MAMINKA
Rudolf Krupička
ZODIAK
PRAHA
1948
[5]
STARKOČ U ČÁSLAVĚ
Pod Železnými horami kraj
řepy a pšenice, brambor, dřiny,
lán tvrdé země – a přece ráj:
lán drahé domoviny.
Baruško, tam je tvá milá ves,
kořeny starých, počestných rodů,
hrst chalup s došky, u plůtků bez,
jabloně sladkých plodů.
Na kopci kostel, hřbitůvku dlaň,
v návsi dva rybníčky, rodné sídlo.
Jen dobré nebe vám tátu chraň:
pálí ho dobré bydlo...
Vysoké boty, flinta a pes
voní mu víc než na polích dřina,
o kšeftě dumá, buď ledakdes,
o zlatu do půl klína.
7
Padni i oko, padni i zub,
čert vezmi máminy slzy, vzlyky:
praskne-li všecko, snad aspoň chlup
zbude do Ameriky.
Baruško, den za dnem, noc co noc,
čas rubáš úzkostí matce šije:
k Horálkům chodívá o pomoc,
slzavé údolí je...
Jak zalekle zní tvá písnička
pípnutím pěnkavčím ve Starkoči:
nic tvoje mládí tu nezhýčká,
tvé krásné černé oči...
A přece v nich září tento kraj
řepy a pšenice, brambor, dřiny,
lán tvrdé země, tvůj máj, tvůj ráj:
lán drahé domoviny.
8
LOMEC
Vyjedená chalupa – otec palice,
Prahu tady vidět je skrze krajíce,
tři krky tu hladové – matka pláč a strach,
obchod dobytkem je, ej! dávno na márách...
V čem to rosteš, Baruško, z růže poupátko?
Proč jsi jak to vypadlé z hnízda holátko,
když se toužně za Čáslav oči natočí
po kostelu na kopci v rodné Starkoči?
Přes Krchleby, přes Čáslav cesta utíká,
hlínou voní rodný kraj, poklad odmyká:
Dokola jen klas a klas, žně jsou před vraty,
koláčové pěšiny – šťastné návraty...
Kolikrát jsi pěšiny bosa měřila?
Skřivan sypal dukátky, tys mu věřila:
nemyslilas na dálku, ani na nohy,
vždyť tvé mládí vystýlal modrem oblohy.
9
Ještě kousek, pak jen dva, potom, co by dup:
Od kostela stateček šilhá do chalup,
za Čáslav až do Lomce okem zaměří,
co tam mají k obědu, co as k večeři...
Ten Horálkův stateček, víc než za zlatku,
posadil se na zlatou, štědrou ošatku:
teta milá, přemilá, sestra mámina,
tiskne tě a mámy tvé, plačíc, vzpomíná...
Jak tu všechno jinačí! Jaká pohoda!
Každý den jak na dlani zralá jahoda!
jako když se zvesela všechno rozzvoní,
pomazaným krajícem známě zavoní.
Krávy lojdy, koně, býk – jak je ráda máš,
jak se na tu němou tvář teple usmíváš!
A těch slepic, kachen, krůt! Husy? Labutě!
Připínáš si chudoby vzdušné perutě...
10
Je tě plno v kuchyni, v síni, v komoře,
na špejchárku, v kurníku, v chlévě, na dvoře.
Horálková tetička, dobrá hodina,
chlubně babkám vyzvání: „To je holčina!“
Neujde ti jediné slípek vajíčko,
ani jedno zapadlé žitka zrníčko,
zástěrka tvá přetéká zlatem pšenice,
kolem tebe holubi, kachny, slepice.
Co těch svačin odneslas žencům na pole,
co těch snopů podala patru v stodole,
posvícenská kuřata, husy, koláče
slavně vyšly z rukou tvých, slavně z pekáče.
Na houpačce z proutků vrb „Pod horama“ sníš,
letíš, letíš, nevíš kam, slyšíš, neslyšíš,
nad husami vznášíš se nitkou pavučí...
Jak je blaze, Starkoči, ve tvé náruči!
11
Do očí ti dala noc záři zorničky,
do srdce ti vezpíval skřivan písničky.
Co je život? Zda to víš? Šťastna tady spíš,
vyjedené chalupy v Lomci nevidíš.
Telátka a kachňátka, koně, kravičky,
s krocanem a kuřátky, husy, slepičky
ještě ve snu obstaví snů tvých kolébku,
zdali dobře spí se ti, pěkně pohebku.
Do půlnoci vlásků tvých sněží slunce prach,
laní oči putují po všech chalupách,
letíš, letíš, nevíš kam – kdo ví, nepoví –
Jak jsou něžné, Starkoči, tvoje okovy!
Jedno nevíš: že ten zvon, daný do věže,
ze stříbra je ulitý, zlata, ze spěže,
a že krev, jež kouzlí ti růže do tváře,
krví – prý! – je dojista, Ptáčka, zvonaře.
12
Mnohé nevíš, mnohé zvíš, šťastna tady spíš,
šťastným mladým srdcem svým ani netušíš,
jaká bída s nouzí je v Lomci pospolu...
Bez tebe tam míň je o krk u stolu...
Na jak dlouho, děvenko? Šťastna si tu spíš,
vyjedené chalupy doma nevidíš.
S uzílečkem výslužky, Lomci blíž a blíž,
po Starkoči tisíckrát oči obrátíš...
13
MÁJOVKA
„Májovka“, hospoda pod Bykání,
samota samotinká:
Jediný zlatoušek vytoužený
nikdy v ní nezacinká –
Tu se smích nezdrží, hostů málo:
nuzoty na krajáče!
Táta jen blouzní po Americe,
po koutkách máma pláče...
Pápěrka tichá, přetrpělivá,
zoufalstvím, hořem padá,
slyší-li věčně žvástavé svody
tátova kamaráda.
14
Jedenkrát večer, když zase šly mu
ode zdi ke zdi svody,
vidělas, Baruško, kapkou jednou
přetéci džbánek vody:
Pápěrka máma, popadla flintu:
– jak byla jinou ženou! –
Stála tu němě s vápennou tváří,
se zbraní napřaženou.
Přiskočil táta s blesky a hromy,
než mohlo dojít k ráně.
Kamarád rozbitým oknem navždy
vzal roha do Bykáně.
15
Dál už to nešlo s tím kšeftováním
v tichu jak na krchově...
Domovem novým zas byla pole
s chalupou v Malešově.
Byli jste děti tři, čtvrtá máma,
táta jen rozuměl hrudě:
A tak se počalo od začátku,
trpělivě a chudě.
Táta však, nezmarný tvrdohlavec,
nepřestal hovět tužbě:
zaporoučet si pořádně od plic,
v nějaké lepší službě.
16
V PANSKÉ SLUŽBĚ
Jako když potok si zpívá:
v lučinách smavou, tesknou v borech,
tak za dnem den se rozednívá
v hraběcích Nových Dvorech.
Baruška, Anna, obě krásky:
havraní vlasy, oči laní,
pivoňky spíš než sedmikrásky,
nevěsty k pomilování.
Šafaří otec. Kšeft nešel kale,
nevyšel, zkrátka, zisků součet.
Volala pole, dal jim kdys vale,
na nich teď může si zaporoučet.
Poroučí doma, v panských lánech,
z očí mu přísnost jen jen sálá.
V hraběti zhlíží se i v pánech,
palice tvrdá – poctivá skála.
19
Ostřížím zrakem hlídá dcery.
Ženská ctnost, pane, vratkou hrází
pro učitýlka, pro poberty,
panského důchodu brkokazy.
Anna je vždycky kočárová,
německy drmolí a šije.
Baruško milá, tobě znova
i tady se přetěžko žije.
Schody a chodby, kanceláře
vysmejčit, potom doma vařit,
kde jen co vidíš, v potu tváře
uklízet věčně a hospodařit;
v soudečku v nůši pivo vláčet
z ovčáreckého pivovaru:
v kancelář důchodu svižně kráčet
srovnat vše podle lineáru;
20
fořtovny panské, panské dvory
obíhat s lejstry, nosit vzkazy,
nechť bouř se žene z Kutné Hory,
nechť slunce praží, pálí mrazy.
Jakés to růže měla v lících,
když teta Karelová psala:
„Čekáme, pouť máme v Chotusicích,
zas by sis aspoň zatancovala.
Vymluv se, že nám pomůžeš trochu,
tátova hlava spíš říci dá si.
Uvidíš radost mou i hochů,
co říkám: celé chotusské chasy.“
Baruška milá, přetrpělivá,
šťastna tím štěstím, ač je chudé.
Vzpomínka – hvězda – malá, tklivá
po celý život svítit bude...
21
Po celý život jak pomněnky prosté,
nebeská modř jim není skoupá:
Co šťastným úsměvem z mládí roste,
nezmaří nikdy žití stoupa.
22
BÁL „NA VELKÉ“
Po Nových Dvorech jedna řeč:
šafáře přešla prý zlosti křeč,
zváče do bálu neráčil skolit,
do bálu ráčil podovolit
Barušku s Annou.
Na panských lánech, jaký div,
mlely to babky, která dřív.
Doma se smály, tak už je toto,
že bude milostivé léto,
Baruška s Annou.
Alžběta Rakouská na trůnu
neměla z vlasů vyšší korunu,
vzdušnější blankytné šaty,
než cikánky přísného táty,
Baruška s Annou.
25
Na světě nebylo tlačenic
jak tenkrát kol snědých tanečnic:
z ruky do ruky při muzice
šly šafářovy krasavice,
Baruška s Annou.
Služebník pána, doma pán,
ráno se dovídá se všech stran
odpornou, děsivou chválu:
že byly královnami bálu,
Baruška s Annou.
Jaký to oheň vám v očích hrálhrál,
vzpomněla-li jste na ten bál!
Ať malé, či kopuleté děti,
nepřestávali jsme záviděti –
Barušce s Annou.
26
NÁVRAT DO STARKOČE
Vincíčku Čejků, práskni do koní,
ať podkověnky pěkně zazvoní.
Mateřídoušky plné jsou meze,
Barušku Jozífek domů si veze.
Ve hřívách koní červeň fáborů,
Horálkův landaur míjí Oboru,
žehušský zámek i Chotusice,
Baruška stírá slzičku s líce.
Dušinko moje, škoda přeškoda,
ztracena navždy zlatá svoboda.
Vraťte se, časy chotusské, znova!
Sbohem, ach, tetičko Karelová!
27
Jakpak ji přivítá víska rodná?
Bude tam vše, jako za svobodna?
Chalupu rodnou vidí, rybníček,
Horálkův statek s klecí hrdliček,
ztracené mládí jí srdcem běží,
splašené náhle a bez otěží...
Ztraceno vše a navždy pojednou?
Vše bylo pohádkou a snem a hrou?
Ze soudku smíchu Jozífek točí,
zamilovanou řeč má i oči.
U Ovčár, kdysi, chtěl ji políbit.
„Až budu vaše,vaše,“ řekla, smí„smí to být.“
28
Líbí se jí ten mládenec, líbí,
přece však jako když něco chybí...
Chodíval za ní zřídka. Zná ho, zná?
V mužích se žena nikdy nevyzná.
Zatím je šenkýřem, pilným, k světu,
taškaří, zpívá, hrá na trumpetu.
Slibuje kdeco, ne, není hlupcem,
hospodou praští, bude kupcem.
Žerty jen srší, potom hned káže:
Nic bez kuráže se nedokáže!
Zatím, co příští starost ji mučí,
půjčený landaur zvučí a hučí.
29
Červení fáborů hřívy hoří.
Dva spolu jedou. Pro štěstí? K hoři?
Kdy se jim život štěstím pokloní?
Vincíčku Čejků, práskni do koní!
30
ČTVERO ZASTAVENÍ
Maminku drahou vítám,
Barušku tedy už ne...
Jsou chvilky štěstí ty tam
i časy zlé a krušné.
Starkoč vám školu dala:
tři děti přidala vám,
lásky však neubrala
k těm milovaným hlavám.
Doubravky smutné splavy
potom jste slyšívala:
tři milované hlavy
zas láskou zahřívala.
31
V Polabí úsměv Řípu
druhého synka zlatil,
aby vám mladou lípu
domova rozkošatil.
Stříbrným městem věží,
s posledním zastavením,
Vrchlice s vrchů běží
se starých zvonů zněním.
Domove, vystaraný
Jozífkem, drahým tátou,
domove, požehnaný
maminkou, mámou zlatou!
32
Ne, život není láce,
snů minci v mozol mění:
vám ustýlala práce
od narození.
Žila jste dětmi dětem,
tak vzpomínáme na vás,
jen pro ně šla jste světem
s horoucím, zbožným „Zdrávas“...
Mých dní jste zlatým klíčkem,
hromničkou, jistou svící,
mé duše oltáříčkem,
a srdce zpovědnicí.
33
POŽEHNÁNÍ
Na milou čekej vytrvale,
ji rád měj z duše celé:
jen z lásky věrné, stálé
postavíš zámky smělé.
Půl já, půl Ona – Bůh buď s vámi!
Když nade vším hůl zlámeš,
vím, lásky svojí mámy
nikdy neoklameš.
Vše kdyby zradilo a z žele
tvé srdce puknout mělo,
přijď, dám ti své – a celé! –
aby tvé nebolelo.
34
ÚTOČIŠTĚ
Když srdce pláče zrady mukou
a v čele zoufalství je hřeb,
z těch vašich ustaraných rukou
života voní chléb.
V mateřídoušku vašich dlaní,
v domova drahý klín,
žal skryje svého milování
váš syn.
Když noci, biče uzlovaté,
nedají tiše spát,
dovedou vaše ruce zlaté
ukolíbat.
35
V podušky sněžné vašich vlasů,
v závěje kopretin,
své slzy skryje smutných časů
váš syn.
Když srdce bolí znova, ještě,
drozd poraněný, pěvec pták,
jsou vaší něhy nekonečné deště
nad zázrak.
Ty vaše ruce, za vše vděčné,
ty věrné jsou jak stín:
k nim utíká se, k lásce věčné,
váš syn.
36
MAMINČINA VÁNOČNÍ
Polož svoji hlavu
do mých dlaní,
zůstanu já s tebou
do svítání.
Polož do nich ještě
srdce svoje,
potěší je staré
ruce moje.
Každý mozol, rána,
každá vráska,
to je moje síla,
víra, láska.
To jsou slzy moje,
moje krása,
to je naděje má,
boží spása.
39
Odpočiň si na nich,
staré dítě,
věřit sobě, trpět
naučí tě.
Odpočiň si na nich,
staré dítě,
rodnou zemí voní,
milují tě.
Zvony letí, hrají,
noc je svatá,
tiše, tiše zpívá
slova zlatá:
„Jenom v sobě hledej
hvězdu spásy,
aby vodila tě
zlými časy.
40
Jenom v sobě hledej
světlo denní,
z temnot popůlnočních
vykoupení“.vykoupení.“
Ještě polož hlavu
do mozolů,
dočkáme se rána
spolu...
Ještě polož hlavu
do mých dlaní,
daleko už není
do svítání.
41
DOMOV SRDCE
Bůh vzal, Bůh dal.
Říkáte: Nemá se klesat.
Proto vám požehnal:
Dal osmdesát.
Kraj rodný, rodnou ves
v očích máte,
a každou stráň a keř a mez
připomínáte.
A s nimi, s nimi
mateřídoušky květ,
co nezapomněl do vaší zimy
zavonět.
Bůh vzal, Bůh dal.
Jsou hvězdy nad záhony.
Čas tiše rozhoupal
večerní zvony.
42
Nebolí hlava.
Dny vaše, čistý pramen:
Kol zelená se tráva,
kvete lomikámen.
Váš pohled němý
nebem je mi,
a každá vráska –
bez konců láska.
Bůh vzal, Bůh dal.
Buď požehnán, kdo tolik miloval!
Jen u vás, maminko má,
je srdce doma.
43
ŠTĚDRÝ VEČER
Les v bílém kožichu i pole, ves,
na staré housle ticho hraje,
jde chalupa sem stará, starý les,
vzpomínek hedváb nocí vlaje.
Byl Štědrý večer kdys, už je to sen,
v tmách za chalupou lesy spaly.
Buď Nově Narozený pochválen:
Brambory štědré ruce daly
a z ukradené souše oheň hřál
vás, maminko má, křepelici,
co šindel se střechy – Bůh dal, Bůh vzal! –
mráz odstrojoval s metelicí.
Je bída s hladem opeslý vždy host,
je hrobař to ve věčném střehu,
a je to z horkých slzí dlouhý most,
jenž přetěžko jen vede k břehu.
44
Ne, neplačte, je dávno mír, je sníh,
je bílo do daleké dáli,
ve vašich vlasů sněžných závějích
usnuly navždy staré žaly.
Ne, neplačte, vše zaváto je dnes,
ve vašich vlasech mír je, bílo,
sám anděl pokoje se dolů snes:
má maminko, co bylo, bylo...
Své ruce drahé podejte mi dnes,
pěšinky ztraceného ráje:
je na nich úsměv váš i rodná ves,
nechť ticho, ticho po nich hraje...
45
NA TOM NAŠEM POLI
Proč vám, maminko má,
oči jen jen hrají?
„Ve Starkoči, hochu,
kámen vybírají.
Na tom našem poli
vybírají kámen,
ale se mnou dávno,
dávno Amen.
Mladost – radost!
Jak tam voněl máj!
Ta starkočská náves –
učiněný ráj.
Ruce bez mozolů,
a já vítr pták,
vlasy černá půlnoc,
a v nich polní mák.
46
Oči jak hod Boží,
a já vítr pták:
první na nohou
a do práce jak drak.
Do práce i tance
v ohni celá,
inu, ve všem všudy
jak ta včela.
Kéž by mi to stáří
spadlo s ramen,
abych v potu tváři
vybírala kámen!“
47
PÍSEŇ O ŠTĚSTÍ
Ještě se vracejí ptáci k nám,
nebe mi v oknech zpívá,
ještě jak drahokam
ta vaše hlava sivá.
Pod těmi sněhy, na květu květ,
rodná pole tam voní,
sluncem zlacený svět
dálkami dalekými zvoní.
Ve vašich očích já hvězdu mám,
věrně mi cestou svítí,
ještě tu nejsem sám,
ještě mám koho políbiti.
48
Ještě zbyl mateřídoušky dech
ve vašich vrásek stínu,
v rukou a mozolech
bez konců moře lásky k synu.
Až srdce dopláče, dozpívá,
co v světě milovalo,
chtěl bych, maminko má,
aby v těch rukou navždy spalo.
49
POD ŽELEZNÝMI HORAMI
S nepokrytou hlavou Čáslavskem jdu si.
Starkoči má rodná, kostelem s kopce
rozeznít srdce umíš!
Návratů k tobě nikdo neudusí:
zahradami všemi přemilé obce
v návraty moje šumíš.
Opřena o železnohorské boky
sečítáš radosti s mozoly svými,
bohatá ne, spíš chudší.
Nebohatá, pilná, po dny a roky
rybníčkem a návsí, vraty Čejkovými
padáš mi do náručí.
50
Do náručí padáš, maminku vidím,
od otcova krámu teple se dívá:
k zbyslavské škole běžím –
Špačka zas hraji či po hruškách slídím,
nebesy duše mé skřivánek zpívá,
ve Skalinách když ležím.
Na Železných horách Lichnice trosky,
fantasie nedobytné sruby
zarostlé šípkem a hlohem –
Kladaře vídávám, hranaté vozky –
bučická pila, ach, ostré má zuby! –
pohádko lesů, sbohem!...
51
Vzhůru! A nesni! Slyš, výskání v dálce –
kočáry – veselka! – dětí jak smetí –
ejchuchu! – barev duhy –
ve fáborech vítr – koně jak válce –
ve hřívách vítr – metáčky letí –
chytej, než chytí druhý!
Starkočská pouti má, se žalmem zvonů!
Pod kopcem hospoda – muzika výská,
zahání starostí vrásky,
pod pouťovou boudou v křiku a shonu
Sýkorka z Přelouče prstýnky blýská,
vnucuje kanafasky.
52
Obžínky, obžínky! Mandele zlaté!
Smích teče návsí od zlatého čepu,
naposled klasy zvoní,
zvoní a zvoní po stotisícáté
z Čejkovy chalupy písničkou cepů
do stínů pod jabloní.
Masopust! Maškary! Hospoda čeká!
Kominíčka nesou – Skutečnost – báje?
Strakatý blázen skáče –
chlapcovo srdce chvěje se a leká –
kominíček mrtev – muzika hraje –
Žid nad ním hořce pláče –
53
S nepokrytou hlavou Čáslavskem jdu si,
stopami jdu otce v střevících jeho
odkudsi z nekonečna –
O hvězdných deštích sním – přijíti musí –
kroky mé chrání ode všeho zlého
maminky láska věčná.
Z otcových všech strastí, z křídlovky tónů,
z maminčiných slzí, pokory, lásky,
z nezmarné píle včelí,
ze starkočských chalup, zahrad a zvonů,
z volání brázd, co rodí zlaté klásky,
roste můj život celý.
54
Jak tě nemilovat, obrázku svatý,
Starkoči má rodná, podhorní kvítí,
zázraku dětských očí!
Do pěšin tvých jsou sny mé navždy sváty:
srdce jen na nich si písničkou svítí,
zpěvně si poposkočí.
55
† 11. 5. 1940
Samota němá škrtí,
stavení zaleh’ stín,
noc, černá růže smrti,
zhasla dech maminčin.
Kde vaše starost slípky,
kde za vše je můj dík?
Ach, mámo, pouhé střípky,
žal marný, marný vzlyk –
Nevidím po den celý
těch drahých rukou víc,
té prosté píle včelí,
té slávy holubic.
Daleko je svět lidí
s tou láskou z pavučin,
té vaší neuvidí,
nedomodlí se syn.
56
Samota věčně straší
v tom našem stavení,
den úsměvy mé plaší,
noc stele kamení.
Útěchy voda živá
vašeho objetí,
ta mi už nezazpívá:
„Můj hochu, co je ti?“
Samota víc než zlá je,
má hvězdná vzpomínko –
Do slzí život zraje,
ach, mámo, maminko! –
59
NEJSMUTNĚJŠÍ KVĚTEN
To je ten větrný, vlhký den,
jakoby žalem zavalen,
bez kosích fléten,
bez slunce strun
napjatých do korun:
můj nejsmutnější květen.
Přetěžká je má pouť hřbitovem
s největší láskou v žití mém:
Zpupně se nese
nad žalmem hran
nepřátel aeroplán –
Maminko, nebojte se!
60
Pro koho byly by stvořeny
vašeho žití kořeny,
má rodná země,
duch všechen váš
a vaše řeč – má stráž?
To vše je vámi ve mně.
Spěte jen tiše v rovu svém,
věčná je, sladká, rodná zem,
nade vše dražší:
nechť v slzách zrak,
a nad domovem mrak,
jsem silen krví vaší.
61
ZLATÉ SRDCE
Jak je vám nad hvězdami, srdce zlaté,
z potoků krve naší, slz a pout?
Před Pánem, vím, jak my, že poklekáte,
v sepjatých rukou prosbu máte:
Nedej jim, Pane, zahynout!
Krev ještě teče... Pane, zhynout nedej!
A ve spravedlivosti své
u stolů zchudlých s nimi sedej,
všem malověrným srdce zvedej,
ať zoufalství se neozve.
62
Krev, všude krev! Bič řádí uzlovatý!
Kořeny domova i větve, peň
drásány paliči a katy!
Vévodo České země, svatý, svatý,
na Čechy své se rozpomeň...
Jak je vám nad hvězdami, věřit smím:
To vaše srdce, zlatým dnem
pokory a víry, dobrem svým
nebeským pohne královstvím,
že nezhynem!
63
NIKDY
Nikdy jste se nezeptala,
kdy přivedu nevěstu,
do rukou svých růženec jste brala,
Otčenáškem žehnávala
cestu necestu.
Nikdy jste se nezeptala,
zda vás nade vše mám rád.
Když jste tiše na věčnost se brala,
snad jste ještě rozpoznala
synův pevný hrad.
Nikdy jste se nezeptala,
co, až budu sám a sám...
Jako anděl vždy jste při mně stála,
darmo nikdy nedávala,
oč se opírám.
64
ŘÍP 1943
Jen s břehů Labe smím se hněvně dívat,
jak vrahova jej zneuctívá noha,
jak s dětmi, jenom svými, smí tam zpívat
v triumfu směšném nadčlověka – boha.
Ta jejich řeč, nám cizí odjakživa,
– karabáč nelásky a ponížení! –
jen krví maršů válečných vždy živa,
v noc strašnou mění prosté světlo denní.
Jaký to děs, ta jejich zvůle panská!
Maminko má, my otroky, my vězni!
Ni jediná ta vaše mariánská
s vrcholu jeho českou zemí nezní,
ni jediná, ta s křídly andělskými,
s tou řečí, kterou nejraděj Bůh slyší,
a která s krví vaší srdcem zní mi,
ocelí víru, smutků nápor tiší
65
a drahokamem rosy jitřní září:
s národem s kříže utrpení sňata,
je nehynoucí v lidstva Slabikáři
ta naše řeč, tak milovaná, svatá.
Třebaže černou rouškou svět se halí,
Betlemskou hvězdu člověk tuší;
i zvony, zvony slyšeti je z dáli,
naději věčně živou lidských duší.
Přijde jaro, přijde, zpěvánko školní:
Zas českým polem rádlo pozaruchá,
zas na svém budem pány, volni, volni
ve všem a nadevším svobodou ducha.
Jen s břehů Labe smím se na Říp dívat,
však věřím, mučen krutým touhy hladem,
že budem jednou naší rečí zpívat
nad zpupnou jejich pýchou, zlem a – pádem.
66
NAD ROVEM
Dnes už byste nesla devět křížků.
Šest let vaše hlava v české hlíně.
Neslyšíte kosů, drozdů, čížků,
ani našich kroků z dvorku, síně;
neslyšíte větrů s metelicí,
od Vysoké když se vztekle ženou
prostovlasé, s mračnou, hněvnou lící,
s pěstí jenom k ranám napřaženou;
neslyšíte slunce, k nám se dívá,
zlatým prstenem nám v okna ťuká;
skřivánka, jak nad jetelem zpívá
v rozcestí, kde svítí boží muka;
69
neslyšíte praskot zlatých klásků,
Horálkům jste hlídala je malá:
tenkrát, dívku, píseň sedmihlásků
v jiný, v jiný spánek kolébala;
neslyšíte písně milované,
která každou ránu vyhojila,
pozvedala srdce ubodané:
„Vzpomeň, ó Královno, milá...“
Neslyšíte vítězný dnes chorál,
jenž nám nadějí zněl po staletí,
modlitbu, by chléb náš neokoral,
nezhořk’ nikdy dětem vašich dětí.
70
Tak tu stávám, snů svých otrhánek...
Zdřímla jste si tady, báj už, zkazka,
nebeklíč – a plný drahých stránek! –
s nápisem, jenž nad démant je: Láska –
Dobrou noc, vám, věčna tichý hoste...
Z vyprahlého úhoru my nežnem:
Rozmarina zelená v nás roste
zbožné pokory a v šatě režném.
Tich tu stávám jako v svatostánku.
V úctě, která vroucně ruce spíná,
ptávám se, jen jakby dechem vánku:
Slyšíte dík aspoň svého syna?
71
PÍSEŇ O ZÁRMUTKU
Ještě se vracejí ptáci k nám,
i nebe mi v oknech zpívá,
kde však je drahokam,
ta vaše hlava sivá?
Kde jsou ty sněhy, na květu květ,
pod nímž zem rodná voní,
sluncem zlacený svět,
dálkami dalekými jenž zvoní?
Už jenom, jenom vzpomínám,
vzpomínky cestou svítí,
ale jsem sám, tak sám,
už nemám koho políbiti.
72
Jako by vyvál mateřídoušky dech
z té vaší každé vrásky –
A přece v mých dnech i snech,
bez konců moře vaší lásky.
Až srdce dopláče, dozpívá,
co smělo milovati,
chtělo by, maminko má,
ve vašich drahých rukou spáti.
73
MÉ HOUSLE
Dávno jsem neměl housle v rukou...
Jaké to stíny na mé dveře tlukou?
Váš život zhas,
a přece u mne jste, váš pohled, vlas,
a slyším vás –
Hudba a zpěvy: v květu hruše!
Je milovala zbožná vaše duše
jak vánku van,
jímž klas i kvítku zvonek rozhoupán
a zulíbán.
74
Dávno jsem housle v rukou neměl,
hlas jejich plachý ještě neoněměl:
Váš život zhas,
však bědné ruce mé, jak kdysi vás,
je objímají zas.
Za ticha, jaké noc jen rodí,
vzpomínka z houslí po mém srdci chodí,
a já, tak sám,
tou mariánskou, nejmilejší vám,
vás objímám.
75
PRSTEN
Dala jste mi prsten,
sotva zašeptala:
Vezmi si jej, vezmi,
je to jenom z mála.
Dala jste mi prsten
s neslyšnými slovy...
Bůh jen ví, jak je mi
nade všechny kovy.
Dala jste mi prsten,
na památku:
Lásku s utrpením
Velikého pátku.
Dala jste mi prsten,
na památku:
Útěchy světlo
velkonočních svátků.
76
MAMINKA V NEBI
Dlouho už klíčník nebeský
nevpouštěl branou celou.
Věru, že div se nepřetrh’,
vida vás přenesmělou.
Celá nebeská kapela
kolem vás jedno kolo:
otec náš přemilý
na trubku má hned sólo.
Pavlínka, vaše dceruška,
jaká to chvilka tklivá! –
s andílky křídlatými
„To naše stavení“ – zpívá.
79
Táta váš – matka ne! –
i tady rád nemá písně.
V nebeském dvoře, panečku,
musí se šafařit přísně.
„Vítej nám, srdce přezlaté“,přezlaté,“
Panna Maria řekla,
čelo vám zlíbala,
pokorně jste si klekla.
A když vám hladila
to drahé vlasů jíní,
slzičky jste si setřela,
ptala hned po kuchyni,
80
že jako práci zvyklá jste,
pozdě spat, vstávat na úsvitě –
Za ruku něžně vzala vás,
odvedla k svaté Zitě.
Nebeský klíčník jako sloup,
ústa má dokořán:
„Snad tady nechce robotit?!
To tady nebylo, pro pět ran!“
Pojednou plesk’ se do čela,
kalupem k bráně chvátá.
To tady také nebylo:
Zapomněl zavřít vrata.
81
MAMINKA
Maminka! Slovo z pomněnek,
nebe a klasy rodných polí,
zázračných bylin lék
na vše, co bolí;
domova kořen v časech dobrých i zlých,
živé vody doušky,
ukolébavka nocí bezesných,
poduška z mateřídoušky;
svatyně, kde se promíjí,
co bylo a je snad scestné,
milostný oltář z lilijí
Matky Sedmibolestné;
milostný oltář rezed a růží, mát
s poutníků písní rozbolenou,
kde za vše lze jen děkovat –
na kolenou;
82
ráj světa, slovo božích úst,
vděčnost za ruce ustarané,
naděje věčná, touhy půst
a němé: Smiluj se, Pane!
Píseň zrozená z brázd a kvítí luk
v májovém slunci zrána,
na prašné cestě, u božích muk,
krví a láskou vyzpívaná;
pěšina z hvězd a z mochny stráň,
nebe a klasy rodných polí,
trpělivá, úsměvná, zlatá dlaň
pro vše, co bolí.
Pokorou vysoko nad námi,
v kráse sedmikrásy,
požehnána je mezi ženami
na věčné časy.
83
OBSAH
Starkoč u Čáslavě7
Lomec9
Májovka14
V panské službě19
Bál „Na Velké“25
Návrat do Starkoče27
Čtvero zastavení31
Požehnání34
Útočiště35
Maminčina vánoční39
Domov srdce42
Štědrý večer44
Na tom našem poli46
Píseň o štěstí48
Pod Železnými horami50
† 11. 5. 194056
Nejsmutnější květen60
Zlaté srdce62
Nikdy64
Říp 194365
Nad rovem69
Píseň o zármutku72
Mé housle74
Prsten76
Maminka v nebi79
Maminka82
[85]
Rudolf Krupička
MAMINKA
Knihu sedmi lepty, titulní kresbou a značkou vyzdobil
Richard Lander,
typograficky upravil a vydal v květnu 1948
Svatopluk Klír v Praze
jako XXII. svazek své edice
ZODIAK
Písmem Garamond vytiskla
Státní tiskárna v Praze
ve 180 ručně číslovaných výtiscích,
z nichž 10 neprodejných (A–J)
na českém ručním papíru
a 75 na velinovém papíru (I–LXXV)
autor i umělec podepsali.
Ostatní výtisky (1–95)
jsou na bezdřevém nehlazeném papíru.
Lepty vytiskl Mirro Pegrassi v Praze.
Tento výtisk má číslo 73
E: ts; 2006
[87]