(Noc neapolská.)
Es tam, es tam,
es trarála-trádala, trarála-á-tram....!
es, můj sladký, žhavý sne, má la-a-ásko věčná..!
Kde jsi? Milovat mrtvé je hra málo vděčná
a živých srdcí už se nedopátrám.....!
*
← tvé doby už přešly,
← Vittorie!
← tvá teplá, barevná vášeň dávno už vyrudla,
← den dal, den vzal
a život nežije.
Jsi sama sen i věčná láska, chceš-li,
chudáku, trosko a snědá krásko vyhublá,
– a kdo by tvá zašlá léta, krom tebe samotné, pomiloval?
*
Zbyl pestrý, barevný šátek, stulený na ramenou,
a smrtí zbrocený žal s živými gesty.
Na krásný šátek i na ženu lidi zapomenou,
každé oko někdy zvlhne
– a žal roste u každé cesty....
Ten tvůj si asi nikdo neutrhne......!
*
Tratorii „Due duelanti“ nakázal úřad překřtít na „Due leoni“,
poněvadž některé slovo je horké a poradí k činu
a poněvadž tenhle černý kout, oněmlý hrůzou, ve tmě a stínu
sám mokvá krví a šeptá a ponouká démony, –
25
– a ďábel má lehký spánek – –
Ta noční krčma často už točila krev na místě rudého vína
a posléze při čmoudu loučí sama umřela.
Ale dnes:
zpěv, touha, ples,
černá klisna, mrtvá tratorie
k hvězdám se vzpíná,
vzkypěla, vstala a žije,
hlučí, řehtá a kopyty bije,
je veselá.
*
A ty jí zpíváš!
es, tralára-trádala, tra-la-lásko věčná...!
– a kam to myslíš? Při plápolu loučí
loučí se tu s mládím živoření,
milovat mrtvé je hra málo vděčná
a živých srdcí není!
A Vittorie, ty? – Nemocná – byla jsi nejzdravější,
zvadlá – byla jsi nejkrásnější....
Hladová – a jak jsi oplývala!!
a jak jsi z chleba jediného na poušti moudrosti
lámala sousta a sytila dav
a, pán s tebou, svatá, plna milosti,
přebytkem života, vzpourou šťav
jsi pozvedla z prachu tisíce žíznivých srdcí a zoufalých hlav –!
Těm mrtvým živým jsi všechno dala,
nemocná, hladová, zvadlá – –
a padlá...,
ale zpíváš!!
*
Ženo, jak dlouho tě vraždila láska, („la-a-aásko!“),
jak dlouho tě ladila touha a vášeň a mládí, které je pryč,
26
než uměla’s při loutně lkáti a vzývat prokletý chtíč,
„es, můj sladký, žhavý sne, má sladká la-a-ásko....!?“
*
V černém koutě před ztracenou,
zatracenou
„due leoni“ tratorií
při řevu bláznivé panichidy
jsou všichni zrazeni životem a pijí a pijí,
jen, aby nějak spláchli života hnus a vědomí smradlavé bídy,
žijí bídu pijí víno pijí
a tu tvou, bolestnou vášní rozlétlou melodii.
*
Vittorie, viď! nikde jinde a s nikým jiným
za celý svět
bys nemohla tak krásně lkáti a pět’!
Jen tady v té bídě s šílenstvím vinným,
jen tady v tom koutě!
Nikde jinde nejsou smutek a noc tak černé a hluboké
a vzpomínky nemají nikde tak dravé a světelné oči.
Plamen loučí je měkký a teplý a barvy všech věcí jak šelmy divoké
přes propast roků ti na srdce skočí
závratným skokem:
„Na!, tu máš obraz, který sis’ přála! –“,
rozsápají tě, rozervou tě!
Obrazy v srdci tvém nelze ohmatat okem,
v píseň je přeléváš, barevný obraz se chechtá a pláče,
to jsi si vyzpívala!
Můj sladký, žhavý sne, má la-a-ásko věčná!
milovat mrtvé je hra málo vděčná,
jak ctnostné je jejich objetí!
Pod špínou na černé zdi bys poznala z paměti, z paměti,
místo, kam vstříkla horká krev
tvého prvního milého, básníka, vraha a rváče,
27
rváče, vraha a básníka
básníka, rváče a vraha,
– tvé první srdce – tvůj poslední zpěv –
a píseň se láskou zajíká
a píseň je bolest nahá,
jak je ti, Vitto, jak je ti....!??
*
Jsme tři,
tři zvučící srdce,
bolestný souzvuk:
Francesco, Giacomo, já..!
Oni mají, oba, slaměnné klobouky,
Francesco, jenž hraje na kytaru,
je slepý!
Giacomo, ohlodán nemocí ze samé lásky,
dlouho už nebude trpěti se svojí mandolínou!
A já??
Nevím! Já zpívám, –
ach –, hrajte, hrajte!!
*
Tvůj život zchudl, Vittorie malá,
a shaslému ohni se podobá!
Není, koho bys podarovala – –
a to je největší chudoba!
Smrt v bezvětří smrt nejsmutnější jest!
Není-li slunce, vítr neduje!
Už první noc budiž tisíckrát kleta!
Nikdo tě už ani nepronásleduje!
‚Mohla bych ještě někoho zvábit?’zvábit?‘
Hle!, čekám, jsem nahá bída celého světa
ode dna moře – až k temeni hvězd:
Chce mne kdo znásilnit, chce mne kdo zabít’?!
*
28
Co vína stojí na každém stole!
Stříbrná pára z jídel se po zdech ke střechám plazí.
Tam žijí kočky. Máš hlad? Ale pro měďák nezpíváš,
Vitto, pro život zpíváš!
Však on tě nikdo měďákem neurazí,
neboj se, do srdcí blížních je daleká cesta!
Také nezpíváš pro pestrou slávu jižního města,
(„cizinci, pojďte si poslechnout vášeň a bell’canto Neapole!“)
Vitto, trpíš a kašleš na to,
nezpíváš pro bledých cizinců zlato,
ani pro bujné možnosti svého, dávno zvětralého těla,
ale dáváš se celá
v zákoutí hnusu a vraždy:
neboť: mrtvá, – jsi života plná
a života syta –
a zpíváš obrazy s barevnou bídou, která je přepjatá struna,
a zpíváš, ZPÍVÁŠ, ZPÍVÁŠ,
Vittoria, Vittoria, Vitta,
než se struna zbortí na vždy!
*
V náručí jižního slunce, bohů milenec,
žil národ krásy chtivý,
tvořivý, vášnivý, živý,
umělec
konal divy – –
Ale dnes
v nejhlubší bídu a porobu kles’....
W Mussolini!!
300.000 černých košil’!!
nezapomeň, Vůdče, na naše bajonety!!
Budou vraždit hladové bratry,
– kdykoliv řekneš!!
29
To visí všude na ulici!
Ach, vůdče kletý,
že ničeho se nezalekneš?
Proč ničíš, život sám co nezpustošil? – –
Shnilé srdce, zahálí národ tlící,
dlouhým životem mdlý a zpustlý, špínou líný!
Neboť:
Třeba, že žijem’ životem nejnižší chátry,
jsme nacionalisti, fašisti,
někdo nám to sousto zajistí..
W Mussolini!!
Jsme bědní a líní a nečistí.
Milujem bič, křik a puch
a rádi nadšením řvem’!
Jen námi mluví svobodný duch!
Jsme vlastenci v království svém
a na bídě světa nemáme viny,
řek’ to sám MUSSOLINI!!
Vittorie, Francesco, Giacomo,
blažená chásko,
kolik jste vyzpívali?
Zarudlý obláčku nad Vesuvem,
proč jsi tak malý,
můj sladký, žhavý sne, má věčná lá-a-ásko!?
30