Ze srdce člověka – –

Richard Broj

Ze srdce člověka – –
Z pravěkých mlhovin povstala země a zvíře i člověk.... A ze srdce člověka a z jeho tápání, ze srdce, odsouzeného k víře, zbožněna byla příroda, jež smyslům lichotí anebo jež hrůzu nahání – a povstali běsi, bozi a bůh. Ze srdce člověka a z jeho lebi vyvstaly obrazy podobné peklu, očistci, nebi a ze srdce člověka jeskyního se posléze oprostil svobodný duch. Oprostil? – Pohádka odvěká! Ze srdce člověka bohem stal se krvavý běs jeskyních otčin, na oltář s obětmi krvavými nastolen zločin, vražda, loupež, bída, útisk a války, reakce, krev, kapitál bez morálky a peklo – –. Byť sebe víc krve teklo, ze srdce člověka vyrostla sladká, liknavá slabost, („nutno, prý, prodělat očistec!“), opojný strom srdcím zbabělým narost’, pižmovým květem vzývány zájmy břicha a žoku, s plaménkem vroucí naděje v oku. Pižmovým opilstvím uspané vědomí lidí zabili duchové, lovící v kalu; běsové zkažené krve člověka – prám jeho života řídí, bohové správních rad a draci kapitálu, vůdcové blouznících davů, 47 již chtějí být hlavou, ač sami nemají hlavu a nejméně srdce – a přece masy z masa klamou svou tlamou, zbožněná jeskyní, příšerně řvoucí, krvavá příšera Adolfa – , hi-hi-hi-h-i! Pozdrží-li splav příval živlů, hladina proudu stoupne a jez za tu svou hráz: chleba musí dáti neb světlo! Člověku vývojem na mozku přibyly rýhy a v srdci jeho leccos už se zhnětlo, z čeho bral duch lidský spravedlivý podíl. Své bohy, Olymp i podsvětí, pověru, pokoru, děs dávno už překonal, do stoupy století hodil – –. Dělníci slévárenští slévají děla i zvony, dělají zvony, zvon i zvonec, děla i zvonec, dělají zvonec a nebudou nadarmo pustošit, litinou zazvučí v kraj: „Umříti bídně či bojovat pro věc?, bohové, podsvětí, nebe či ďas?“ Je pozdní večer! Třetí máj! Hrdliččin nezve už k lásce hlas – –, Bennito, Adolfe, Engelberte, pohádka každá má konec.....! 48

Básně v knize Rozbité dopůldne: