Ozářená tma
Věci celého světa, poněvadž jsou živé,
(poněvadž cítí, slyší a na sebe s láskou se dívají,)
volají, vzpomínají a zpívají,
ruce vztahují, radují se i teskní a dříve,
než o tom víš
ucítíš
jejich laskavou ruku hřejivým soucitem
na srdci svém.
Duchové fluidum živé krásy a živé bolesti
nad celým světem duje,
je všeho síla v něm, vzlet, láska, rozcestí,
hovoří signálem vzpoury a promlouvá tichem,
je hroudou, kamenem, hvězdou, břízou a živočichem,
vesmírem celým prostupuje.
Vše spolu souvisí. Dobro je reflexem zla,
smutek je z radosti, štěstí je z utrpení.
Za krásu jásavou, pro kterou život není,
děsiti musí na pólu negativním
násilí špatných na srdci primitivním,
zločinná bída z peněz vyhřezlá.
Pro energii dobra a krásy ne každá
věc je stejným vodičem, –
zvláště ne srdce! – (dnes láska, zítra vražda,) –
vyznej se v něm
v srdci svém,
když věčné věci celého světa: atomy, osudy, osoby
vteřinou každou v ně činem i myšlénkou působí
49
– a ty o nich nevíš, ty nevíš o ničem – –!
A přece je v životě věcí jediný zákon a jediná míra.
Věc každá druhou v dlani své svírá.
Čin tvoří čin a udává směr jeho dráze.
Osud je jen zemská gravitace na přesné váze.
Vše má svou určitou tíž’,
jež citem je vyměřena.
Na jednu misku bolest položíš
a na druhé misce vyplove radost trpkostí vykoupená.
Jdeš unaven večer ulicí,
tak šedivě k dlažbě se tulící,
pobouřen, zarmoucen, planý – –
a najednou srdce se zúrodní
záhadnou, útočnou povodní,
nevíš – a zpíváš a tančíš a letíš a biješ,
štědrou úrodou srdce na všechny strany
plýtváš, rozhazuješ,
zkrátka: – žiješ!
divokou vichřicí
duješ,
vrháš se na kmeny hnijící,
zdá se ti, že neseš nové
símě granátové
v dychtící stráně...
Nebo kdes v oceáně
v bezvětří po dlouhé týdny
loď plná naděje na mrtvých vodách mešká,
(poledník 136°, třináctá rovnoběžka
severní šíře a na západ od Greenwiche),
– nic o tom nevíš, – jsi lhostejný a klidný – –.
Pojednou vše se změní:
50
moře se vzedme a vzkypí,
šílené, mrskají vichřic a uraganu biče,
bouře kleje a burácí nocí,
boží dopuštění,
blesky jsou modré šípy
a posléze rozštěpí stožár.
Raněnou loď bez pomoci
požírá s praskotem požár.
Zoufalství skřípe zuby a – věci s červenou krví dobíjí lůza.
Hořící vrak se potopí.
V té chvíli tvé srdce uchopí
černá hrůza.
Úroda v srdci ti vyhoří,
stesk, prázdno, zoufalství, vědomí příkoří
ze všeho zbylo,
jakoby do tvého vlastního srdce ti bylo udeřilo.
A přec’ o tom neštěstí v moři není ti známo nic! – –
Ale jen tehdy, jestliže neklesneš, zažiješ ještě víc!
Blesku zář srdce ti osvítila,
– třeba že’s neviděl loď, když stala se hořící pochodní, strašlivou pecí, –
a jestli tvá bolest dost veliká byla,
uvidíš mír a vyslechneš tiš
všech věcí hřejného doteku
v ozónu vůni:
k nejhlubší tůni,
k nejprostší, nejhlubší pravdě, k vášnivé milosti věcí
a k bolestné lásce k člověku
pokorný, malý, s nesmírně bohatým srdcem, se protrpíš!
51