NAD ROVEM

NAD ROVEM
Dnes už byste nesla devět křížků. Šest let vaše hlava v české hlíně. Neslyšíte kosů, drozdů, čížků, ani našich kroků z dvorku, síně; neslyšíte větrů s metelicí, od Vysoké když se vztekle ženou prostovlasé, s mračnou, hněvnou lící, s pěstí jenom k ranám napřaženou; neslyšíte slunce, k nám se dívá, zlatým prstenem nám v okna ťuká; skřivánka, jak nad jetelem zpívá v rozcestí, kde svítí boží muka; 69 neslyšíte praskot zlatých klásků, Horálkům jste hlídala je malá: tenkrát, dívku, píseň sedmihlásků v jiný, v jiný spánek kolébala; neslyšíte písně milované, která každou ránu vyhojila, pozvedala srdce ubodané: „Vzpomeň, ó Královno, milá...“ Neslyšíte vítězný dnes chorál, jenž nám nadějí zněl po staletí, modlitbu, by chléb náš neokoral, nezhořk’ nikdy dětem vašich dětí. 70 Tak tu stávám, snů svých otrhánek... Zdřímla jste si tady, báj už, zkazka, nebeklíč – a plný drahých stránek! – s nápisem, jenž nad démant je: Láska – Dobrou noc, vám, věčna tichý hoste... Z vyprahlého úhoru my nežnem: Rozmarina zelená v nás roste zbožné pokory a v šatě režném. Tich tu stávám jako v svatostánku. V úctě, která vroucně ruce spíná, ptávám se, jen jakby dechem vánku: Slyšíte dík aspoň svého syna? 71