Rozbité dopůldne...
Těsným mřížovím vteřin vnucené práce prozírám v dobu a svět, v té náruči pobudu krátce a nechci už vrátit se zpět k pláči opilý zbojnickým cvalem orient-expressu, jenž z dědiny Podivné jitro harcuje k poledni žhavého úděsu, let, jeť!, led, jed..... Nezradíš dech rudé lásky, Orient, východ, sen slunné víry neprodáš, lascívní klisně z milosti západních kursů a bursovních výhod se střízlivě nepodáš, nepodivíš se, ani když té tvé, o lidském člověku blouznící, strunce sama madona mládí oplzlý kuplet podvrhne, ale ještě dopůldne se ti nad srdcem roztrhne detonující, ohňový granát slunce..... * To tady to není Baskunčak pod horou Bogdo Olou, to není Baskunčak v hlubinách s lesnatou kamizolou, s rozlitým jezerem, jež má divošsky tesklivé zraky, nejsou tu věčně lačnící solné bažiny chaki, lyrika plynoucí Achtuby, zpěvná a jasná zvlněná touha zlatnoucích, větrných kirkizských stepí a hudba jejich večerních dum – – a nikdy už nenajdeš, tatarko krásná, svůj rodný, čapčatský dům! Tady už život oněměl a my jsme hluší a slepí! Není tu obzor pro jarou lásku, jež lásku ti s úsměvem vrací. 7 Tatarko, Praha je ponurá, hlodá ji truchlivá kultura a všechno nám umřelo civilisací. A město, které tě hostí a den co den z tebe kořistí více, jsou jenom střízlivé Vršovice. Víš, tady to, není Baskunčak pod horou Bogdo Olou, to není Baskunčak v hlubinách s lesnatou kamizolou. * Červnovým dopůldnem, pohřeb, špinavá řeka, mrákoty, přelévá v kalný čas úmorem dychtící léto. A ani nevíš, jak mne to trápí, bronzová tatarko Seltaneto, že nejsem mongol, jako ty, že nelze mi s hrdostí vzpomínat na Džingischánův napoleónský vpád! Že nejsem Tatar, člen divoké hordy, jež vyvstala, chrlena z pekla, z Tartaru, nebo, že nejsem alespoň některý z lidí, co žijí od Černého moře až k Leně v Sibíři, z Burutů, Kirkizů, Nogaiců, Karakalpaků anebo Karatatarů, Uzbeků, Kipčaků, kteří se s prohrou už nesmíří. Že nejsem toulavý nomád, kadagi, válečný pěvec Dunganů anebo alespoň bajguš, jeden z narychlo k loupežím sehnané žebrácké lůzy, že nejsem Aderbajčantatar, Kuzmuk, Kabarda drzý, že nemám na hlavě barevnou tatarskou papachu, že si tak málo zasloužím tvých rudých rozkoší stan, že tobě od srdce směšným vždy zůstanu a vedle tebe jsem jenom ubohý, spoutaný, bílý, utkaný z touhy a ze strachu, západoevropan..... * A vidíš, jsi láska, jsi úžas a svět, kytice barevných vzpomínek: Tam, v rodišti, horské, tatarské aule s kamenným saklem, 8 (který vytesal Chatchuja děd, šarjatem a vroucí vírou šíleně statečný mjurid, velitel rajsulalfy, se zeleným turbanem, vlajkou a zlatýma očima, když starou aulu, zcuchané hnízdo z tatarských machalek, spálili carovi lieutenanti ruští, s očima za sklem), tam – bylo dost místa k štěstí, kterým lze umřít! Jak málo stavení v Evropě nějaké srdce má – – –, ne, nejde to: o lidskou lásku žebronit takhle! Když si vzpomeneš, tatarko, na svoje hnízdo, proč se zadýcháš prudce? Kamenný, bílý domečku, maličký sakle, jakés’ měl ohromné srdce.....! Jak tiše zvučely snivé, dlouhé půsty s jedinou potravou modliteb a chudých konopných lívanečků, jak hlasitě hrály slavnostní hody, plničké barev a tance, zelený měsíc září, vzývejte živou přírodu dutými ústy, zhrdáme životem hospodárných křečků, sem!, medové chaloa k lahodě knedlíčků chinchal, na bronzu kouří skopovina, vzývejte pokradmým douškem žhavého hříchu vína sluncem rozžaté stráně, jež polední bůh mámí! Kol kolem sedí džigitové známí, horští i stepní, ovčáci, ovocnáři, někdo zpívá k třístrunné džimauře, pohlédni ven, měsíc už odeplul, přicválal den. Lazurové hory jsou hořící svět, zlaté jsou kopule zelené mešity, bílý je Alahův prst, memento-minaret a věže Nuširvány. A potom vyjdi, Seltaneto, na boží vzduch, kde zpívá tvá matka milostnou píseň, květnatý luh! Je čistá chvíle míru, v nankýnových šaravárech jdi! 9 Na místo pod černou olivou, kde padl tvůj otec, tam závist nevidí, (proč jen ti zanechal úžasný kinžál, kameny posetý?) zde obejmeš mladého snědého muže, vidíš ho prvně a žádný z vás neví, kdo komu šel v ústrety – – I kdyby právě nekvetly tatarské horské růže kolem Nuširvány... Jak barevně jásal ti život, vzrušený krásou svobody auly, svůdnými úskoky divošské lásky, silou muže a muže a muže, pružnou šelmí lyrikou žen, ohnivou zradou a tancem a sněním, hrůznými tajemstvími horkých nocí, kdy kuly se šílené plány svatého příkazu krevní msty kauly, zápolením! * V modrých nocích měkkou dlaní srdce oči zacloní, proč měsíc tak oslnivě zvoní?!, zelené mušky svatojanské milují v rozkvetlých keřích granátových jabloní – ticho, ticho, ticho..... A pojednou zařval rudý hlas, že nutno svobodou obdařit vás, zaškrtit carské choutky panské, že nutno pouta rozbředlých Rusů odhodit, roztříštit na tisíc kusů. A potom, den co den, večer celý, nikdy ses’, dítě, tak nemodlilo!, revoluční písně gazavata zněly, jak prudce ti srdce bilo!, pro tebe, pro mne, pro všechny, pro člověka neschopného díků v krvi porodila země svobodnou republiku, nejkrásnější ze šesti dcer v rodině RSFSR. * A pak –, a teď –, a zde, na poušti hlomozné Prahy 10 už jenom, tatarko, vzpomínáš čírého klidu bílých vrcholků vysokých hor, kamenné chaty, nad lesy hrdě u oblak plující skalními útesy. Pod nimi zpívají bystřiny pro rozesmáté svahy a v modrém přítmí roklí řvou řeky, nežli vplynou v tichá údolíčka. Bojovní, kdysi, bratři a strýcové, bohatýři lidu, jak umí dnes pod lesy pracovat, jak silou díla zkrotli pod láskyplným zrakem krví napitých tvrzí, o nichž válečníci zapomněli zkazky, pod věčně zlatým sluncem, které rve a hýčká, ale nikdy svojí vůní, nikdy neomrzí – –, ba, teď – a zde – už jenom ve snách vidíš, vzpomínáš, slyšíš, cítíš, slídíš domov svůj a všech, boží vášeň, div přírody a lásky. * Viď, krásná Seltaneto, bohužel, nikdy jsi netušila, že by kdes’ na světě taková bída byla, že by kde živořila taková Praha: cit umřel, příroda zabita, dusné zoufalství, svízel, všude jen výpočet, hlad, chlípně zištná snaha! Kdo tě sem zanesl? Zajatec Jan, tebou spasený legionář, vezl tě s transportem domů pro pivních přátel závist a užaslou tvář, aby byl tebe posléze zbaven soudem a zákonnou ženou. Pak zmizel. A ty? Máš, prý, mít v pořádku nějaké papíry! – Kdo tě sem zanesl? – Osud? A proč tě pojednou zradil, když ti byl přítelem dosud? Někdo zpívá k třístrunné džimauře, pohlédni ven, měsíc už odeplul, přicválal den – – a proto vyjdi, Seltaneto, na boží vzduch! Hoj, jaký to krásný, svobodný, barevný ruch! Ale proč bronzový vzdor mladistvé revoluce 11 ti zakázal život a boj, všech radostí zdroj, proč ti uťal obě ruce? Za který v horách spáchaný hřích – pokání je to? Za to, žes’ vrátila Janovi život a láskou zbloudila v jeho mdlý kruh? Kéž bys’ vše zapomněla! Kéž žhavým srdcem znova bys’ rozkvetla celá, Seltaneto! * Neboť takové s tebou je to: místo tvé barevné čardy oblékli tvoje bronzová ramena pod úzká poutka bílého chitónku z hedvábí, které svítí, svítí, svítí, na jílovém svahu bílé kvítí, kvetou a vonějí jeřáby, jak je ti v tom? Víš, co to znamená, Seltaneto? A vlastně: tvoje a Janovo (myslíš), na mořské lodi utkané dítě umřelo z hladu a pohřbili ti je při zdi hřbitova u Vinohradů.... * Což jsi kdy zažila takové hrůzy, ubohá, jako zde, v objetí výkvětu civilisované lůzy? Bez boha velikých kostelů mají tu všelikých, lež a smích! A o tomhle bohu jsis’ kdysi myslela božské věci, když svoji studenou ruku na tvoje číré a pohanské srdce vztáh’, ke dnu až amfory křišťálové vlil tajemný strach, 12 když za bílým bohem odešel tvůj chorý v Šungaji strýc, kterého posedl ďábel šajtan a jenž kouřil bez vzrušení, jakoby nic, tabák, rostlinu, která vyrostla z potu Eblasa, když přestal téci, – kouřil, právě jako ti zde, kteří tě živí! Krásná Seltaneto, jak tu tak sedíš na mém lůžku s pokrývkou rudou, proti znavené žárovce se žlutou, churavou nudou, celým svým tělem vzpomínáš na všechny divy. Schází ti louč, nízká střecha anebo vysoké nebe, lampa s lojem, hvězdy, lesk tatarské šavle, modré dýky, jež z blesku povstala? Seltaneto, úžasný obraze bídného světa, s očima ve tmě světélkujícími, oblaka, země, plameni, duchu, vášni, sne, nápoji, chlebe, tatarko, zatanči mi! * Ti zde, kupčíci, radové, velicí páni, fabrikanti, hejsci, bursiáni, svorně k sobě se tulíce, jinak ti žíti nedovolí, jsi krásná a oni bohati, nesmíš se rouhati!, buďto buď holkou s ulice anebo se budeš v továrnách učiti za mamon umírat. Ale, copak jste viděli ptáčka, tuláka, zpěváka, kterého, krom písně v oblacích, vůbec nic neláká, seděti v šerém sklepení od rána do noci, prstíčky rozpíchanými třídit a přebírat jehly a lkát, očima zkrvavenýma prodávat chvat a hlad? A není tu jiné pomoci! Tělo ti zkrvaví každá – i moje láska je vlastně vražda..... * 13 To tady to není Baskunčak pod horou Bogdo Olou, to není Baskunčak v hlubinách s lesnatou kamizolou.... Těsným mřížovím vteřin vnucené práce prozírám v dobu a svět, v té náruči pobyl jsem krátce a nechci už vrátit se zpět, led, jed....! Nezradím dech rudé lásky, Orient, východ, sen slunné víry jsem neprodal, lascívní klisně z milosti západních kursů a bursovních výhod se střízlivě nepodal, byť jsem byl sebe víc v tísni. Nedivil jsem se, ani když té mé o lidském člověku blouznící písni sama madonna mládí oplzlý kuplet podvrhla, vždyť ještě dopůldne se mi na srdci roztrhla detonující, ohňová petarda slunce...., pták Ohnivák –? Ale to tady, to tady – to není Baskunčak pod horou Bogdo Olou, to tady to je západní svět, k smíchu je píseň, k smíchu je květ, podaný rukou chudou a holou, smějem se srdci, smějem se rtům.... a nikdy už nenajdem, tatarko krásná, svůj rodný čapčatský dům – –! 14

List ke Korintským
– – a měsíc, který s večerem přišel po hřebenech hor, vstupuje na obzor plavnou chůzí, – asi jako chodívá dívka jen ve snu –, a někdo tě opřádá hebkými, nocí a létem vonícími vlasy a tichými tóny své stříbrné harfy: hned usnu, až klesnu... Měsíc láteří do oken. To není zpěv, to jsou skleněné mísy a křehké, průzračné sklenice, které padají s cinkotem, břinkotem do mansardy, třeštíce na zemi, na zdích, na loži. Čísi hněv nebo smích? Nezaryl se, citlivko, střep také do prsou tvých? * ráno v lukách je nějak veseleji, květiny, vůně, zvířátka se možná hlasitě smějí, jenom slunce je tiše. Vesmírnou láskou každý atom dýše, ta láska není sentimentální, jako polnice zvučí, opojnou vůní se roztočil červený mák vlčí a rudé květy jsou z krve a z bídy a z touhy – a proto jsou krásné! * někdy v letních parnech najednou slunce zhasne, luka sesmutní, všechno pobledne, tráva, květy i brouci jsou šedí a nechutní, 15 studená ryba omdlévá u břehu v rákosí a zdá se, že šídlu, když na tebe pohlédne, oči se zarosí... * to je radosti, že jsi slyšel cvrčka! Jako budíček přerval němou tíseň. Co myslíš, člověče, bylo by možno, aby cvrček věděl o bídě lidského srdce, o víře chudých, že posléze všichni si podáme ruce, a zpíval o tom v trávě věčnou, neměnnou, tesklivou píseň? * a bylo by možno, aby skřivan, jenž na život od oblak zírá, věděl, co to je rudá hvězda , co to je víra –, a zpíval (Epištola I., ke korintským XV., 51–52): Vy všichni nezemřete! Podlehnete jen proměně! Člověk → Bůh. Nová země. Nové nebe. Prostor → Ø Čas → Ø Lidstvo úplně splyne. Najdete člověka, ztratíte sebe!, lící stane se rub! Budete všichni proměněni rázem, s posledním hlaholem trub! * To vím, do nebe půjdeme – po Michigan Avenue Chicagem – po Fairmount Parkway Filadelfií, tisíce melodií, jásavá hudba, rytmus, standarty, břinkot a smích.... Nezaryl se snad, básníku, střep také do prsou tvých?! 16

Boston (Credo, quia absurdum!, Tertulian.)
Trnová koruna, diadém z ostnů.... Tančíte boston? Až na druhém břehu zítřka se objeví den, člověče, po svém ukřižování vzkříšen a svoboden, dozrávší milenec žíznivé lidské síly, na slunci ranním zplodíš s ní nového živočicha... Pokorný, srdečný a v moři ticha tak rudý až bílý, byť jsi byl nesmírně vděčný, nikomu neřekneš: „Pane!“, leda snad srdci, jež nebude dávno už tvoje, poněvadž vůně všech pastvin dýchati budou chřípím tvých dveří..! Tančíte boston? Bude mír věčný!! Poněvadž srdce všech trpících věří. Poněvadž také můj svalnatý mozek v to věří! Poněvadž klamat se nelze, – viď Tertuliáne!, to není snad blouznění bezbožné, pěšinka k zmatkům, – je to pravda, jistota, skutečnost, zářivé příští faktum určité, – poněvadž nemožné! Smíření bílé......., impossibile? Diadém, rozkvetlý z ostnů! Kovová židle. – Trpěli. – Trpíme. – Boston –! 17

Akkord Péťovi
Tvůj úsměv dneska asi nevyhraju.... V podzimních kulisách barevných hájů na tuhých a svěžích ňadrech luk pasou se huňatí bozi a huňaté kozy a satyr, jenž dohrál, míří a napíná luk.... Kde ho vzal? Nevyzval, vyzval k zápasu podzim, jenž nápěv mu třísní, jenž nekalou soutěží nad lidskou zbujností vítězí, zavěsiv strakatých cárů, kouzel a čarů na každou listnatou sněť, zlato, bronz, měď a harfu písní! A z nemnoha mnozí své studené lásky se hrozí, na ňadrech luk pasou se huňatí bozi a huňaté kozy, vždyť teplé chlapectví o ženě málo ví, neumí hráti než na šalmaj a chladům jeseně každá hra bývá už málo, žalo děvče, žalo trávu, shořelo v slunečním zlatohávu, rozjihlý akkord štěkotu psů – sněží! –, 18 jak tehdy na horách, když po světě sahals’ ty, Péťo, – sněží!, – žalo děvče, žalo trávu, žalo valo, hory, lesy, háj....! 19

Lov
Hledati pravdu? Hledej život! Je pravdivější než pravda sama. Pravda se skládá z praprostých příhod, jež třesou ti palubou pod nohama. Jsem Silvio, rybář, jenž život objímá prudce. Žel, milenec není ještě své lásky jediným pánem. Ani já před rokem, na lodi v moři slaném s lanem v ruce. Jsem Silvio, rybář a básník a osmahlý muž. S bohem, Messino rodná, a hlídej mou ženu a dítě! Makrely táhnou, k lovu čas nejvyšší už. Na tři dny, Silvio? Pátek a sobotu? V neděli spravíme sítě! Jsem Silvio, otrlý, pevný a pružný jak prak. – Večer se moře vzdulo, k nebi se rozletělo, nad Etnou zamával krvavý mrak, nad vodou sírou čpělo. Pod mořem s praskotem pukalo dno. Co dělá Sicilie? Ba, člověk měl štěstí nejedno, ale po tmě! ZEMĚTŘESENÍ!? Etna soptí! A Messina? Těžko v tom lomozu usíná. Žije...? V sobotu s bohatou kořistí, k návratu všecko schystav, s Giovanim hledám v parách břeh. 20 Moře je šedé zoufalství, život je štěrk a vzdech. Kdo umí bolestí zpívat? Tlučeme lebkou o lebku. Přežil jsem na moři mnoho bouří, svou dětskou kolébku, ženu a dítě a messinský přístav. 21

Vstup do Italie
Na pohraničním nádraží v sezoně celý svět na sebe naráží, babylon řečí tu v nervosním čekání šeptá a brečí, kdy pojedem’ dál!? Facchino má srdce z mozolů a proč by nezpíval? Světelná noc na nádraží každého z lidí si stejně váží, ať má co má. Bohatý, i kdyby zpívat chtěl, nikdy by srdcem tvým nezachvěl, je chladný, je mrtvý, je cizí. Zazpívá za něj pacholek, chuďas je pěvec záhadný a všude, i v srdci, je doma, já houpe se někde u zhaslých hvězd a hranice mizí. Boháči na mramor nádražní pokladny staví si mosaiku z bankovek a jsou vlastně chudí! Že se nudí, bojí se: jen jestli bankovky falešné nejsou! – a praví: Jsou krásné!! Jsme krásní!! A lidé kolem nás zbledli! Nemocní s modrýma, jasnýma očima, chudáci, kteří se nikdy nenajedli, nemají si s čím hrát, přešlapují a netrpělivě se vrtí, 22 to snad se dočkat nemohou, až první svůj hřích, dlaň vzpřáhnutou po živém zdraví, zaplatí v lázních smrtí. Víš-li, že četníci v čabrace černé – jsou pomfunébři předčasně přišlí? Tenata, tenata, ten a ta, ten a ta, toho a tu! Hluk, bábel, zmatení, útok a rychlík je tu! – Sláva!! Hurrá, ženy a děti a starci a muži! Ach, – hrozny lidských těl, kéž v úzkých dvířkách se nerozmačkáte, hejá! kežkéž neteče červená šťáva! Někdo kvílí a rychlík už jede, kometa z jisker plane, vozy skřípají jako rakev – a kdo z vás, ženy, myslí na bílou růži?, já ne. Ty všechny věci dohromady skládají báseň, ne já! Rychlík jede. A kudy? Parná noc mluví, já si nic nevymýšlím! Tři jména zpívají na pozdrav poprvé přišlým nápěvy žalostně splývavé: Ponteba, Udine, Piave...! Bojiště. – Je tomu tak dávno? Opravdu, braši? Kdo po vás na řadu přijde? Uvnitř vlaku řvou veselí Vlaši – a v zemi pod nimi hnijí lidé také už veselí, ani Vlaši, Němci, Maďaři, ani Poláci, Chorváti, ani Češi, jen a jen lidé zrození z bolesti, bolestí zemřelí, básník i sketa.... A tlustý handlíř ve II. třídě, znalý celého světa, nejdřív nám pověděl, kdy je Italka nejdivočejší, (holou pravdu nikdy neoškubeš!) 23 a potom vybalil tahací harmoniku, vyvrh’ z ní svazky doutníků, které v ní propašoval, – trochu vzlyků – a hrál a hrál nejprve Bachův (!!) klavírní koncert „Dle taliánského gusta“, a pak přišel nejlepší milánský kuplet, písnička pustá: Božínku, miláčku, kde se to drbeš? Piave, Udine, Ponteba... Tři jména, jste stvůry s tisíci shnilými pažemi neživých lidí. Vztáhněte je! Hle, jak se tu brzy na vás zapomnělo! Hihi, velmi brzy zapomnělo! Pojďte ven, kdo pak z vás ještě se stydí? Italský handlíř vám tu vyhrává písničku, jíž jste se nedočkali! A zná také tu vaši fňukavou, vídeňskou, – oóko zaslzelo, kterou tu v zoufalství brečely vaše teď rozpadlé huby... (nu, vzpomínat není potřeba!), ale vylezte, vstaňte, kdož jste žili, kdož jste milovali, nad vámi leží vřeštící, zmuchlaná, tahací harmonika světa, knoflíky z perletě vábivě na vás se zubí, zazpívejte, hrejte, zatančete!! – prošla dlouhá léta a nový svět, zrozený z války, je týž a chce stejnou píci, nadšením bez mezí pro vaše rány vzplane!, jen z plna hrdla pějte, lidstva mučedníci, es, – Gott erhalt’!, – Eviva fascio! – es, – Hej Slované!!! 24

(Noc neapolská.)
Es tam, es tam, es trarála-trádala, trarála-á-tram....! es, můj sladký, žhavý sne, má la-a-ásko věčná..! Kde jsi? Milovat mrtvé je hra málo vděčná a živých srdcí už se nedopátrám.....! * ← tvé doby už přešly, ← Vittorie! ← tvá teplá, barevná vášeň dávno už vyrudla, ← den dal, den vzal a život nežije. Jsi sama sen i věčná láska, chceš-li, chudáku, trosko a snědá krásko vyhublá, – a kdo by tvá zašlá léta, krom tebe samotné, pomiloval? * Zbyl pestrý, barevný šátek, stulený na ramenou, a smrtí zbrocený žal s živými gesty. Na krásný šátek i na ženu lidi zapomenou, každé oko někdy zvlhne – a žal roste u každé cesty.... Ten tvůj si asi nikdo neutrhne......! * Tratorii „Due duelanti“ nakázal úřad překřtít na „Due leoni“, poněvadž některé slovo je horké a poradí k činu a poněvadž tenhle černý kout, oněmlý hrůzou, ve tmě a stínu sám mokvá krví a šeptá a ponouká démony, – 25 – a ďábel má lehký spánek – – Ta noční krčma často už točila krev na místě rudého vína a posléze při čmoudu loučí sama umřela. Ale dnes: zpěv, touha, ples, černá klisna, mrtvá tratorie k hvězdám se vzpíná, vzkypěla, vstala a žije, hlučí, řehtá a kopyty bije, je veselá. * A ty jí zpíváš! es, tralára-trádala, tra-la-lásko věčná...! – a kam to myslíš? Při plápolu loučí loučí se tu s mládím živoření, milovat mrtvé je hra málo vděčná a živých srdcí není! A Vittorie, ty? – Nemocná – byla jsi nejzdravější, zvadlá – byla jsi nejkrásnější.... Hladová – a jak jsi oplývala!! a jak jsi z chleba jediného na poušti moudrosti lámala sousta a sytila dav a, pán s tebou, svatá, plna milosti, přebytkem života, vzpourou šťav jsi pozvedla z prachu tisíce žíznivých srdcí a zoufalých hlav –! Těm mrtvým živým jsi všechno dala, nemocná, hladová, zvadlá – – a padlá..., ale zpíváš!! * Ženo, jak dlouho tě vraždila láska, („la-a-aásko!“), jak dlouho tě ladila touha a vášeň a mládí, které je pryč, 26 než uměla’s při loutně lkáti a vzývat prokletý chtíč, „es, můj sladký, žhavý sne, má sladká la-a-ásko....!?“ * V černém koutě před ztracenou, zatracenou „due leoni“ tratorií při řevu bláznivé panichidy jsou všichni zrazeni životem a pijí a pijí, jen, aby nějak spláchli života hnus a vědomí smradlavé bídy, žijí bídu pijí víno pijí a tu tvou, bolestnou vášní rozlétlou melodii. * Vittorie, viď! nikde jinde a s nikým jiným za celý svět bys nemohla tak krásně lkáti a pět’! Jen tady v té bídě s šílenstvím vinným, jen tady v tom koutě! Nikde jinde nejsou smutek a noc tak černé a hluboké a vzpomínky nemají nikde tak dravé a světelné oči. Plamen loučí je měkký a teplý a barvy všech věcí jak šelmy divoké přes propast roků ti na srdce skočí závratným skokem: „Na!, tu máš obraz, který sis’ přála! –“, rozsápají tě, rozervou tě! Obrazy v srdci tvém nelze ohmatat okem, v píseň je přeléváš, barevný obraz se chechtá a pláče, to jsi si vyzpívala! Můj sladký, žhavý sne, má la-a-ásko věčná! milovat mrtvé je hra málo vděčná, jak ctnostné je jejich objetí! Pod špínou na černé zdi bys poznala z paměti, z paměti, místo, kam vstříkla horká krev tvého prvního milého, básníka, vraha a rváče, 27 rváče, vraha a básníka básníka, rváče a vraha, – tvé první srdce – tvůj poslední zpěv – a píseň se láskou zajíká a píseň je bolest nahá, jak je ti, Vitto, jak je ti....!?? * Jsme tři, tři zvučící srdce, bolestný souzvuk: Francesco, Giacomo, já..! Oni mají, oba, slaměnné klobouky, Francesco, jenž hraje na kytaru, je slepý! Giacomo, ohlodán nemocí ze samé lásky, dlouho už nebude trpěti se svojí mandolínou! A já?? Nevím! Já zpívám, – ach –, hrajte, hrajte!! * Tvůj život zchudl, Vittorie malá, a shaslému ohni se podobá! Není, koho bys podarovala – – a to je největší chudoba! Smrt v bezvětří smrt nejsmutnější jest! Není-li slunce, vítr neduje! Už první noc budiž tisíckrát kleta! Nikdo tě už ani nepronásleduje! ‚Mohla bych ještě někoho zvábit?’zvábit?‘ Hle!, čekám, jsem nahá bída celého světa ode dna moře – až k temeni hvězd: Chce mne kdo znásilnit, chce mne kdo zabít’?! * 28 Co vína stojí na každém stole! Stříbrná pára z jídel se po zdech ke střechám plazí. Tam žijí kočky. Máš hlad? Ale pro měďák nezpíváš, Vitto, pro život zpíváš! Však on tě nikdo měďákem neurazí, neboj se, do srdcí blížních je daleká cesta! Také nezpíváš pro pestrou slávu jižního města, („cizinci, pojďte si poslechnout vášeň a bell’canto Neapole!“) Vitto, trpíš a kašleš na to, nezpíváš pro bledých cizinců zlato, ani pro bujné možnosti svého, dávno zvětralého těla, ale dáváš se celá v zákoutí hnusu a vraždy: neboť: mrtvá, – jsi života plná a života syta – a zpíváš obrazy s barevnou bídou, která je přepjatá struna, a zpíváš, ZPÍVÁŠ, ZPÍVÁŠ, Vittoria, Vittoria, Vitta, než se struna zbortí na vždy! * V náručí jižního slunce, bohů milenec, žil národ krásy chtivý, tvořivý, vášnivý, živý, umělec konal divy – – Ale dnes v nejhlubší bídu a porobu kles’.... W Mussolini!! 300.000 černých košil’!! nezapomeň, Vůdče, na naše bajonety!! Budou vraždit hladové bratry, – kdykoliv řekneš!! 29 To visí všude na ulici! Ach, vůdče kletý, že ničeho se nezalekneš? Proč ničíš, život sám co nezpustošil? – – Shnilé srdce, zahálí národ tlící, dlouhým životem mdlý a zpustlý, špínou líný! Neboť: Třeba, že žijem’ životem nejnižší chátry, jsme nacionalisti, fašisti, někdo nám to sousto zajistí.. W Mussolini!! Jsme bědní a líní a nečistí. Milujem bič, křik a puch a rádi nadšením řvem’! Jen námi mluví svobodný duch! Jsme vlastenci v království svém a na bídě světa nemáme viny, řek’ to sám MUSSOLINI!! Vittorie, Francesco, Giacomo, blažená chásko, kolik jste vyzpívali? Zarudlý obláčku nad Vesuvem, proč jsi tak malý, můj sladký, žhavý sne, má věčná lá-a-ásko!? 30

Meluzína
Je pořád zima.... Březnové slunce svítí, ale nehřeje. Meluzína vyje jako zvíře v lese, okna řinčí, pokojem někdo třese a vichřice, třeba se opírá celičkým tělem, nestačí odsunout s klína sněhové závěje. Plakalas’, – a teď snad zpíváš? Že svítí slunce? Je pořád zima!! Milion hvězdiček jiskřivých máš v očích a máš před očima, ať už se kamkoliv díváš, za mládím, za snem, za přítelem... Ale, Meluzíno, Meluzínko, je to jen sníh!! Je pořád zima. Meluzína je osoba živá. Poledne v březnu pokaždé jinak chutná. Několik věcí v pokoji se na mne upřeně dívá: nu, ano, loutna je smutná, vždyť proto snad přišla na svět a ze zmatku musí vyhrávat, pohrávat s barevnou písní a s barevnou pentlí. Těm druhým věcem v pokoji ta barva smutek nehojí, kdež píseň s pentlí! Dřevěná vázičko z Podkarpatské Rusi, odkud tě mám? Chceš něco povědět? Na každé ruce má člověk prstů pět, pro větší boží slávu, a pak má jedno srdce a jednu hlavu. A co dělá hubená, kostnatá ruka 31 toho všivého, ruského kluka, co tě vyřezával na stráni v pastoušce v Rahovo? Jak černé je srdce vrahovo! Březnové slunce svítilo, ale studeně, papír zlatý, sníh pořád netál kolem chaty, modré závěje, meluzína vyla, ach, už to mám: Rozděl horkou hlavu do pěti prstů studených, rozděl i srdce, roztaje život i sníh! Do té dřevěné vázičky přijdou květy, ne ty a ne tvůj vzlyk! A na ni vyřezám z červených křížů a z červených hvězd takový obraz třeba: Slunce je veselý, smyslný býk a moje práce je strašně smutný chleba a tvrdé sousto v kamení neschůdných cest....! 32

Vzpomínka (Zábojovi Bláhovi-Mikšovi.)
Čírá radosti, která se barevným trylkem rodíš ze zoufalství krásy, písni ptáka v bludišti větví! Žíznivi, ve stepním požáru metropole jen z lásky pleníme sny, o kterých sotva co svět ví. Dotknout se roubení sluncí a k zemi se přimknem’ u tůně.... Slyšelas’, Marto, sbor lesa tisícihlasý, který se vichřicí láme a bouřemi dusí a škrtí? Žijeme – poněvadž umíráme. Písnička lásky či poslední vibrace smrti. Milujem, bojujem, nahoře / dole, jsme v kole, svět stůně.... Pestrá květino na louce u potoka, které pro samé zhýralství barev už nezbylo v kalichu vůně, tklivá kráso zroseného oka, co zbude světu a jeho láskám, po staletí tlícím, po ptáku, který, opojen šílenstvím letu, nemoh’ už zazpívat rudým borovicím? Čelista, vnitřním rytmem věty opojený, nestihnul dechem konec kantilény.... Vzpomeneš písně snědé Magdalény? 33 Červeným vínem jí žhnuly a voněly vlasy – – – i mrtva tě jímá – na dárce krve, na dárce krásy se nezapomíná – – –. 34

Largo
Goticky lomené oblouky obloukové lampy, prodané slávy skřek s varietní rampy, tlukot tepu života, kmit plátna kin i hudba slunečnic zvětrá v srdcích manekýn. Trojhlasá siréna aut, podobná výkřiku hrůzy a smíchu výkřiku svědomí po prvním hříchu, shášela oči bludiček v lese obludím, kterým chci bloudit. A nevidím, nevidím, nevidím.... Nevidím bigótní vášeň mařinky vonné, sladké zmije, jež v tůni touhy tone a hypnósou pohledu chytá se slizkého šlahounu leknínu, skandujíc modravým hlasem své: nezhynu – a přece nezhynu! Jak jenom může muž v zeleném obleku beztrestně rodičům zastřelit dítě, které jde v zástupu hladu? Dav mlčí a – tuší... Ovšem, vždyť ani pták nepatří hnízdu ni obloze – a milovat skrytě soukromé vlastnictví – ztravuje duši... Hudba svobody zalehla z daleka. Les byl tak vlhký! Pak vznikla paseka a na místě paseky, – ano, byl tenkrát hlad, – – jaký jste zřídila, markýzo, sad! Klikatá pěšina pravdy svíjí se pod zemí, slunce vyčítá měsíci suggesci luní, vůni můžeme odpustit, že barvám nerozumí, barevné ploše palouku neupírej, Annito, vůni..! 35 Ovšem, vždyť dívka v první závrati smyslů nemusí ještě rozumět vínu! Pro samé světlo, poutníče, kterého pro lásku k člověku vyšlu, máš v srdci tolik stínů – –. 36

Romantikon
Spi, spi, neznámá s obrazu, na plátně olej zněl, v hlubinách očí, v jich odrazu, štká symfonie těl... Tvé neznámé tělo zabíjí. Vždyť před léty zabil tvůj zrak, nemohu milovat Francii, frak, prak, rak, drak, vrak, brak! Spi, drahá má záhado s obrazu, touha, bez tetivy luk, luk..., Lukrecie vůbec neznala smích krví opilých luk. Krev milionů je opila a z krve láska zní, tisícem květů smrt ožila nadějí poslední. Spi jen, má drahá, neznámá, vlny tuch odpluly v potoce, mládí, jež pro tebe šílelo, nejedlo vzácného ovoce... 37

Opilec
Kdy pak se ti to stane, dělníku v čepici, bledá tvář, olej, saze a špína? Tichý, krásný večer na venkově, v zahradě na terase... Paní, které jsi přivezl vlakem zprávu a která tě hostí, neřekla slova o radosti, nemá času, šla pro kozu, která se u lesa pase. Ráno’s byl docela bez pomoci, u myčky Heleny žebral jsi o chleba, a teď tu před tebou stojí sklenice vína a stojíc, hovoří svůdnicky o tisíc a jedné noci. V tobě je píseň, malé dítě v barevné kolébce srdce, která i tebou kolébá s komory na komoru, s jedné strany bez a s druhé střemcha, láska na obzoru, hudou, voní a uspávají tě. A potom sníš – a všude divy kol. Pes, který u řeky štěká, má smaragdový hlas, měsíc v úplňku je stříbrný v g-mol. Krev, duše, život všech věcí, jeviště vteřin i čas, o nichž jsi dřív’ ani nesnil pro jejich krásu, horkou a prostou, rakety barevné k obloze před tebou rostou, rozkvétají. odkvétají, to jsi rád, že máš zrak, žes’ je lapil aspoň tak a z očí na dno srdce uložil! Slunce, dobrodruh lásky, vkradl se do staré zahrady, kdo by mu odporoval? Vzdáš se? – Ach, klesnu – – –! Heloïso, viď, přece nebudeš bránit v splnění vzývaných chvil 38 umělci, který plasticky zhmotní zářivý přelud tvých snů! Heloïsa však odlétla biplánem A. D. 1144!! I slunce je pryč! A k postýlce přiklekl večer s laskavou ódou: Spinkej, hajej, uštvaný človíčku! Teprve noc tě smíří! Ráno vstaneš, svěží a silný, srdce ranné, umyješ se studenou vodou a vymyslíš si nějakou veselou písničku do té psí dřiny života, rukávy vykasané.... Teď za šera na všechno sobectví, bídu a pláč – – zapomeneš, ležíš pod teplou kopicí večera a spíš – a spíš a tvá bolest též..... 39

Z listopadu
Vzdá-li se plemeno lidské samohaně fašistické, motýlům na křídlech vyhasnou oči (babočka paví oko, babočka bez očka, babočka, slepý admirál), a přestane vonět jetel... Zlatem spoutaný svět? – a přece se točí! U samých hranic hrob: „Czop!, k Bethlému přestupovat!“ Dostavník. Řehtání koní. Telefon zvoní: „Haló, Bukurest, Hotel Menuette, Evžen, tos’ Ty, má milá? Nedobré zprávy: Dělnická madonna porodila Člověka v okovech! Jaká muka tu! A madame Kleopatra u fary, z prvního patra, připouští ve dne v noci jen za 100 březových dukátů celý svět, (znáš vůni zásypu Amourette?), jen za 100 březových lístečků, také chudé, když to půjde....!“ Na pomoc po těžkých kobercích tiše se plíží noc. Začátkem listopadu rytíř už nemůže bojovat pro srdeční vadu. 40 Stá-át, spá-át..., chcete mi říci, kde tu spí morče? Hranostaj, skrčený na otomanu, jen tak si pozdřím’, do prázdných sklenek šláp’ drátěnou nohou čáp, „máš raději horký grog nebo mdlou života manu?“, noc co noc svádí nás podzim, bledá a bezkrevná animírka „grogu není!, nemáš chut na cocteille?, pro povzbuzení, a přitul se trochu a něco zakoktej, nesmělý, copak mne neznáš? Nosil’s mne v písních, nosil’s mne na rukou, bleďoučké nočňátko se rzivou parukou a s pletí šedivě bílou, jak okraje bursovních listů, s citlivou pletí, jež vidí, slyší, čije a výzvědné služby koná mi. Ženu s pustými ústy, s prázdnou nádobkou parfumu „Mon ami“, se zlatou, jektavou závěrkou falešných zubů – –?zubů – –?“ Na lukách ocúny škubu, anténa touhy zní bez ní – –! 41

Dívčí cesta
Tisíci nebezpečími, možnostmi, nejpestřejšími projdu, já, dívka větroplach, než docestuji od strýčka z vinárny v Praze k matince v Manětíně. Je teplá zima a vichřice sborem dují. Nerada opouštím saze, světla, hluk, šepot s pokušeními, hovory hostí u strýčka při rudém víně. Neboť po těch třech dnech, co jsem tu byla, teprve nyní, když odjíždím, rozumím šarvátce orchestriónu, útoku, zajetí – a jak je sličná ta surová síla, v jazzu zlomený meč o srdce zvonu nad ňadry mými..... S bohem, zbrocené sklenky, má noční pout hrozně mne blaží, od večera k ránu, jak bude dlouhá! Za chvíli začnu cestovat, tramwayí na nádraží. Šestnáctileté tělo miluje všechno a četla jsem slova: vášeň, touha rozpaky objevitele neznámých zemí, zavlhlý dívčí pohled, naděje, dobyvatel a sen. Ale, až budu za horami, – jen pomyslit a tak krásně je mi, – až budu přestupovat a vyjdu z vlaku ven – hloupé žáby pláčou, když srdce jim radostí plesá – – a až tenhle ten blues uslyším z kolejí na nádraží uprostřed modřínového lesa, který se v noci vypařuje k hvězdám..... – ach, ano!, – ale v Manětíně se ještě mládencům nezdám..... 42

„La Felice“
Ach, myslí si lyrický básník, Sicilie, – tralala! – zdráv je tu jenom ten, kdo pije tvé snivé a ohnivé víno Marsala! Něco nám o tobě řeklo divadlo, (Messinská nevěsta?), více však kino, (snímky: Selinunt – Girgenti – Segesta). A Syracusy? Archimedes: Ó ó ó, noli tangere circulos meos – !! – a město hoří! Sicilie, na modrém moři, blouzníme, země nejšťastnější!, střídka nezhnětená básnických snů! A jsou asi docela falešné všechny ty bajky a představy vnější... Toulám se tebou, plovoucí šipko, a do rána bílého neusnu! Ráno, slunce nad tebou doposud neobjevilo se, zvědavé, trne pod vzdutým obzoru břichem, všechno a nic, nenarozené dítě! Kdybys, pověrčivý rybáři, tušil jen, co se chystá na břehu světa, mezitím, co si mořem omýváš zčernalou líc a napolo v spánku, opilý jitřním tichem, rozplétáš nocí zmotané sítě, šel bys jistě ještě spat, – ale je to dnes jako nějaká sláva – –! na příklad: rudý disk, mrštěný po ostří obzoru, srdečný a plný lásky a nadějí a veselostí, neboť, nu, ano, – jako sicilské víno zrají pod ním prudce 43 všechny věci, člověk a země a jejich srdce. K radostným obřadům: každého z hostí červené ráno si podmaňuje a důvěrou v bohy sílí, je plné laskomin na život, plné zdravého humoru. Ale to je jen ohavná fraška, která si ve slabé chvíli podala srdce básníka! Přijdeš do přístavu a – kde máš tu jitřní slávu?, Palermo?, z ohniska smradu a bídy vedou tři uličky do hlavní třídy a to už je středoevropské město, všechno tak staronové, a – smýšlej si řecký Panormos, Foeniky, Karthagince, – (vezmi do ruky Baedekra) – byli tu: Ostrogoti, Arabové, Normanů výboj, Němců Hohenštaufců sídlo, Francouzů z Anjou skvělé bydlo, všechno si roznesl čas z hýřiště pro cizince rodů Modica, Chiaramonti a jiné hrabivé přátely, inkvisici, Austriáky a Španěly a posléz’ pro královsko-papežský Řím s jeho přisluhovači fašisty, s žoldáckou krví a s mozkovicí ptačí... „Haló!“, nedovoláš se, „kde jsi, la Felice v úrodné Conca d’oro? haló!, kde jsi?! – la Felice, Felice!“ „La Felice, Felice!“ Vycházíš z města ulicí, kterou lemují vysoké palmy, tady v tom hradě je arabsko-normanská Capella Palatina, a tady v tom kostele zpívají žalmy, „La Felice, Felice!“ Ale, rybáři, nemysli na to, co bylo, – pojez, co je – a napij se vína! Neboť, vrátíš se domů a na břehu sedí už mrzutý den a zívá, sprostý popěvek odpůldne opilé chraplavým hlasem zpívá, 44 a všechno, oč ráno jsi životní radost opřel a na cos’ ji klad’, se změnilo v slinu a zápor, tvé písni se na břehu nedaří. I moře je pojednou hnusné, rybáři, je plné špíny a sazí a střelného kouře, je černé a hnije, je zapocelé a čpí, jak fašistická košile, je směšné, jako tvůj palčivý osud, Sicilie!, „Ia Felice!“ A vzadu nad mořem, marně hledá tvůj zrak: není, ach, není tu! Kde byl dřív’ rudý a slibný disk slunce, je nesmírný mrak, nesmírný, černý, římskému ďáblu zakletý, dosud nerozstřílený prapor...!!, – přijde už bouře?!, la Felice? 45

Mare africano a moře africké
Moře africké, naduté, vzduté a dobyvačné! Africká hrůzo s nezničitelným čelem Rvavého Hanibala a Hamilkara! Šelmě lačné, Ejhle!, živočichu tvému tenkrát poprvé Africká země nestačila, šírá vlast lvů a černochů a palem! Fiaska, porážky tě hnaly do krve, Rostoucí vojska vášeň bičovala! Italia, Roma! Doma jsou stáda malá! Co může ztratit země vlastně už zotročená? A za mořem tak nádherně se žije Na březích římských, v lázních Sicilie, O bílých ženách sním!! Mé zuby skřípí, u mordy horká pěna...! Ach, Italie! Ach, Sicilie! Máš ještě dnes vášně dost, z bouře tvé nyje a vyje a zuří a dýmá, Oh, útočíš ještě dnes divoce na břehy žádané země, Řádné a od věků smilněné děvky panského Říma. Exotické vlny svým vysokým, černým, žraločím čumákem Až k vinicím letí a rvou a ryjí do sopečné půdy, Frivolní rozkoší opilé, metají balvany, kamennou drť... Rozkoš a žízeň a msta! Je z vás, africké pudy, radost a hrůza, I když od vás nevzejde konec téhle barevné země! Což!, – ale není tu lásky k člověku, nezná ji ani ta ubohá přístavní lůza! Kletou vidinou zlaté moci šílený chtíč s jásotem vítá (evropské pudy!) Éviva, vlastence otylé, fašistické košile, vřed světa, svou smrt! 46

Ze srdce člověka – –
Z pravěkých mlhovin povstala země a zvíře i člověk.... A ze srdce člověka a z jeho tápání, ze srdce, odsouzeného k víře, zbožněna byla příroda, jež smyslům lichotí anebo jež hrůzu nahání – a povstali běsi, bozi a bůh. Ze srdce člověka a z jeho lebi vyvstaly obrazy podobné peklu, očistci, nebi a ze srdce člověka jeskyního se posléze oprostil svobodný duch. Oprostil? – Pohádka odvěká! Ze srdce člověka bohem stal se krvavý běs jeskyních otčin, na oltář s obětmi krvavými nastolen zločin, vražda, loupež, bída, útisk a války, reakce, krev, kapitál bez morálky a peklo – –. Byť sebe víc krve teklo, ze srdce člověka vyrostla sladká, liknavá slabost, („nutno, prý, prodělat očistec!“), opojný strom srdcím zbabělým narost’, pižmovým květem vzývány zájmy břicha a žoku, s plaménkem vroucí naděje v oku. Pižmovým opilstvím uspané vědomí lidí zabili duchové, lovící v kalu; běsové zkažené krve člověka – prám jeho života řídí, bohové správních rad a draci kapitálu, vůdcové blouznících davů, 47 již chtějí být hlavou, ač sami nemají hlavu a nejméně srdce – a přece masy z masa klamou svou tlamou, zbožněná jeskyní, příšerně řvoucí, krvavá příšera Adolfa – , hi-hi-hi-h-i! Pozdrží-li splav příval živlů, hladina proudu stoupne a jez za tu svou hráz: chleba musí dáti neb světlo! Člověku vývojem na mozku přibyly rýhy a v srdci jeho leccos už se zhnětlo, z čeho bral duch lidský spravedlivý podíl. Své bohy, Olymp i podsvětí, pověru, pokoru, děs dávno už překonal, do stoupy století hodil – –. Dělníci slévárenští slévají děla i zvony, dělají zvony, zvon i zvonec, děla i zvonec, dělají zvonec a nebudou nadarmo pustošit, litinou zazvučí v kraj: „Umříti bídně či bojovat pro věc?, bohové, podsvětí, nebe či ďas?“ Je pozdní večer! Třetí máj! Hrdliččin nezve už k lásce hlas – –, Bennito, Adolfe, Engelberte, pohádka každá má konec.....! 48

Ozářená tma
Věci celého světa, poněvadž jsou živé, (poněvadž cítí, slyší a na sebe s láskou se dívají,) volají, vzpomínají a zpívají, ruce vztahují, radují se i teskní a dříve, než o tom víš ucítíš jejich laskavou ruku hřejivým soucitem na srdci svém. Duchové fluidum živé krásy a živé bolesti nad celým světem duje, je všeho síla v něm, vzlet, láska, rozcestí, hovoří signálem vzpoury a promlouvá tichem, je hroudou, kamenem, hvězdou, břízou a živočichem, vesmírem celým prostupuje. Vše spolu souvisí. Dobro je reflexem zla, smutek je z radosti, štěstí je z utrpení. Za krásu jásavou, pro kterou život není, děsiti musí na pólu negativním násilí špatných na srdci primitivním, zločinná bída z peněz vyhřezlá. Pro energii dobra a krásy ne každá věc je stejným vodičem, – zvláště ne srdce! – (dnes láska, zítra vražda,) – vyznej se v něm v srdci svém, když věčné věci celého světa: atomy, osudy, osoby vteřinou každou v ně činem i myšlénkou působí 49 – a ty o nich nevíš, ty nevíš o ničem – –! A přece je v životě věcí jediný zákon a jediná míra. Věc každá druhou v dlani své svírá. Čin tvoří čin a udává směr jeho dráze. Osud je jen zemská gravitace na přesné váze. Vše má svou určitou tíž’, jež citem je vyměřena. Na jednu misku bolest položíš a na druhé misce vyplove radost trpkostí vykoupená. Jdeš unaven večer ulicí, tak šedivě k dlažbě se tulící, pobouřen, zarmoucen, planý – – a najednou srdce se zúrodní záhadnou, útočnou povodní, nevíš – a zpíváš a tančíš a letíš a biješ, štědrou úrodou srdce na všechny strany plýtváš, rozhazuješ, zkrátka: – žiješ! divokou vichřicí duješ, vrháš se na kmeny hnijící, zdá se ti, že neseš nové símě granátové v dychtící stráně... Nebo kdes v oceáně v bezvětří po dlouhé týdny loď plná naděje na mrtvých vodách mešká, (poledník 136°, třináctá rovnoběžka severní šíře a na západ od Greenwiche), – nic o tom nevíš, – jsi lhostejný a klidný – –. Pojednou vše se změní: 50 moře se vzedme a vzkypí, šílené, mrskají vichřic a uraganu biče, bouře kleje a burácí nocí, boží dopuštění, blesky jsou modré šípy a posléze rozštěpí stožár. Raněnou loď bez pomoci požírá s praskotem požár. Zoufalství skřípe zuby a – věci s červenou krví dobíjí lůza. Hořící vrak se potopí. V té chvíli tvé srdce uchopí černá hrůza. Úroda v srdci ti vyhoří, stesk, prázdno, zoufalství, vědomí příkoří ze všeho zbylo, jakoby do tvého vlastního srdce ti bylo udeřilo. A přec’ o tom neštěstí v moři není ti známo nic! – – Ale jen tehdy, jestliže neklesneš, zažiješ ještě víc! Blesku zář srdce ti osvítila, – třeba že’s neviděl loď, když stala se hořící pochodní, strašlivou pecí, – a jestli tvá bolest dost veliká byla, uvidíš mír a vyslechneš tiš všech věcí hřejného doteku v ozónu vůni: k nejhlubší tůni, k nejprostší, nejhlubší pravdě, k vášnivé milosti věcí a k bolestné lásce k člověku pokorný, malý, s nesmírně bohatým srdcem, se protrpíš! 51

Červnová noc
Skála, jež se sklání nad řekou, lupič, sveřepý násilník nad lačnou ženou, vlny vody, vlny páry, vonící akátem, podhoubím, jehličím, senem, závratí, pirátem, láska, jež visí nad dívčí touhou, tak blízkou, jakkoliv dalekou, Damoklův meč nocí bezesných. Noční koupel stříbrné dívky v řece – a vlny, vlny se ženou....!, cvrčků a cikád zvroucnělé volání do lesů na stráni: „jih, jih, jih, jih, jih, jih!“ Sen měsíčního kamene, křišťálu studánky, pramene, pryskyřný dým z ohniště cikánů na oboře, stoupající, rozpjatá náruč k úplňku měsíce, loď vodních pytláků, kladoucích šňůry na úhoře, štěkot psů, vonící jeteliště, květ janovce, zdali si vzpomene?, zaťaté zuby vášně, hukot jezu, pod vodou hnijící pramice, lyrická píseň světlušek, smaragdem noci plujících, cvrčků a cikád zvroucnělé volání do lesů na stráni: „jih, jih, jih, jih, jih, jih!“ Vzdutýma tvařematvářema vichřice allegro půlnoční duje, se skály do řeky lupičem láskou svržený kámen se srdce, Damoklův meč bezesných nocí a prokletý plamen. Z vesnické hospody rezavé křídlovky vzlyk na rudém měsíci pluje, rezavé křídlovky smích, meč, jak dlouho vydrží pavučin nítě?, – a v chalupě pod lesem pláč, vůní smrků ospalé dítě, 52 vzbuzené snem o chlupatém něco, rezavé veverce, kterou vidělo v poledne na sosně, ztratit se ve větvích, cvrčků a cikád zvroucnělé volání do lesů na stráni: „jih, jih, jih, jih, jih, jih!“ 53

Dívka v lese
Symfonie javorového lesa (lesa) zelené e-gis-ce listí a déšť (déšť) fagot štěpený smutkem dívka nezaplesá (nezaplesá) kořání pěšin a cest – dřeva mlčí k ponuré radosti dechů (dechů) barevné pomyšlení láska v mechu (v mechu) jásot zaklínání výkřik do ticha osud je liftboy nepřesný – dívka se směje a pláče (pláče) objímá život a miluje sny (sny) jeřabiny slzičky Panny Marie trouby z Jericha mordyjé – 54

Á jo!,
nebo: Hlad v Golfo del Papagayo
Ano, Mr. Silvain je zloděj.....! Děj se co děj, krást bude, když krade a krad’! Ale, mon Dieu, nemusí to být zrovna paštika husí, ale člověk musí míti přece k jídlu něco více než vyzáblé Pavlíny líce, neznámý západ slunce, Ohnivému křídlu!!!, (pane, vstávej, začíná noc!) nebo příliš známý, nemastný, neslaný hlad!! * Matko, tvá dcera Pavla se v přístavě nenabízí, ale kdo jedl z vás dvou?, a – přijde-li, ztahaná, s prázdnou, budeš jí moci co teplého dát’? Nemastný, neslaný hlad. * z horké noci hustou přízí moskyt oknem neproletí, ale prolne ji těleso činel, poklus bubínků a tučná – a přece se točí! – sentimentální píseň banja, povyk z krčmy, tanec, 20 zpocených těl a ranec zelených očí – – * Kdo byl ten kanec 55 u Thermopyl? Mr. Silvain ten se dobře bil!, tančil a tančil a pil a pil! Kdo, Pavlo, políbí tě, když tancem a potem ti po tvářích stek’ pel a pyl? Kdo pláče jako krokodýl v kolébce dítě v bažinách? * Ach!! mami, loučím se s vámi! Mon ami dá mi 2 lamy, až budem’ sami za řvavým mořem a za horami na De las Perlas u Panamy! * Děti, jedly jste něco? Bůh s vámi! Á jo, je tady hlad, v Golfo del Papagayo!! 56

Němé ráno
Vysoko v šeru černá vrána pluje a skřehotá. Pták nezpívá, ni větřík nezaduje. Mlhavé jitro, znaven se ti klaním! Do práce potácí se šedým smutkem ranním nuzácká holota..... Úrody letní země nelituje, mateřských bolestí. Příroda usíná, podzim jí líbá oči, krvavé slzy buků pláčí pro mladost a rudým listím blouzní s oblohou: Proč není přáno, to, co v obět nesem’, vždy donésti?! Slunce je klam, jenž nad mlhou se točí, spíš pro bolest a stesk, než pro radost, – a my v ně věřili jak na přítele, úrodu víry své jen jemu kladli v ruce. Je hrozně těžko zkrvavenou zemi smířiti s oblohou! Podzimní stráně zrezavěly celé jak starý svět, v němž rudá lidská srdce už kvésti nemohou – –. 57

Písnička
Až já pojedu přes ten les – –, jako tenkrát bude vonět mech, srdcem rozbušeným bude blouznit vřes, v písni nejvroucnější zapějí Tvé jméno laskaví ptáci na stromech, nikým nebylo tak čistě vysloveno, kdež pak mnou! Hyje, ou! Až já přes ten les pojedu, z vděčnosti zapláču, své srdce nazpátek povedu k tichu na samotě, k jasnému, žhavému mládí! Stupej, tiše stupej, neřehtej, nedupej, víš, – vzpomínky naše všeho se děsí tak plaše, všecko je leká, se životem jasným pádí do daleka, pádí – –!! 58

Áje
Letní večer probouzí se z parna voňavé slunce zvoní barvy růží vypjatý viadukt matčiny krve bolest a rozkoš rozvratu bolest a opojení vandalství tvůrčí propast sen za hudby vzpomínek violoncello vzpínáš se bílý oři vůně.... úsměv vítám tě na svět mé dítě 59

Ticho v trávě
Kterými lukami, kterými lesy brouzdal ses’, noční chvění není vření denní, kterých měst ulicemi a kterých továren děsy dral jsi živou ránu utrpení, hledaje boha k obrazu člověka..? Boha, tak velmi sobě podobného, boha s lidskými hříchy, život se poleká. Boha plodného k podivení, něžného k políbení, krutého, s bezradnou vášní touhy srdce tvého, bránit a milovat budeš – –, heureka, heureka! 60

Na flétně
Smích rozkvetlých třešní nad mořem blatouchů dozněl, nalité třešně už dávno porodily dítě, semeno, pecku v jasně zelené, travnaté kolébce dna údolí, spícího v náručí smrkových lesů – – Pláč přezrálých plodů nad mořem ocúnů zmlknul, nalité naděje dávno pohřbily sen, přeludy, písně na moři barevných slzí planoucí hvězda – – Planoucí hvězda na hrotu stožáru korábu kam plouti? zhasnouti? červené třešně a sníh rorejsi, hvízdej si smích – –. 61

Tamtam
zapadajícího slunce ohňový tamtam vzburcoval běsy noci na závějích sněhu v lesnatých roklích hor tamtam, zrakový přepych, tamtam, řežavý zvuk se žhavýma očima, spoutaných nadějí shluk, temných přízraků chór, jenž vždycky včera se vrací bez pomoci..... kam míří život k smrti odsouzených, lidí stvořených k lásce a práci? tam, tam – – –! 62

Hermelín
Sypký leden, k oblakům plující vor, serpentinou stoupají na lyžích ženy, zasněžené údolí hor, zjihlé krá-krátem vraním, ďolík, znavenou skrání, bledničkou trpící, dcery bankéře vyhloubený v sežehleném, lesklém hranostaji. Jen černé chlupy lesů v bílém kraji – a měkké ticho, teplé vzpomínáním. Šumava seděla v hotelu Savoy a neměla závoj, „kde toho muže kdy shlédla?“ A zbledla..... Topasem poslední krůpěje Scotch Whisky, Black and White k jazz-bandu brouká hoboj a úsměvem raněný dopravní policajt na křižovatce byl kočárkem s dvojčaty přejet, d-mol sext-akkord, nevím, hoří-li modré světlo nad červeným, nad zeleným, v paměti tápu a lovím, ale pan vrchní, nesoucí očka, snad počká, teď udělal přemet! Lépe to povím, známý mi muž byl neznámý, hladový chlapec, nedám se zmást’, kůzlátko, slzící na jarním slunci (kdy budou velikonoce v tomto roce?), a pro samou žízeň a hlad v roce 1911 63 musil mne milovat a musil mne svést, aby měl sil pro srázy mužných svých cest a aby našel jich cíl! Pro křehký ohníček illuse, že umí dobýt a krást, nedala jsem mu nahlédnout v bílou svou lest, svedená žena, jež prudce v záchvatu vášně se napila snů svého svůdce v roce 1911.. Šumava seděla v hotelu Savoy a neměla závoj..... 64

Pi-pe-pu
Ta slečna od dětí neměla ponětí o tom, jak vypadá láska zištná a pohostinná, která se přidává ke čtvrtce vína, – než nastoupila v Pi-pe-pu. Od srdce do hlavy závrať tě zaplaví, čekala, barevné tóny, zjitřených smyslů chvění a v těle slunečný obzor bez ohraničení, – když nastoupila v Pi-pe-pu. Životu stéblo podati pro případ laciné závrati, výboj, vzdor, vzpoura a sen ať se v náruči vzpíná, rudá je noc – a nebude líná, – třebas chcem’ kořistit v Pi-pe-pu. Rudá je noc a jen z modra se narodil den, v který byl Kristem svět pro ten můj sen přetvořen k lásce a vykoupen: – znova svět vykoupím v Pi-pe-pu. Kořist svou postoupím děvce, již oloupím, stanu se krvavou cihlou k základu nového lidství a nového chtění! Než dům se vyspí, – lysolem umřít lze v Pi-pe-pu.... 65

Siria-bar,
(con sordino.)
Jak utratit mládí bez vrásky na líci, aniž by sestárla, paní Siria-baru ví, víno pili tu jen velcí básníci malými doušky a sestárli. Sestárli, umřeli, ničeho neměli, ba, ani ctnou paní Siria-baru, mařící jejich pokusy, zkoušky zásadně, den co den, s neděle k neděli od roku, kdy měla 15 let, let, let lyšaje neslyší ani mikrofon v laboratoři. Jak utratit mládí a nezklamat chtíč – a aniž by tesknila – paní Siria-baru ví, chceš zpět??, víno pili tu malí hříšníci, titěrných bludů, z velikých sudů a všichni jsou, všichni jsou pryč..... Dusítko? Dusík neshoří. K čemu je násilí, k čemu je půst? Nebrzdi, netlum, pusť.....! 66

Súčtování
Má Columbie, dlouho tě hledal po lese, hrom bije, blíží se katastrofa. Temnotou pokoje voní červené víno hra vášně, meloplastika, kino na přohřátémprohřátém sofa, na desce blýštícího srdce letí, točí se, šílí, zmítá se prudce kolem své osy svatý Grál chlapec bosý na desce srdce tvého derviš, modle se, na desce tvého srdce nejtenčí jehlou hrál nepolíbil opilý byl, dlouho tě hledal po lese, našel, nenašel, miloval, je to on!!, dal......... || má dáti........||!, přenáším na prosinec: 1,000.000. 67

Chablis
Daktyly Paříž svět balonů žluč lásky z celého světa dívka v modrých plavkách pampeliška splav smích sklenice kouř vlajka koloběžka zvon 68

Nešťastná neděle
Věř nebo zoufej si, tvůj ranní zpěv zlomilo cos’ tu....! A vidíš, není to odvážné rouhání železné konstrukce mostu, ani úsměvná hrůza dreadnoughtu, ani vtip radiografu, ani stesk vzpomínky na dobu kolových staveb, na poušť anebo na žirafu, větrný blázne, vidíš?, tvé srdce tak plné až prázdné nezranil přece oštěp z pazourku, také ne mrakodrapy....., a přece ten rudý kus horkého masa se trápí – –! * To zde, myslím, je nejhezčí údolí světa, tady to údolí v Karpatech, pod poloninami, které jsi stvořil, opilý věčností krásy, můj bože! Den, vlhký mízou všech věcí je v nás, noc vnořena hluboko v pralesy láskálaská se s námi, každá věc stokrát zde tiše k horkému životu zraje a vzkvétá pro zmatek, pro moudrost, pro žal i pro radost, k obžerství smyslů i k askesi kajícných postů. Černá Tisa se blýská jak čepel nože, bál byses přejít, (abyses nepořezal!), kdyby zde nebylo starého, ze dřeva sbitého mostu. Ale on tu je!, dřevěný, vyjevený, od břehu ku břehu leží, zpuchřelý most, ale na břehu, v metrovém podzimním blátě, v povadlém porostu třezal stojí ubohá, mladičká Ruska a v ní klečí srdce zoufalé. Jenom sám bronzový podzim barevných bukových strání, (z nichž souká své písně pomalé,) 69 hudec sentimentální, jenž tak dobře zná tě, syt úrodou léta, v údolí nehybně sedí, k ubohé na břehu slova nedí, jen zírá na ni, jak skromný svůj život s námahou nese, jak o kousek života prosí a v děravé soročce, v pytlové sukénce zimou se třese. Řeklo ti, Tášo, dnešní ráno a jeho hlad: „Máš-li chut žít, – i to bude ti přáno, – musíš lhát!“ Mladí muži mají ještě srdce, snad mi něco dají, když k nim vztáhnu ruce! „Chlopčiku, prošu vas, dajte mni korunu!“, s prosbou a očima noří se do lidí. Ale snad nikdo ji neslyší, ty ruce nevidí. V dřevěné cerkvi se pohnuly zvony. Pohnu ti srdcem, myslí si Táša: „Umerla chvora mamka naša, prošu vas, dajte mi adnu korunu na pohryb, na pacharony!“ – – Bohatý kramář s trhu se vrací. Samotný, potká se s osamělou: Krásná a snědá – a vroucností voní! Ať už tu prosbami nekrvácí! Mdlý žal jí proměním v barevný sen. Proč bych si nezpestřil nedělní den? Když korunu chce a tak prosí o ni, za deset koupím si milenku celou! „Půjdeš-li se mnou k lesu?“ Jen smutně kývnula, nepromluvila, 70 šla za ním beze hlesu tiše a šedě jako mlha, když k propasti klesá, aby ho – bronzová milá – na kraji, na kraji lesa – (proč některého člověka vzbouřená láska poleká?, proč jinému horká touha mladá chutná jak zvlažnělá limonáda!?) – šla za ním, aby ho na kraji lesa modrýma rukama zardousila..... Červené, podzimní stráně, čí krev tu byla prolita, čí radost do smrti ubita? Bábušky i dědki cirkouníci, modlete se za ně!, v den krásný a veselý, v barevnou podzimní neděli oba umřeli.....! 71

Nezraje...
Modřínový les omšelý lišejníky přísliby dívek bříz s přibarvenými rtíky černě zelená lesní tůň láska divokých kachen rudé korále jitra strach rosy před zápachem ticho ptáků ultramarin semafor dne bylo to včera bude to zítra bude to po roce? skřivan orel i sup píseň síla i lup od nebe přímo do země zapadne se země povstal a k zemi zas kles’ přilož na zem’ svoje horké ruce na šťovíku se pasoucí cikánský kůň hladomorna lásky při silnici nezpívá les na štěpech mého srdce nezraje smích a vzácné ovoce 72 OBSAH:
Rozbité dopůldnedopůldne...7 List ke korinthskýmKorintským15 Boston17 Akkord Péťovi18 Lov20 Vstup do Italie22 Noc neapolská25 MeluzinaMeluzína31 Vzpomínka33 Largo35 Romantikon37 Opilec38 Z listopadu40 Dívčí cesta42 La felice„La Felice“43 Mare africanoMare africano a moře africké46 [74] Ze srdce člověkačlověka – –47 Ozářená tma49 Červnová noc52 Dívka v lese54 Á jo!, nebo Je to hladnebo: Hlad v Golfo del Papagayo55 Němé ráno57 Písnička58 Áje59 Ticho v trávě60 Na flétně61 Tamtam62 Hermelín63 Pi-pe-pu65 Siria-bar, con sordino(con sordino)66 Súčtování67 Chablis68 Nešťastná neděle69 NezrajeNezraje...72
[75] Richard Broj ROZBITÉ DOPŮLDNE Grafická úprava, obálka a vazba J. Švába Vytiskla Dyrynkova tiskárna K. Reyl v Praze v 500 výtiscích pro nakladatele Václava Petra Praha II, Ječná 32 1935
KMEN
[76] Knihy téhož autora:
OHNIVÁ MRAČNA prósy nákladem edice Pramen, Praha r. 1918 * PODIVNÉ JITRO básně třináctá kniha „Zlatokvětu“, Fr. Borový, Praha r. 1921 * NEPRODYŠNÁ NOC básně nákladem edice „Aurora“ v Praze r. 1926 * VĚTRNÝ MLÝN básně nákladem Al. Srdce v Praze r. 1926.
E: jf; 2006 [77]