnát a kvesti!“ –
Třetí k stromu přišel soused
A podťal peň jeho –
A sůl házeno na místě
Stromu skáceného.
Polský meč královský
Na tré rozlomen –
Poslední král polský
V hrobku položen. –
Ale orel bílý,
Raněn tolikrát –
Ještě mrtev není,
Žije posavád.
Kde se bouřné mračno
V světě stahuje,
Tam se orel bílý
Rychle zjevuje.
V bouři jest mu volno –
Orlu bílému –
Jinde těsno, bolno
Srdci polskému! –