List ke Korintským

List ke Korintským
– – a měsíc, který s večerem přišel po hřebenech hor, vstupuje na obzor plavnou chůzí, – asi jako chodívá dívka jen ve snu –, a někdo tě opřádá hebkými, nocí a létem vonícími vlasy a tichými tóny své stříbrné harfy: hned usnu, až klesnu... Měsíc láteří do oken. To není zpěv, to jsou skleněné mísy a křehké, průzračné sklenice, které padají s cinkotem, břinkotem do mansardy, třeštíce na zemi, na zdích, na loži. Čísi hněv nebo smích? Nezaryl se, citlivko, střep také do prsou tvých? * ráno v lukách je nějak veseleji, květiny, vůně, zvířátka se možná hlasitě smějí, jenom slunce je tiše. Vesmírnou láskou každý atom dýše, ta láska není sentimentální, jako polnice zvučí, opojnou vůní se roztočil červený mák vlčí a rudé květy jsou z krve a z bídy a z touhy – a proto jsou krásné! * někdy v letních parnech najednou slunce zhasne, luka sesmutní, všechno pobledne, tráva, květy i brouci jsou šedí a nechutní, 15 studená ryba omdlévá u břehu v rákosí a zdá se, že šídlu, když na tebe pohlédne, oči se zarosí... * to je radosti, že jsi slyšel cvrčka! Jako budíček přerval němou tíseň. Co myslíš, člověče, bylo by možno, aby cvrček věděl o bídě lidského srdce, o víře chudých, že posléze všichni si podáme ruce, a zpíval o tom v trávě věčnou, neměnnou, tesklivou píseň? * a bylo by možno, aby skřivan, jenž na život od oblak zírá, věděl, co to je rudá hvězda , co to je víra –, a zpíval (Epištola I., ke korintským XV., 51–52): Vy všichni nezemřete! Podlehnete jen proměně! Člověk → Bůh. Nová země. Nové nebe. Prostor → Ø Čas → Ø Lidstvo úplně splyne. Najdete člověka, ztratíte sebe!, lící stane se rub! Budete všichni proměněni rázem, s posledním hlaholem trub! * To vím, do nebe půjdeme – po Michigan Avenue Chicagem – po Fairmount Parkway Filadelfií, tisíce melodií, jásavá hudba, rytmus, standarty, břinkot a smích.... Nezaryl se snad, básníku, střep také do prsou tvých?! 16