OBLOHU OSLOVÍM.
Mám já dnes šťastný nápad:
večer, až na lukách zavoní prohřáté seno,
až pohasne nad krajem západ,
prve než zajiskří ruměnné nebe tisícem radostných hvězd,
až bude údolí kouřem večerních ohnišť ku spánku zkonejšeno,
– hlasitě oblohu oslovím.
Povím to takto: Nebe, obloho!
Žil jsem a trpěl. Zkusil jsem přemnoho!
Poznal jsem blaho nejkratších chvil,
bídu jsem ze zlatých pohárů pil
a vychutnal do dna zlo všecko.
Zkoumal a hledal jsem záhadné cíle všech citových cest,
dral jsem se trním a skrýval se zvědavě pod křovím,
volal a naslouchal tmám jak zoufalé, zbloudivší děcko,
které si cestu nocí ku světlu klestí. –
Světla jsem došel, – než, – obloho, rci mi:
mám-li kdy poznati štěstí?
Abych moh’ mladými smysly svými,
krásou a úrodou nasycenými,
45
za bílých jiter pozdravit svět,
a rytmus a vůni své děkovné písně sám sobě závidět!
Neboť až dosud
o štěstí mluvit si netroufám!
Vždyť jenom proto mám rád i tenhle svůj bolestmi jiskřící osud
a proto si nezoufám,
že miluji nade vše věcí všech hrůzu a krásu,
tolika zraky nespatřenou,
a že se hrozím potulné kořisti, dobyté bez zápasu,
a nechci ji mít,
pakli ji život jen omylem anebo almužnou skyt’,
citem a krví nezaplacenou!
Tak oslovím hlasitě oblohu.
Očí si nezacloním.
Také se nepokloním.
Nebudu mluvit o bohu – –
a nebe se nezaleknu!
Zavolám Život a řeknu:
Teď však mi pověz, jak dlouho ještě budu se s tebou, Živote, rvát
a vroucně tě pro tvoji divošskou krutost, pro dnů tvých zběsilý spád
milovat –!
46
Kolikrát otevřeš zlatou svou bránu mým bušícím pěstem
a se štědrým gestem
podáš mi na chvíli Všecko – a Všecko to zabiješ Ničím,
kolikrát zbytečně zajásám ve snu
v radostném výskotu,
kolikrát pro přelud vykrvácím a klesnu,
bílý květ naděje urvu a zdeptám –
a kolik drahých mi životů
ještě svou láskou zničím – –?!
– – – – – – – – – –
Mám já dnes nešťastný nápad,
jsem zarmoucený a ubohý, –
ale oblohy,
až pohasne nad krajem západ,
se zeptám – –
47