ŘÍP 1943

ŘÍP 1943
Jen s břehů Labe smím se hněvně dívat, jak vrahova jej zneuctívá noha, jak s dětmi, jenom svými, smí tam zpívat v triumfu směšném nadčlověka – boha. Ta jejich řeč, nám cizí odjakživa, – karabáč nelásky a ponížení! – jen krví maršů válečných vždy živa, v noc strašnou mění prosté světlo denní. Jaký to děs, ta jejich zvůle panská! Maminko má, my otroky, my vězni! Ni jediná ta vaše mariánská s vrcholu jeho českou zemí nezní, ni jediná, ta s křídly andělskými, s tou řečí, kterou nejraděj Bůh slyší, a která s krví vaší srdcem zní mi, ocelí víru, smutků nápor tiší 65 a drahokamem rosy jitřní září: s národem s kříže utrpení sňata, je nehynoucí v lidstva Slabikáři ta naše řeč, tak milovaná, svatá. Třebaže černou rouškou svět se halí, Betlemskou hvězdu člověk tuší; i zvony, zvony slyšeti je z dáli, naději věčně živou lidských duší. Přijde jaro, přijde, zpěvánko školní: Zas českým polem rádlo pozaruchá, zas na svém budem pány, volni, volni ve všem a nadevším svobodou ducha. Jen s břehů Labe smím se na Říp dívat, však věřím, mučen krutým touhy hladem, že budem jednou naší rečí zpívat nad zpupnou jejich pýchou, zlem a – pádem. 66