Ozářená tma

Richard Broj

Ozářená tma
Věci celého světa, poněvadž jsou živé, (poněvadž cítí, slyší a na sebe s láskou se dívají,) volají, vzpomínají a zpívají, ruce vztahují, radují se i teskní a dříve, než o tom víš ucítíš jejich laskavou ruku hřejivým soucitem na srdci svém. Duchové fluidum živé krásy a živé bolesti nad celým světem duje, je všeho síla v něm, vzlet, láska, rozcestí, hovoří signálem vzpoury a promlouvá tichem, je hroudou, kamenem, hvězdou, břízou a živočichem, vesmírem celým prostupuje. Vše spolu souvisí. Dobro je reflexem zla, smutek je z radosti, štěstí je z utrpení. Za krásu jásavou, pro kterou život není, děsiti musí na pólu negativním násilí špatných na srdci primitivním, zločinná bída z peněz vyhřezlá. Pro energii dobra a krásy ne každá věc je stejným vodičem, – zvláště ne srdce! – (dnes láska, zítra vražda,) – vyznej se v něm v srdci svém, když věčné věci celého světa: atomy, osudy, osoby vteřinou každou v ně činem i myšlénkou působí 49 – a ty o nich nevíš, ty nevíš o ničem – –! A přece je v životě věcí jediný zákon a jediná míra. Věc každá druhou v dlani své svírá. Čin tvoří čin a udává směr jeho dráze. Osud je jen zemská gravitace na přesné váze. Vše má svou určitou tíž’, jež citem je vyměřena. Na jednu misku bolest položíš a na druhé misce vyplove radost trpkostí vykoupená. Jdeš unaven večer ulicí, tak šedivě k dlažbě se tulící, pobouřen, zarmoucen, planý – – a najednou srdce se zúrodní záhadnou, útočnou povodní, nevíš – a zpíváš a tančíš a letíš a biješ, štědrou úrodou srdce na všechny strany plýtváš, rozhazuješ, zkrátka: – žiješ! divokou vichřicí duješ, vrháš se na kmeny hnijící, zdá se ti, že neseš nové símě granátové v dychtící stráně... Nebo kdes v oceáně v bezvětří po dlouhé týdny loď plná naděje na mrtvých vodách mešká, (poledník 136°, třináctá rovnoběžka severní šíře a na západ od Greenwiche), – nic o tom nevíš, – jsi lhostejný a klidný – –. Pojednou vše se změní: 50 moře se vzedme a vzkypí, šílené, mrskají vichřic a uraganu biče, bouře kleje a burácí nocí, boží dopuštění, blesky jsou modré šípy a posléze rozštěpí stožár. Raněnou loď bez pomoci požírá s praskotem požár. Zoufalství skřípe zuby a – věci s červenou krví dobíjí lůza. Hořící vrak se potopí. V té chvíli tvé srdce uchopí černá hrůza. Úroda v srdci ti vyhoří, stesk, prázdno, zoufalství, vědomí příkoří ze všeho zbylo, jakoby do tvého vlastního srdce ti bylo udeřilo. A přec’ o tom neštěstí v moři není ti známo nic! – – Ale jen tehdy, jestliže neklesneš, zažiješ ještě víc! Blesku zář srdce ti osvítila, – třeba že’s neviděl loď, když stala se hořící pochodní, strašlivou pecí, – a jestli tvá bolest dost veliká byla, uvidíš mír a vyslechneš tiš všech věcí hřejného doteku v ozónu vůni: k nejhlubší tůni, k nejprostší, nejhlubší pravdě, k vášnivé milosti věcí a k bolestné lásce k člověku pokorný, malý, s nesmírně bohatým srdcem, se protrpíš! 51