NÁVRAT DO STARKOČE

NÁVRAT DO STARKOČE
Vincíčku Čejků, práskni do koní, ať podkověnky pěkně zazvoní. Mateřídoušky plné jsou meze, Barušku Jozífek domů si veze. Ve hřívách koní červeň fáborů, Horálkův landaur míjí Oboru, žehušský zámek i Chotusice, Baruška stírá slzičku s líce. Dušinko moje, škoda přeškoda, ztracena navždy zlatá svoboda. Vraťte se, časy chotusské, znova! Sbohem, ach, tetičko Karelová! 27 Jakpak ji přivítá víska rodná? Bude tam vše, jako za svobodna? Chalupu rodnou vidí, rybníček, Horálkův statek s klecí hrdliček, ztracené mládí jí srdcem běží, splašené náhle a bez otěží... Ztraceno vše a navždy pojednou? Vše bylo pohádkou a snem a hrou? Ze soudku smíchu Jozífek točí, zamilovanou řeč má i oči. U Ovčár, kdysi, chtěl ji políbit. „Až budu vaše,vaše,“ řekla, smí„smí to být.“ 28 Líbí se jí ten mládenec, líbí, přece však jako když něco chybí... Chodíval za ní zřídka. Zná ho, zná? V mužích se žena nikdy nevyzná. Zatím je šenkýřem, pilným, k světu, taškaří, zpívá, hrá na trumpetu. Slibuje kdeco, ne, není hlupcem, hospodou praští, bude kupcem. Žerty jen srší, potom hned káže: Nic bez kuráže se nedokáže! Zatím, co příští starost ji mučí, půjčený landaur zvučí a hučí. 29 Červení fáborů hřívy hoří. Dva spolu jedou. Pro štěstí? K hoři? Kdy se jim život štěstím pokloní? Vincíčku Čejků, práskni do koní! 30