V PANSKÉ SLUŽBĚ
Jako když potok si zpívá:
v lučinách smavou, tesknou v borech,
tak za dnem den se rozednívá
v hraběcích Nových Dvorech.
Baruška, Anna, obě krásky:
havraní vlasy, oči laní,
pivoňky spíš než sedmikrásky,
nevěsty k pomilování.
Šafaří otec. Kšeft nešel kale,
nevyšel, zkrátka, zisků součet.
Volala pole, dal jim kdys vale,
na nich teď může si zaporoučet.
Poroučí doma, v panských lánech,
z očí mu přísnost jen jen sálá.
V hraběti zhlíží se i v pánech,
palice tvrdá – poctivá skála.
19
Ostřížím zrakem hlídá dcery.
Ženská ctnost, pane, vratkou hrází
pro učitýlka, pro poberty,
panského důchodu brkokazy.
Anna je vždycky kočárová,
německy drmolí a šije.
Baruško milá, tobě znova
i tady se přetěžko žije.
Schody a chodby, kanceláře
vysmejčit, potom doma vařit,
kde jen co vidíš, v potu tváře
uklízet věčně a hospodařit;
v soudečku v nůši pivo vláčet
z ovčáreckého pivovaru:
v kancelář důchodu svižně kráčet
srovnat vše podle lineáru;
20
fořtovny panské, panské dvory
obíhat s lejstry, nosit vzkazy,
nechť bouř se žene z Kutné Hory,
nechť slunce praží, pálí mrazy.
Jakés to růže měla v lících,
když teta Karelová psala:
„Čekáme, pouť máme v Chotusicích,
zas by sis aspoň zatancovala.
Vymluv se, že nám pomůžeš trochu,
tátova hlava spíš říci dá si.
Uvidíš radost mou i hochů,
co říkám: celé chotusské chasy.“
Baruška milá, přetrpělivá,
šťastna tím štěstím, ač je chudé.
Vzpomínka – hvězda – malá, tklivá
po celý život svítit bude...
21
Po celý život jak pomněnky prosté,
nebeská modř jim není skoupá:
Co šťastným úsměvem z mládí roste,
nezmaří nikdy žití stoupa.
22