Dumka.

Vincenc Furch

Dumka.
I. I.
Jak matičku Vislu ledem Spoutal mráz – Tak severní světovládce Svázal nás – Teplé jarní slunce řeku Jistě vazeb sprostí: – Také naše pouto zničí Jasný den volnosti! – Jarní slunce vystoupilo, Hyne led, Hory, doly, nivy, lesy Kryje květ. Ale pouto vlasti polské Nerozvázalo se – – Slunce svobody ojczyzně Neukázalo se! [381] II. II.
Ejhle Polska – matky Slávy Dcera nejpyšnější – Život ze svých sester tráví Nejnepokojnější. – Ačač její trůn se sbořil – Ač dlí ona v prachu: – Její duch se nepokořil – Polska nezná strachu: S osudem se ona hádá – Válka to nerovná – Korunu svou zpátky žádá Svržená královna! – III. III.
O království utonulém Polák dumky zpívá, A do Visly tajnošumné Truchlivě se dívá. Korunu ve vlnách vidí A trůn rozbořený – A svět staropolský celý V řece ponořený. 382 Pominulo, utonulo Blaho polské země – Touhu po ztracené slávě Cítí polské plémě. Pominulo, utonulo VšeVše, co velké bylo – Jediné jen srdce polské – To se nezměnilo! IV. IV.
Stála jabloň pyšná, květná, Vypínala čelo, V jejím listí mnoho ptáků Útočiště mělo. Ač se jabloň zelenala, Přec nekvětla zdarně – Nadarmo se radovala, Těšila se marně. Přišel soused nenadále A vzal jabka sobě: „Vyrostou jablíčka nová Na haluzích tobě!“ – Druhý k stromu přišel sousedsoused, Uříz ratolesti: 383 „Peň já tobě pozanechám, Bude hnát a kvesti!“ – Třetí k stromu přišel soused A podťal peň jeho – A sůl házeno na místě Stromu skáceného. V. V.
Polský meč královský Na tré rozlomen – Poslední král polský V hrobku položen. – Ale orel bílý, Raněn tolikrát – Ještě mrtev není, Žije posavád. Kde se bouřné mračno V světě stahuje, Tam se orel bílý Rychle zjevuje. V bouři jest mu volno – Orlu bílému – Jinde těsno, bolno Srdci polskému! – 384

Kniha Básně (1874)
Autor Vincenc Furch