Meluzína
Je pořád zima....
Březnové slunce svítí, ale nehřeje.
Meluzína vyje jako zvíře v lese,
okna řinčí, pokojem někdo třese
a vichřice, třeba se opírá celičkým tělem,
nestačí odsunout s klína sněhové závěje.
Plakalas’, – a teď snad zpíváš?
Že svítí slunce? Je pořád zima!!
Milion hvězdiček jiskřivých
máš v očích a máš před očima,
ať už se kamkoliv díváš,
za mládím, za snem, za přítelem...
Ale, Meluzíno, Meluzínko, je to jen sníh!!
Je pořád zima. Meluzína je osoba živá.
Poledne v březnu pokaždé jinak chutná.
Několik věcí v pokoji se na mne upřeně dívá:
nu, ano, loutna je smutná,
vždyť proto snad přišla na svět a ze zmatku musí
vyhrávat, pohrávat s barevnou písní a s barevnou pentlí.
Těm druhým věcem v pokoji
ta barva smutek nehojí,
kdež píseň s pentlí!
Dřevěná vázičko z Podkarpatské Rusi,
odkud tě mám? Chceš něco povědět?
Na každé ruce má člověk prstů pět,
pro větší boží slávu,
a pak má jedno srdce a jednu hlavu.
A co dělá hubená, kostnatá ruka
31
toho všivého, ruského kluka,
co tě vyřezával na stráni v pastoušce v Rahovo?
Jak černé je srdce vrahovo!
Březnové slunce svítilo, ale studeně, papír zlatý,
sníh pořád netál kolem chaty,
modré závěje, meluzína vyla, ach, už to mám:
Rozděl horkou hlavu do pěti prstů studených,
rozděl i srdce, roztaje život i sníh!
Do té dřevěné vázičky přijdou květy, ne ty a ne tvůj vzlyk!
A na ni vyřezám z červených křížů a z červených hvězd
takový obraz třeba:
Slunce je veselý, smyslný býk
a moje práce je strašně smutný chleba
a tvrdé sousto v kamení neschůdných cest....!
32