Vstup do Italie
Na pohraničním nádraží
v sezoně celý svět na sebe naráží,
babylon řečí
tu v nervosním čekání šeptá a brečí,
kdy pojedem’ dál!?
Facchino má srdce z mozolů a proč by nezpíval?
Světelná noc na nádraží
každého z lidí si stejně váží,
ať má co má.
Bohatý, i kdyby zpívat chtěl,
nikdy by srdcem tvým nezachvěl,
je chladný, je mrtvý, je cizí.
Zazpívá za něj pacholek,
chuďas je pěvec záhadný
a všude, i v srdci, je doma,
já houpe se někde u zhaslých hvězd a hranice mizí.
Boháči na mramor nádražní pokladny
staví si mosaiku z bankovek
a jsou vlastně chudí!
Že se nudí,
bojí se: jen jestli bankovky falešné nejsou! – a praví:
Jsou krásné!! Jsme krásní!! A lidé kolem nás zbledli!
Nemocní s modrýma,
jasnýma očima,
chudáci, kteří se nikdy nenajedli,
nemají si s čím hrát, přešlapují a netrpělivě se vrtí,
22
to snad se dočkat nemohou, až první svůj hřích, dlaň vzpřáhnutou po živém zdraví,
zaplatí v lázních smrtí.
Víš-li,
že četníci v čabrace černé – jsou pomfunébři předčasně přišlí?
Tenata, tenata, ten a ta, ten a ta, toho a tu!
Hluk, bábel, zmatení, útok a rychlík je tu! – Sláva!!
Hurrá, ženy a děti a starci a muži!
Ach, – hrozny lidských těl, kéž v úzkých dvířkách se nerozmačkáte, hejá!
kežkéž neteče červená šťáva!
Někdo kvílí a rychlík už jede, kometa z jisker plane,
vozy skřípají jako rakev – a kdo z vás, ženy, myslí na bílou růži?,
já ne.
Ty všechny věci dohromady skládají báseň, ne já!
Rychlík jede. A kudy? Parná noc mluví, já si nic nevymýšlím!
Tři jména zpívají na pozdrav poprvé přišlým
nápěvy žalostně splývavé:
Ponteba, Udine, Piave...!
Bojiště. – Je tomu tak dávno? Opravdu, braši?
Kdo po vás na řadu přijde?
Uvnitř vlaku řvou veselí Vlaši –
a v zemi pod nimi hnijí lidé také už veselí,
ani Vlaši, Němci, Maďaři, ani Poláci, Chorváti, ani Češi,
jen a jen lidé
zrození z bolesti, bolestí zemřelí,
básník i sketa....
A tlustý handlíř ve II. třídě, znalý celého světa,
nejdřív nám pověděl, kdy je Italka nejdivočejší,
(holou pravdu nikdy neoškubeš!)
23
a potom vybalil tahací harmoniku,
vyvrh’ z ní svazky doutníků, které v ní propašoval,
– trochu vzlyků –
a hrál a hrál
nejprve Bachův (!!) klavírní koncert „Dle taliánského gusta“,
a pak přišel nejlepší milánský kuplet, písnička pustá:
Božínku, miláčku, kde se to drbeš?
Piave, Udine, Ponteba...
Tři jména, jste stvůry s tisíci shnilými pažemi neživých lidí.
Vztáhněte je! Hle, jak se tu brzy na vás zapomnělo!
Hihi, velmi brzy zapomnělo!
Pojďte ven, kdo pak z vás ještě se stydí?
Italský handlíř vám tu vyhrává písničku, jíž jste se nedočkali!
A zná také tu vaši fňukavou, vídeňskou, – oóko zaslzelo,
kterou tu v zoufalství brečely vaše teď rozpadlé huby...
(nu, vzpomínat není potřeba!),
ale vylezte, vstaňte, kdož jste žili, kdož jste milovali,
nad vámi leží vřeštící, zmuchlaná, tahací harmonika světa,
knoflíky z perletě vábivě na vás se zubí,
zazpívejte, hrejte, zatančete!! – prošla dlouhá léta
a nový svět, zrozený z války, je týž a chce stejnou píci,
nadšením bez mezí pro vaše rány vzplane!,
jen z plna hrdla pějte, lidstva mučedníci,
es, – Gott erhalt’!, – Eviva fascio! – es, – Hej Slované!!!
24