Rozbité dopůldne...
Těsným mřížovím vteřin vnucené práce
prozírám v dobu a svět,
v té náruči pobudu krátce
a nechci už vrátit se zpět
k pláči opilý zbojnickým cvalem orient-expressu,
jenž z dědiny Podivné jitro harcuje k poledni žhavého úděsu,
let, jeť!, led, jed.....
Nezradíš dech rudé lásky, Orient, východ,
sen slunné víry neprodáš,
lascívní klisně z milosti západních kursů a bursovních výhod
se střízlivě nepodáš,
nepodivíš se, ani když té tvé, o lidském člověku blouznící, strunce
sama madona mládí oplzlý kuplet podvrhne,
ale ještě dopůldne se ti nad srdcem roztrhne
detonující, ohňový granát slunce.....
*
To tady to není Baskunčak pod horou Bogdo Olou,
to není Baskunčak v hlubinách s lesnatou kamizolou,
s rozlitým jezerem, jež má divošsky tesklivé zraky,
nejsou tu věčně lačnící solné bažiny chaki,
lyrika plynoucí Achtuby, zpěvná a jasná
zvlněná touha zlatnoucích, větrných kirkizských stepí
a hudba jejich večerních dum – –
a nikdy už nenajdeš, tatarko krásná,
svůj rodný, čapčatský dům!
Tady už život oněměl a my jsme hluší a slepí!
Není tu obzor pro jarou lásku, jež lásku ti s úsměvem vrací.
7
Tatarko, Praha je ponurá,
hlodá ji truchlivá kultura
a všechno nám umřelo civilisací.
A město, které tě hostí a den co den z tebe kořistí více,
jsou jenom střízlivé Vršovice.
Víš, tady to, není Baskunčak pod horou Bogdo Olou,
to není Baskunčak v hlubinách s lesnatou kamizolou.
*
Červnovým dopůldnem, pohřeb, špinavá řeka, mrákoty,
přelévá v kalný čas úmorem dychtící léto.
A ani nevíš, jak mne to trápí, bronzová tatarko Seltaneto,
že nejsem mongol, jako ty,
že nelze mi s hrdostí vzpomínat na Džingischánův napoleónský vpád!
Že nejsem Tatar, člen divoké hordy, jež vyvstala, chrlena z pekla, z Tartaru,
nebo, že nejsem alespoň některý z lidí, co žijí od Černého moře až k Leně v Sibíři,
z Burutů, Kirkizů, Nogaiců, Karakalpaků anebo Karatatarů,
Uzbeků, Kipčaků, kteří se s prohrou už nesmíří.
Že nejsem toulavý nomád, kadagi, válečný pěvec Dunganů
anebo alespoň bajguš, jeden z narychlo k loupežím sehnané žebrácké lůzy,
že nejsem Aderbajčantatar, Kuzmuk, Kabarda drzý,
že nemám na hlavě barevnou tatarskou papachu,
že si tak málo zasloužím tvých rudých rozkoší stan,
že tobě od srdce směšným vždy zůstanu
a vedle tebe jsem jenom ubohý, spoutaný, bílý, utkaný z touhy a ze strachu,
západoevropan.....
*
A vidíš, jsi láska, jsi úžas a svět,
kytice barevných vzpomínek:
Tam, v rodišti, horské, tatarské aule s kamenným saklem,
8
(který vytesal Chatchuja děd,
šarjatem a vroucí vírou šíleně statečný mjurid,
velitel rajsulalfy, se zeleným turbanem, vlajkou a zlatýma očima,
když starou aulu, zcuchané hnízdo z tatarských machalek,
spálili carovi lieutenanti ruští, s očima za sklem),
tam – bylo dost místa k štěstí, kterým lze umřít!
Jak málo stavení v Evropě nějaké srdce má – – –,
ne, nejde to: o lidskou lásku žebronit takhle!
Když si vzpomeneš, tatarko, na svoje hnízdo, proč se zadýcháš prudce?
Kamenný, bílý domečku, maličký sakle,
jakés’ měl ohromné srdce.....!
Jak tiše zvučely snivé, dlouhé půsty
s jedinou potravou modliteb a chudých konopných lívanečků,
jak hlasitě hrály slavnostní hody, plničké barev a tance, zelený měsíc září,
vzývejte živou přírodu dutými ústy,
zhrdáme životem hospodárných křečků,
sem!, medové chaloa k lahodě knedlíčků chinchal, na bronzu kouří skopovina,
vzývejte pokradmým douškem žhavého hříchu vína
sluncem rozžaté stráně, jež polední bůh mámí!
Kol kolem sedí džigitové známí,
horští i stepní, ovčáci, ovocnáři,
někdo zpívá k třístrunné džimauře, pohlédni ven,
měsíc už odeplul, přicválal den.
Lazurové hory jsou hořící svět,
zlaté jsou kopule zelené mešity, bílý je Alahův prst, memento-minaret
a věže Nuširvány.
A potom vyjdi, Seltaneto, na boží vzduch,
kde zpívá tvá matka milostnou píseň, květnatý luh!
Je čistá chvíle míru, v nankýnových šaravárech jdi!
9
Na místo pod černou olivou, kde padl tvůj otec, tam závist nevidí,
(proč jen ti zanechal úžasný kinžál, kameny posetý?)
zde obejmeš mladého snědého muže,
vidíš ho prvně a žádný z vás neví, kdo komu šel v ústrety – –
I kdyby právě nekvetly tatarské horské růže
kolem Nuširvány...
Jak barevně jásal ti život, vzrušený krásou svobody auly,
svůdnými úskoky divošské lásky, silou muže a muže a muže,
pružnou šelmí lyrikou žen, ohnivou zradou a tancem a sněním,
hrůznými tajemstvími horkých nocí, kdy kuly se šílené plány
svatého příkazu krevní msty kauly,
zápolením!
*
V modrých nocích měkkou dlaní srdce oči zacloní,
proč měsíc tak oslnivě zvoní?!, zelené mušky svatojanské
milují v rozkvetlých keřích granátových jabloní –
ticho, ticho, ticho..... A pojednou zařval rudý hlas,
že nutno svobodou obdařit vás,
zaškrtit carské choutky panské,
že nutno pouta rozbředlých Rusů
odhodit, roztříštit na tisíc kusů.
A potom, den co den, večer celý,
nikdy ses’, dítě, tak nemodlilo!,
revoluční písně gazavata zněly,
jak prudce ti srdce bilo!,
pro tebe, pro mne, pro všechny, pro člověka neschopného díků
v krvi porodila země svobodnou republiku,
nejkrásnější ze šesti dcer
v rodině RSFSR.
*
A pak –, a teď –, a zde, na poušti hlomozné Prahy
10
už jenom, tatarko, vzpomínáš čírého klidu
bílých vrcholků vysokých hor, kamenné chaty, nad lesy
hrdě u oblak plující skalními útesy.
Pod nimi zpívají bystřiny pro rozesmáté svahy
a v modrém přítmí roklí
řvou řeky, nežli vplynou v tichá údolíčka.
Bojovní, kdysi, bratři a strýcové, bohatýři lidu,
jak umí dnes pod lesy pracovat, jak silou díla zkrotli
pod láskyplným zrakem krví napitých tvrzí,
o nichž válečníci zapomněli zkazky,
pod věčně zlatým sluncem, které rve a hýčká,
ale nikdy svojí vůní, nikdy neomrzí – –,
ba, teď – a zde – už jenom ve snách vidíš,
vzpomínáš, slyšíš, cítíš, slídíš
domov svůj a všech, boží vášeň, div přírody a lásky.
*
Viď, krásná Seltaneto, bohužel, nikdy jsi netušila,
že by kdes’ na světě taková bída byla,
že by kde živořila taková Praha:
cit umřel, příroda zabita, dusné zoufalství, svízel,
všude jen výpočet, hlad, chlípně zištná snaha!
Kdo tě sem zanesl? Zajatec Jan, tebou spasený legionář,
vezl tě s transportem domů pro pivních přátel závist a užaslou tvář,
aby byl tebe posléze zbaven soudem a zákonnou ženou. Pak zmizel.
A ty? Máš, prý, mít v pořádku nějaké papíry! – Kdo tě sem zanesl? – Osud?
A proč tě pojednou zradil, když ti byl přítelem dosud?
Někdo zpívá k třístrunné džimauře, pohlédni ven,
měsíc už odeplul, přicválal den – –
a proto vyjdi, Seltaneto, na boží vzduch!
Hoj, jaký to krásný, svobodný, barevný ruch!
Ale proč bronzový vzdor mladistvé revoluce
11
ti zakázal život a boj,
všech radostí zdroj,
proč ti uťal obě ruce?
Za který v horách spáchaný hřích – pokání je to?
Za to, žes’ vrátila Janovi život a láskou zbloudila v jeho mdlý kruh?
Kéž bys’ vše zapomněla!
Kéž žhavým srdcem znova bys’ rozkvetla celá,
Seltaneto!
*
Neboť takové s tebou je to:
místo tvé barevné čardy oblékli tvoje bronzová ramena
pod úzká poutka bílého chitónku z hedvábí,
které svítí, svítí, svítí,
na jílovém svahu bílé kvítí,
kvetou a vonějí jeřáby,
jak je ti v tom? Víš, co to znamená,
Seltaneto?
A vlastně: tvoje a Janovo (myslíš), na mořské lodi utkané dítě umřelo z hladu
a pohřbili ti je při zdi hřbitova u Vinohradů....
*
Což jsi kdy zažila takové hrůzy,
ubohá,
jako zde, v objetí výkvětu civilisované lůzy?
Bez boha
velikých kostelů mají tu všelikých,
lež a smích!
A o tomhle bohu jsis’ kdysi myslela božské věci,
když svoji studenou ruku na tvoje číré a pohanské srdce vztáh’,
ke dnu až amfory křišťálové vlil tajemný strach,
12
když za bílým bohem odešel tvůj chorý v Šungaji strýc,
kterého posedl ďábel šajtan a jenž kouřil bez vzrušení, jakoby nic,
tabák, rostlinu, která vyrostla z potu Eblasa, když přestal téci, –
kouřil, právě jako ti zde, kteří tě živí!
Krásná Seltaneto, jak tu tak sedíš na mém lůžku s pokrývkou rudou,
proti znavené žárovce se žlutou, churavou nudou,
celým svým tělem vzpomínáš na všechny divy.
Schází ti louč, nízká střecha anebo vysoké nebe,
lampa s lojem, hvězdy, lesk tatarské šavle, modré dýky, jež z blesku povstala?
Seltaneto, úžasný obraze bídného světa, s očima ve tmě světélkujícími,
oblaka, země, plameni, duchu, vášni, sne, nápoji, chlebe,
tatarko, zatanči mi!
*
Ti zde, kupčíci, radové, velicí páni,
fabrikanti, hejsci, bursiáni,
svorně k sobě se tulíce,
jinak ti žíti nedovolí, jsi krásná a oni bohati,
nesmíš se rouhati!,
buďto buď holkou s ulice
anebo se budeš v továrnách učiti za mamon umírat.
Ale, copak jste viděli ptáčka, tuláka, zpěváka,
kterého, krom písně v oblacích, vůbec nic neláká,
seděti v šerém sklepení od rána do noci,
prstíčky rozpíchanými třídit a přebírat jehly a lkát,
očima zkrvavenýma prodávat chvat a hlad?
A není tu jiné pomoci!
Tělo ti zkrvaví každá –
i moje láska je vlastně vražda.....
*
13
To tady to není Baskunčak pod horou Bogdo Olou,
to není Baskunčak v hlubinách s lesnatou kamizolou....
Těsným mřížovím vteřin vnucené práce
prozírám v dobu a svět,
v té náruči pobyl jsem krátce
a nechci už vrátit se zpět,
led, jed....!
Nezradím dech rudé lásky, Orient, východ,
sen slunné víry jsem neprodal,
lascívní klisně z milosti západních kursů a bursovních výhod
se střízlivě nepodal,
byť jsem byl sebe víc v tísni.
Nedivil jsem se, ani když té mé o lidském člověku blouznící písni
sama madonna mládí oplzlý kuplet podvrhla,
vždyť ještě dopůldne se mi na srdci roztrhla
detonující, ohňová petarda slunce...., pták Ohnivák –?
Ale to tady, to tady – to není Baskunčak
pod horou Bogdo Olou,
to tady to je západní svět,
k smíchu je píseň, k smíchu je květ,
podaný rukou chudou a holou,
smějem se srdci, smějem se rtům....
a nikdy už nenajdem, tatarko krásná, svůj rodný čapčatský dům – –!
14