Nešťastná neděle
Věř nebo zoufej si, tvůj ranní zpěv zlomilo cos’ tu....!
A vidíš, není to odvážné rouhání železné konstrukce mostu,
ani úsměvná hrůza dreadnoughtu, ani vtip radiografu,
ani stesk vzpomínky na dobu kolových staveb, na poušť anebo na žirafu,
větrný blázne,
vidíš?, tvé srdce tak plné až prázdné
nezranil přece oštěp z pazourku, také ne mrakodrapy.....,
a přece ten rudý kus horkého masa se trápí – –!
*
To zde, myslím, je nejhezčí údolí světa,
tady to údolí v Karpatech, pod poloninami,
které jsi stvořil, opilý věčností krásy, můj bože!
Den, vlhký mízou všech věcí je v nás, noc vnořena hluboko v pralesy láskálaská se s námi,
každá věc stokrát zde tiše k horkému životu zraje a vzkvétá
pro zmatek, pro moudrost, pro žal i pro radost,
k obžerství smyslů i k askesi kajícných postů.
Černá Tisa se blýská jak čepel nože,
bál byses přejít, (abyses nepořezal!),
kdyby zde nebylo starého, ze dřeva sbitého mostu.
Ale on tu je!, dřevěný, vyjevený,
od břehu ku břehu leží, zpuchřelý most,
ale na břehu, v metrovém podzimním blátě,
v povadlém porostu třezal
stojí ubohá, mladičká Ruska a v ní klečí srdce zoufalé.
Jenom sám bronzový podzim barevných bukových strání,
(z nichž souká své písně pomalé,)
69
hudec sentimentální, jenž tak dobře zná tě,
syt úrodou léta, v údolí nehybně sedí,
k ubohé na břehu slova nedí,
jen zírá na ni,
jak skromný svůj život s námahou nese,
jak o kousek života prosí a v děravé soročce, v pytlové sukénce zimou se třese.
Řeklo ti, Tášo, dnešní ráno
a jeho hlad:
„Máš-li chut žít, – i to bude ti přáno, –
musíš lhát!“
Mladí muži mají ještě srdce,
snad mi něco dají, když k nim vztáhnu ruce!
„Chlopčiku, prošu vas, dajte mni korunu!“, s prosbou a očima noří se do lidí.
Ale snad nikdo ji neslyší, ty ruce nevidí.
V dřevěné cerkvi se pohnuly zvony.
Pohnu ti srdcem, myslí si Táša:
„Umerla chvora mamka naša,
prošu vas, dajte mi adnu korunu na pohryb, na pacharony!“
– – Bohatý kramář s trhu se vrací.
Samotný, potká se s osamělou:
Krásná a snědá – a vroucností voní!
Ať už tu prosbami nekrvácí!
Mdlý žal jí proměním v barevný sen.
Proč bych si nezpestřil nedělní den?
Když korunu chce a tak prosí o ni,
za deset koupím si milenku celou!
„Půjdeš-li se mnou k lesu?“
Jen smutně kývnula, nepromluvila,
70
šla za ním beze hlesu
tiše a šedě jako mlha, když k propasti klesá,
aby ho – bronzová milá –
na kraji, na kraji lesa –
(proč některého člověka
vzbouřená láska poleká?,
proč jinému horká touha mladá
chutná jak zvlažnělá limonáda!?) –
šla za ním, aby ho na kraji lesa
modrýma rukama zardousila.....
Červené, podzimní stráně,
čí krev tu byla prolita,
čí radost do smrti ubita?
Bábušky i dědki cirkouníci, modlete se za ně!,
v den krásný a veselý,
v barevnou podzimní neděli
oba umřeli.....!
71