Ze srdce člověka – –
Z pravěkých mlhovin povstala země a zvíře
i člověk.... A ze srdce člověka a z jeho tápání,
ze srdce, odsouzeného k víře,
zbožněna byla příroda, jež smyslům lichotí anebo jež hrůzu nahání –
a povstali běsi, bozi a bůh.
Ze srdce člověka a z jeho lebi
vyvstaly obrazy podobné peklu, očistci, nebi
a ze srdce člověka jeskyního se posléze oprostil svobodný duch.
Oprostil? – Pohádka odvěká!
Ze srdce člověka
bohem stal se krvavý běs jeskyních otčin,
na oltář s obětmi krvavými nastolen zločin,
vražda, loupež, bída, útisk a války,
reakce, krev, kapitál bez morálky
a peklo – –.
Byť sebe víc krve teklo,
ze srdce člověka vyrostla sladká, liknavá slabost,
(„nutno, prý, prodělat očistec!“), opojný strom srdcím zbabělým narost’,
pižmovým květem vzývány zájmy břicha a žoku,
s plaménkem vroucí naděje v oku.
Pižmovým opilstvím uspané vědomí lidí
zabili duchové, lovící v kalu;
běsové zkažené krve člověka – prám jeho života řídí,
bohové správních rad a draci kapitálu,
vůdcové blouznících davů,
47
již chtějí být hlavou, ač sami nemají hlavu
a nejméně srdce – a přece masy z masa klamou
svou tlamou,
zbožněná jeskyní, příšerně řvoucí, krvavá příšera Adolfa – , hi-hi-hi-h-i!
Pozdrží-li splav příval živlů, hladina proudu stoupne a jez
za tu svou hráz: chleba musí dáti neb světlo!
Člověku vývojem na mozku přibyly rýhy
a v srdci jeho leccos už se zhnětlo,
z čeho bral duch lidský spravedlivý podíl.
Své bohy, Olymp i podsvětí, pověru, pokoru, děs
dávno už překonal, do stoupy století hodil – –.
Dělníci slévárenští slévají děla i zvony, dělají zvony,
zvon i zvonec, děla i zvonec, dělají zvonec
a nebudou nadarmo pustošit, litinou zazvučí v kraj:
„Umříti bídně či bojovat pro věc?,
bohové, podsvětí, nebe či ďas?“
Je pozdní večer! Třetí máj!
Hrdliččin nezve už k lásce hlas – –,
Bennito, Adolfe, Engelberte, pohádka každá má konec.....!
48