PODIVNÉ JITRO.
Polekalo mne dneska ráno kvítí, které jsem včera přinesl za tmy. Chladný, malátný stesk, – sychravý dešť, ano, stékal po oknech duše, olovem do srdce, na dno až do srdce pad’ mi. Teskného úsměvu květů tak jsem se zlekal a poznal jsem hned, že nějak jsem promeškal léto... Snad proto, že jsem je tolik, žíznivě čekal, snad proto vše to... A přece jsem věděl a viděl, že smyslné dítě jara své kejkle a kouzla stará na lukách provádí, že léto, vášnivý divoch, se prohání lesy, trofeje vítězné po stromech věsí a pro mne že také tam pověsil radostný příděl... A přece se stalo: mne polekalo kvítí, jež teprve včera po lesích natrháno, polekalo mne dneska ráno... 11 Snad proto, že teprve včera jsem kytici splet’, že dříve jsem stále se shýbal, zem’ hladil, voněl, květ líbal a utrhnout, urvat jej nikdy jsem nedoved’. Snad proto mne úděsem přikoval včerejších květin vzhled a dech, snad proto jsem promeškal léto, tak jako vesnu, že přespříliš zbožně jsem přírodu miloval, že bez lupu žil jsem v temných zdech a podiv svůj jako pohádku prožíval ve snu... Šly kolem mne vůně a vánky, barvy, květy a ženy... Životů cizích radovánky a svatební písně pěny... A já byl jak chlapec, jenž krásy má plničkou hlavu, který sní blouznivě o ní, o ní jen blouznivě sní, a ruky nevztáhne po ní. Čeká snad na její největší slávu, na den, jenž celý mu sluncem zahoří k činu. A netrhá!... Čeká a sní... 12 A zatím zarudnou listy planému vínu, cestu v březovém lese žluté posype listí... A co chlapec ukořistí – jsou teskné květy – už podzimní – –! Tak asi, tak se to stalo, bohu budiž žalováno, že mne kvítí přinesené polekalo dneska ráno... 13

BŘÍZY.
Březová aleji ve vichřici, ty se mi líbíš! Špalíre bílých panen rozcuchaných, jež bouřlivý západ svým ohněm zadých’, průvode, družino nahých a smyslných těl, jež krásná a bledá, v zápalu slunce chlubně se koupe a polekaně a prudce svoje zoufalé, neviditelné ruce k vlasům nad hlavu zvedá, aby je k tělu sčísla asi...! Sčísla? Spoutala? Ale, – kdež vlasy! Jsou rozmarným trylkem vaší divoké krásy, břízy moje, panny rozcuchané! A letí vám do černých vírů večerních mraků, pro rozkoš zraků... Břízy, bezradné panny polekané, pod rudým, kovovým nebem, pod bílými, hedvábnými světly, pod černými, tuhovými mraky, pod prsty vichřicí, které vás harmonisovaly a zhnětly, a taky 14 pod písní bouře, jež je vám živným chlebem a podmínkou života, – břízy, divoce rozpřáhnuté, rozčilené, rozeběhnuté, na nichž se každý list vzrušením mihotá, břízy, břízy, břízy z života ukuté, z života do běla rozžhaveného ulité, vy se mi dneska líbíte! Ale ne proto, že máte podobu panen a jejich smyslné touhy, že dlouhý, drátěný, melodický váš vlas náhlou svou vzpourou donutil vás k plastickým gestům neviditelných ramen, ale proto, že se jim nepodobáte, že jste jen podivná na ně vzpomínka, podivný sen, že jste jen břízy s nadbytkem v poledne vytrysklé mízymízy, a proto, že mládím svým čarovat znáte –! Že tuláka strhnete v rytmické objetí, samy se v náruč mu vrhnuvše; 15 že zajmete tulácké srdce a smysly, jež stanou se vašich her obětí a na nic už jiného nepomyslí, než na to, co jste mu lhaly, co jste mu vsugerovaly, křiknuvše: ‚My bílé jsme panny, jež vichřicí jsou rozcuchány. My prudké jsme ženy, jež zlatem západních ohňů jsou zapáleny a rozníceny a – – –.‘ Břízy! vichřicí rozcuchané, rozpřáhnuté a rozeběhnuté, vy se mi líbíte dnes! Podivný ples, dosud mi neznámý, cizí, oživil srdce mé zapomenuté. Nelze se, nelze z vás neradovat – –! I když se vracím dlouhou řadou polí, pokosených luk, vybitých pasek, jež lítostí bolí, i když jdu rákosím říčky, jež puškvorcem voní, a lesem, jenž ptactvem zvoní 16 a stůně černou tůní, i když jdu přičmoudlou dědinou, jež shášených ohnišť jedinou domáckou má vůni, i když mne polekal u cizích vrat, zamyšleného, hlídací pes a štěkotem zloupil mne o všechno večerní ticho a krásu a ples, – sotva že doma chvilku jsem sám, vás jenom, břízy, před zrakem mám..., a – s myšlenkou na vás jdu spat... Březová aleji ve vichřici, ty se mi líbíš! 17

KOMU ZAPÁLÍM OBĚTNÍ OHEŇ SVÝCH DÍKŮ...?
Ne, že bych byl smuten, že bych hlavu chýlil, sám v sobě zabloudil nebo se v lásce mýlil, že bych se díval na život šedými brýlemi, málo se radoval, málo se smál, – ne, – nejsem smuten, věřte mi, ale přec – něco mne trápí...! Anebo vlastně už jenom to mne trápí, že život je příliš, přespříliš krásný, – a já že opravdu nevím, komu bych za něj se poděkoval...! Vidíte, – nejsem sentimentální, – ale ta radostná jitra, rudá poledne, modré večery, tuhová noc, jež zkrásní a vybledne v ultramarinovém svítání, mluví mi o čemsi svátečním, o slavném kohosi příchodu, kohosi hlasitém vítání. Pro zlatorudou záplavu slunečních požárů, jež štíty skalní na jihu, severu, východu žhavým svým lijákem zkrápí, 18 splav mění v plameny a okna v hroudy zlata, zvonici rozzvučí a potom za les mizí, pro tiché, zamlklé soumraky s přičmoudlou vůní kouřících chlebových pecí, pro velká města, tajemná a cizí, pro horské, skrčené vísky, dědinky u zátočin s lajdáckým hnízdem čapím nad střechou srdečných chat, s tisícem krásných a naivně hloupých věcí a zmatených opravdovostí, jež blouzní jak sen – a pravdě říkají zločin a objevu zrada či ztráta, – pro ty se trápím, protože nevím, komu za jejich krásu se poděkovat –! Za ten sluneční blankyt, který mne daleko do kraje vyláká, za zpívající, bílá oblaka, za zlatá pole a vonná, veselá luka, za dary citu a lásky, nad nimiž srdce radostí puká, za hrdou pýchu svých dnů. Do prázdna ruce své pnu! Tisíce čekanek roste podél mých cest, sta srdečníků: jenom se sklonit, jen si je do vlasů vplést...! 19 Ale – komu zapálím obětní oheň svých díků...? Vždyť kolem všechno mne pobízí, všechno mne k vděčnosti nutí: vonný, šťavnatý jetel a pták, jenž odněkud docela blizoučko u slunce dolů do pole sletěl jak zablýsknutí, svah, jenž cvrčky zvučí, rozžaté, horké stráně, smyslné růžovou zeměžlučí, chrpové chtění a bílé vzpomínání. V jílovém úbočí, které se nějak koketně nad cestou sklání, s potutelností ženy a s její grácií a elegancí, divizny stojí napřímeny jako cikáni, vyšňoření k tanci. Vrby a osyky lesknou se v sluneční záři jako chlubivá okna skříní stříbrníků... – Ale kam, komu přinesu oběť svých upřímných díků?! Den, noc mi září, den, noc mi svítí! Jak rozváté ohniště jiskří mi noci prudkých, bolestných vášní a smyslných, palčivých tuch, tekuté slunce a hořící vzduch! 20 Vítězná mámicí moci radostných žití, chaose zkušených duší a toužících, krásných, svalnatých těl, spleti nervů a svalů, směsi citu a vůle, živote, hýřící karnevale, bloudění stálé! V satyrských tóninách bzučící úle labužnických motýlů, bojovných sršňů a ekonomických včel, světe! – o Adamovi a Evě věčně se opakující báje, světe! – zhřešivších vyhnanců rájeráje, Ostrove svaté Heleny, světe-živote! vždycky rozvířený a vždycky zpěněný, holdující vášním a kořící se tichu, živote krásný, pestrý kolotoči živočichů, již s touhou vždy prudčí a prudčí se vrhají s náruče do náručí, ztrativše smysly, a sami v sobě ztraceni, o duši lhou, o duši blouzní – a myslí, že budou někdy spaseni jinde než v srdci svém! 21 Nocí i dnem cítím se kohosi dlužníkem za všechnu závrať a krásu a žár, za píseň slunce, za krve var, za vše, co s prstí mne bratří. Poněvadž vím, že víc mi už nikdo nemůže dát, že mám víc bohatství, nežli mi patří, když všechna ta vonná, barevná dění, jimž konce není, a všechny ty kovově zvučící písně a hořících radostí roje – jsou moje –! A proto už jen to, že nevím komu se za všechno poděkovat, mne trápí...! 22

PODZIMNÍ VEČER.
Kdyby dnes nebyl večer podzimní, ale nějaký jiný, jarní neb letní, a kdyby se o svoje poslední listí tolik nebály plačící stromy, – musil bych říci: ‚Vzlétni –!‘ tichému nápěvu, který mi v srdci zní a který, zamlčen, v nezvučné teskno se zlomí –. A třeba že chladný je podzim, kdybych se ozvěny nebál a zvědavých lidí, co po cizí bolesti slídí a cizí touhy a zármutky dovedou krásti, i cizí úzkost a tíseň – – kdybych se o sebe samého nebál, že hlas se mi bude podzimem třásti: krásnou bych dneska zazpíval píseň vadnousímvadnoucím vřesům, vlhnoucím lesům, stromům, jež zbaveny plodů, k zimnímu spánku už zdají se lehat; strništím, která jak netečná jezera bolu čeří svou žlutavou vodu, a, pustá a mrtvá v svém bolu, bezcitně dají se vichřicí šlehat. 23 Krásnou bych zazpíval píseň, hlasitou, jak slunce zvučnou, které už odešlo z kraje –! A směla by píseň má přepadnout hubařku zručnou na cestě z černého háje. Pasáci, děvčata, děti, ohníček jejich na holé mezi, lenivé krávy a zvědavé kozy, oráč a jeho pluh, stříbrný měsíční přísvit, neviditelný podzimu bůh, ti směli by píseň mou cítit, ne slyšet, jen u srdce cítit! Kdybych se ozvěny nebál a jizlivých lidí, co po cizím zármutku slídí, zpíval bych –! – Dneska však možno to není: hlas má tak tesklivé znění –! Na stráni vřesové, vysoko, hluboko v lese bych doved’ snad píseň svou tančit v bezhlasém plese. Sám, zcela sám moh’ bych tančit – –! Však jak? Podzimní krajiny děsí mne zrak –! Marně si říkám, že luna je bubínek antický, na který budu si do tance rytmicky třepati prsty a dlaní, 24 – hrozím se jejích nehybných skrání –! Marně si říkám, že povadlé listí, žluté a rudé, k tanci jak stvořeno bude, hej! že mohu je jediným gestem rozvířit v barevný rej a jediným dechem je s namrzlých větví setřásti rázem a že bude zvonit jak rolničky, padnuvší na zem’ – – Marně se klamu –! Smutno se přiznat, stydno mi poddanství chorého podzimu vyznat, uznati jeho tesklivou moc, jež zajmula dneska mou noc. Měsíc je stříbrný štít a mračna jsou smuteční hávy; a stíny orvaných lesů, hubené, prosté, klonící znaveně černé své hlavy –, jsou smuteční hosté, již budou vzlykat a lkát k němohře, kterou mám v strništi hrát –. Mám hráti a tančit onu svou píseň, která je nápěvem stesku, kraje a lesů a vřesů a strnišť a luního lesku –! 25 A tančím svou píseň, kterou jistě bych zpíval, kdyby byl jiný večer, jarní neb letní, kdyby nevolal vzrušených pocitů příval na vzlykot srdce: „Píseň mu přetni –!“ Neboť mám srdce zmámené dneškem; neboť mám v srdci pohár trpkého vína, které naléval stařec, jenž naše radosti záludně stíná, kterému lidé říkají Bolest – a kterého skromně zvu Steskem –! A stesk můj po někom zoufale hubené ruce své spíná – – Po kom? – Což někdo lásku mou minul? Někdo mi odešel, na moři dalekém zhynul? – ‚Kdyby dnes nebyl – večer – podzimní, ale nějaký – jiný, – jarní neb – letní – – –!‘ – Tančím svou píseň – –. Stesk je v ní –, v šedivém plášti jsem s kobzou ho uzřel, jak žalostně zpívá a hraje, že odešlo slunce z pustého kraje, že radostný léta dar, vášnivý jas a žár umřel –! 26

VE STARÝCH LESÍCH...
Ve starých lesích taje sníh, vpíjí se v chladnou, žíznivou zemi... Čas zpívá v sosnách znavených a tremoluje haluzemi. Nadějí chví se zelený mech, sněhem se dera. Na kmenech stromů svítí už jeho mystický dech a měkce šeptá píseň k tomu. Nádhera slunce zapadá za lesy. Smutků violných tajem v korunách stromů uvadá – – Jen tiše! Slyšíš? – Bůh jde krajem..!krajem...! 27

PALOUK.
Víly a rusalky by tu tančit měly... Poněvadž třpytivé stříbro měsíce na tomhle palouku nejčistěji cinká a nejvíce vlasatých bříz a bodrých, naivních olší, jichž srdce se rozkoší noci nepohorší, shromáždilo se kolkolem nad vodou, nad loukou, nad polem. Poněvadž v travách ukrytý potok nejkrásněji tady na flétnu hraje či na šalmaje a poněvadž všady taková jasná záře jest, daleko široko tryskající, že bys moh’ každičkou myšlenku vyčísti tančícím v líci i čarovný kontrapunkt vášnivých, tanečních gest. Poněvadž až na to cinkání stříbrných paprsků luny, kterých je palouk plný, a až na tu flétnu či šalmaje 28 nikdo tu na nic už nehraje, a až na ten chřestivý rosniček smích nikdo tu neruší nápěv bezhlasých chvílí, každý je tich..., měly by tady tančit víly – –! A také proto, že jistě srdce nikdy tak dětinsky, čistě po božství nahého rytmu netoužilo, neblouznilo, jako se modlí oň dnes, kdy podivný zármutek na dno mu kles’, kdy trpko je žít’ mu, proto, že osiřel smyslný kraj odchodem svůdce, jenž jméno měl Máj – – –. A nevolalo nikdy tak žíznivě po zázraku, jako dnes, vysoko na horách, kdy lesklou oblohou bez oblaků poprve půlnoční červen do stříbra paprsků měsíčních chtivě dých’ a, žádostí třesa se celý, 29 horkou svou rukou do strun světelné harfy sáh’, zpívaje se slzou radosti v oku toužebnou, lyrickou sloku: Víly a rusalky by tu tančit’ měly – – –! 30

NEZNÁMÉ SRDCE.
Tichá hudba stříbrných zvonků, vzpomínka něžná, černou se usmála nocí na mne, vysoko na horách – –. Teplá, laskavá vůně půlnočních viol políbila mou tvář –. Kdo to na mne vzpomenul v dálce? Neznám Tě, srdce –! Za nic mi nevděčíš jistě, vím to, trpělos pro mne jen – –! – Ale kdo jsi, Ty, Čistý, vzpomínky pěvče, mučedníku mých dnů? Tichá hudba stříbrných zvonků, vzpomínka něžná, černou se usmála nocí na mne, vysoko na horách – –. Teplá, laskavá vůně půlnočních viol políbila mou tvář –. 31

VYHOŘEL POKOJ SNŮ...
Poslední plamen letního slunce nizoučko nad horami svým hořícím smutkem mi do očí svítí a žhavou a prudkou, zmarněnou láskou svou zarmoucený zlatými svými triolami k srdci mi hovoří: „V troskách leží Království Touhy, umřelo Žití, vyhořel Pokoj Snů! Mrtvy jsou moje písně o bílém úžasu Ženy... Poslední světla odvahy v zracích také už brzo mi dohoří, zbudou jen vzpomínkám barevných oblačných trhlin a mezer, zbudou jen v plaméncích bludiček, tápajících v tmách, budou se chvíti v napolo zapomenutých pohádkách a na stoncích rákosů, na březích studených, horských jezer. Ale pro žár a barevné sny již nikdy se za obzor nenavrátím, v lože tmy sametové za hory neklesnu, na zlatém voze si nevyjedu, nikdy už nové, úsměvné jitro za ruku na svět nepřivedu, ni sosen peň modlitbou paprsků nepozlatím!“ 32 Svá arytmická ticha letní večer zakouřený z hluboka do tmy dýchá a vůní hovoří: „V troskách leží Království Touhy, vyhořel Pokoj Snů! Ale my, chlapče, na tvář se políbíme, – a ty mi slíbíš: – Nezareptám, nehlesnu! – Ani až smutek tě celého zamoří, ani když bude tě žalost líbati na čelo často a příliš, – nesmí to být’! Miluj svůj smutek! Bolesti nutno se poklonit’! Pokloň se bolesti! Do očí se jí podívej! Je krásná a opíjí! Je horká a zvoní, jak mladých cikánek rej! Je lačná a žádostivá, – z největších srdcí pívá! Nemeškej! Bolest, vášnivou milenku, uchvať – a hleď pevně ji oběma pažema obejmout’ vonnou a nahou, v nejtišší lůžko ji donésti... a její prahnoucí rety napájej nocí svých modrými květy, očí svých stříbrnou vlahou! 33 Mluv o žhavém víru nejprudčích živelných krás, chtěj snědé milence Bolesti černý, hedvábný vlas jen rudými máky své hučící krve proplésti. A myslil-lis prve, že zhořkne tvůj smutek marností bojů o bílou krásu, marností ztrát a půtek, marností touhy a snah, když za ryzí život chtěls všechno nejdražší na stůl obětní donést’, když nejhlouběji k srdci jsi zavolal, k srdci jsi sáh’, věř, hochu, teď že na světě možno všechno mít’ rád a nejprudčeji a nejvroucněji že krásnou a živelnou bolest lze milovat’ – –!“ Svá arytmická ticha, když slunce dohoří, letní večer zakouřený z hluboka, do tmy dýchá a vůní hovoří: 34 „V troskách je Pokoj Snů – a písně o bílém úžasu Ženy jsou...“. – Nehlesnu! 35

KOUT VZPOMÍNEK.
Uličko smutná, pověz mi, prosím, kterak tebou mám jíti až k tomu černému domu, jenž přepychem do noci svítí? Uličko stará, ponurá, smutná, pověz mi, je-li má tesklivá obava opravdu nutná, poraď a rci mi, kterak mám kráčeti tebou a nepotkat’ mučivých vzpomínek, které mi palčivou bolest ve smyslech vznítí, které mi všechen můj klid, všechnu mou jásavou z života radost, žíznivé, vstřebou? Neboť úzká je tebou, uličko, cesta, a vzpomínek mnoho... A uprchlé, bláhové mládí nás po leta vzpomínkou trestá a litovat’ učí citu a zármutku nejednoho. Bolestné vzpomínky plazí se jako hořící stíny, po kraji chodníku tekou proti tichému chodci, – chceš nechceš: ruku ti studenou podají, studenou-horkou jako vědomí viny; – chceš nechceš i srdce ti zbodají planého toužení bodci; – chceš nechceš, – pojednou mají v očích jiskřivo, čilo, 36 pojednou v chůzi se zastaví, šeptnou ti u hlavy: – Tady to bylo! Uličko smutná, řekni mi, jak bych se chránil před nimi, neboť musím jít’ tudy dnešního večera, srdce mne nutí; a vzpomínky, jedna za druhou, třeba že doposud mlčí, ve stínu u zdi se krčí a cosi proti mně smlouvají, cosi tam kutí, co výčitkou voní a výčitkou chutná. Uličko stará, ponurá, smutná, pověz!... Nepovíš?... Nevíš?... Směješ se tomu, že v obavách došel jsem vlastně již k černému domu, jenž přepychem do noci svítí a k němuž bál jsem se jíti? Žlutavý plamének blikavé, plynové lampy na rohu zbořené rampy, jediný v bezhlasém okolí, – stařeček v omšelém hávu, – usmál se na mne, pozdravil truchlé mé oči, vybledlé v soužení marném. 37 A Bolest, která dávno už nebolí, do bílých, průsvitných dlaní bere mou hlavu, kol krku jímá mne, na srdce líbá mne, šeptajíc s úsměvem: – Bratříčku, stárnem’... 38

SENOSEČ.
Jestli se únavou neudržím a na zem’ padnu, padnu do čerstvě pokoseného sena, jež voní a šeptá: ‚Chlapče, umírám, vadnu –!‘ Zabořím tvář svou do vzdychajícího sena a všechno to jeho zoufalství do sebe vssaji a vypláču se... A až bude hlava má opojena a omámena a prosta trpkého jasna, o tu kupu churavé vůně podepru se, s úsměvem podívám se po šírém kraji a zašeptám: ‚I smrt je krásná –!‘ 41

BEZ TEBE NEBYLO BY NĚMÉHO PODIVU...
Měsíci, který ploveš po černošedivém nebi, po nebi vysokém, hlubokém, nevěřím, že bych moh’ dlouho bez tebe žíti, nevěřím, že by... ...ne, – neboť dnes, včera, před týdnem, před rokem zvykl jsem vídat tě po nebi plout, zvykl jsem nadšeně vítat tvou flétnovou pout –! A nevím, jak mohl bych bez tebe prožívat své divoké noci tulácké, nevím, jak moje smysly brutální, lačné a žíznivé tebe by mohly oplakat, když by ve tmě vyčítavé, úzkostné a tíživé s tebou si nesměly hrát... Kdybys jim zhas’, kdyby mi byly vzaty tvé úplňky, tvůj štít ze stříbra kutý, tvůj východ bílý a tvůj západ zlatý, kdyby mi byly odepřeny a odmítnuty tvé plavby kovových krás a lyrická tvá decrescenda... Bez tebe nebylo by němého podivu, ni halucinésních písní, 42 ani vášnivého, bohoslužebného ticha a zvroucnělého opojení, které bílou koupelí světla se srdce omyje stíny, zbaví je předtuch a tísní, zbaví je viny; které stříbrným úsměvem odnímá obhroublou pravdu a za ni subtilní sen dá narkotický, s hedvábnými gesty a čelovými tóny, jež písně hrá si sugestivní, neslyšitelné; které dá zapomnění pod průsvitným splavem smyslné, živoucí krásy vždycky. Měsíci, který ploveš po perleťové obloze, nevěřím, že bych moh’ dlouho bez tebe žíti! Nemoh’ bych sníti... Bez tebe žil bych na světě chudě a uboze. Stále bych něco hledal. Snad vůni tvých čínských pohádek, hedvábný lampion, stříbrný gong. Stále bych na něco čekal a denně se vracel nazpátek naproti tobě... A pak, když bych se tebe nedočkal a marně jen namáhal do dálky zrak, – hlavu bych sklonil. Už bych se noci nikdy za život, za písně neděkoval. Tesklivé srdce bych schoval... 43 Srdce i hlavu klenbou chladného stesku bych překlenul, mořem slz podlil. Nikdy bych se vděčně nepomodlil, nikdy bych neplesal díkem. Ale, když bych si na tebe vzpomenul, na tvůj štít ze stříbra kutý, na tvoji flétnovou pout, vyšel bych z domu. A v noci, na stráni, kde jsem tě vzývával, stanul bych tichý. Nemoh’ bych s místa se hnout, nemoh’ bych s místa dál. Mlčel bych. Zase bych čekal. Až vyjdeš, až pro mne přijdeš... Marně bych čekal. Smutný. Nikdy bych neplesal díkem. Myslel bych na tebe... Trpce bych se usmíval. Jak bych byl náměsíčníkem... 44

OBLOHU OSLOVÍM.
Mám já dnes šťastný nápad: večer, až na lukách zavoní prohřáté seno, až pohasne nad krajem západ, prve než zajiskří ruměnné nebe tisícem radostných hvězd, až bude údolí kouřem večerních ohnišť ku spánku zkonejšeno, – hlasitě oblohu oslovím. Povím to takto: Nebe, obloho! Žil jsem a trpěl. Zkusil jsem přemnoho! Poznal jsem blaho nejkratších chvil, bídu jsem ze zlatých pohárů pil a vychutnal do dna zlo všecko. Zkoumal a hledal jsem záhadné cíle všech citových cest, dral jsem se trním a skrýval se zvědavě pod křovím, volal a naslouchal tmám jak zoufalé, zbloudivší děcko, které si cestu nocí ku světlu klestí. – Světla jsem došel, – než, – obloho, rci mi: mám-li kdy poznati štěstí? Abych moh’ mladými smysly svými, krásou a úrodou nasycenými, 45 za bílých jiter pozdravit svět, a rytmus a vůni své děkovné písně sám sobě závidět! Neboť až dosud o štěstí mluvit si netroufám! Vždyť jenom proto mám rád i tenhle svůj bolestmi jiskřící osud a proto si nezoufám, že miluji nade vše věcí všech hrůzu a krásu, tolika zraky nespatřenou, a že se hrozím potulné kořisti, dobyté bez zápasu, a nechci ji mít, pakli ji život jen omylem anebo almužnou skyt’, citem a krví nezaplacenou! Tak oslovím hlasitě oblohu. Očí si nezacloním. Také se nepokloním. Nebudu mluvit o bohu – – a nebe se nezaleknu! Zavolám Život a řeknu: Teď však mi pověz, jak dlouho ještě budu se s tebou, Živote, rvát a vroucně tě pro tvoji divošskou krutost, pro dnů tvých zběsilý spád milovat –! 46 Kolikrát otevřeš zlatou svou bránu mým bušícím pěstem a se štědrým gestem podáš mi na chvíli Všecko – a Všecko to zabiješ Ničím, kolikrát zbytečně zajásám ve snu v radostném výskotu, kolikrát pro přelud vykrvácím a klesnu, bílý květ naděje urvu a zdeptám – a kolik drahých mi životů ještě svou láskou zničím – –?! – – – – – – – – – – Mám já dnes nešťastný nápad, jsem zarmoucený a ubohý, – ale oblohy, až pohasne nad krajem západ, se zeptám – – 47

ZLATÝ HÁJ.
Zvonivým zlatem svých průsvitných dukátů bříz, líplip a jasanů a akátů neuplatíš mne, lese zpívající, neodejdu, zůstanu –! Svou studenou, večerní mlhou mne nevyženeš a neoslepíš mne dětskou ručkou babího léta, kterou šálíš můj zrak a kterou opřádáš horkou mou líci, – a také tmou večera, kterou nad sebou kleneš, úzkosti nepřidáš krvi mé, – zůstanu tak –! Ale tich budu, tich! Tvou barevnou píseň nebudu rušit, ba ani nevylekám tvého ticha, jež s nehybných strání na mlze k tobě se snáší a nad zemí létá –, byl by to hřích! Na vlhký balvan sednu si, němý, a očima budu naslouchat divé tvé písni, 48 očima vychutnám ticho i vášnivý rej, který potančíš stromy, keři, listím a křehkými haluzemi, abys svůj žal rytmickou krásou oklamal, abys unikl úporné předtuše zmaru, která tě od léta tísní. Nepromluvím. Tvé radosti i tvému trudu zbožně naslouchat budu; tich budu, tich, jenom mne zapomeň, prosím, hrej! Zlatým cimbálem zazvoň, předtanči, pružně prohni se na zad, pažema k obloze zalom, zašusti šatem, usměj se nyvě –! Nebi nevyčítej, ani šedému nemilosrdnému chladu, že tě chce o listí oloupit, že je chce na zemi střásti, že chce proměnit tvoje divošské údy v bezmízé chrastí, že chce tance tvé ochromit, žalostí svázat – – –! Pokloň se svému pestrému pádu, své smrti pohanské, – celičká se mi ukaž, chlubně a honosivě, tanečnice zlatá –! 49 Poněvadž život chvátá! Poněvadž brzo se vyzpíváš! Poněvadž silou své nádhery rychle se vyžíváš, poněvadž neznáš skromnosti a nemáš nikdy ničeho dosti a poněvadž touhou a nedočkavostí a chtivostí smrti už v zornicích netrpělivě hoříš a na rtech žádostí pukáš, – začni –! Zlatým cimbálem zazvoň, – celičká se mi ukaž, – – tich budu, tich! Neboť vím, háji zlatý, že až někdy příště sem k tobě přijdu na toulkách svých, tvé stromy, tvá mez, tvůj příkop a přilehlé, vlhnoucí oraniště pozbude blouznivých půvabů podzimních, zapomene krásy hýřivého vyžívání – –. Bude to z jara, spokojený smích uzdravování budeš mít v zracích. Bude to v létě, měšťanská hrdost zmoudřevší ženy, která se vrátila k plodnému účeli, zmocní se tě –! 50 Všechny tvé kroky pečlivě budou rozpočteny. Pro rozkoš světu pokveteš laciným přepychem květů, jen proto, aby tvé větévky pučely, množíce se, bez vnitřní potřeby krásy, pro podiv přesládlých milenců asi, pro chtivost plodů fatální. Na své srdce zapomeneš! Marnivou cetku, banální, zbožníš a vzdáš se jí cele. Svou duši ztratíš, hlas zlatého háje. Podzimní mlze se vzdávající vrby, beznáročné a vřelé, s příchodem máje lakotně k vodám se shrbí, by se napájely, aby pily, aby každou chvíli pokud možná nejvíc pro list kořistily –. Tvé zlaté stromy lačností plodů svou grácii zlomí. Nabudou zištnou, kupeckou tvář ovocnářského krámu 51 a na svá meloplastická gesta starostí zapomenou. A cesta k tobě, k tvému zlatému chrámuchrámu, nebude potom už radostí třpytnými mincemi ověšenou, bude tak samozřejmá a holá, – na srdce nezavolá...! Proto dnes, když zlatem průsvitných dukátů bříz, lip a jasanů a akátů zvoní háj, zvoní les, neuplatíš mne, neodejdu, zůstanu! Neodejdu, byl by to hřích! Ale tich budu, tich – –. Zlatým cimbálem zazvoň, předtanči, na zad se prohni... Hrej, zpívej! Pokloň se svému pestrému pádu, pohanské smrti – celičká se mi ukaž, – nyvě, ale i chlubně a honosivě –, tanečnice zlatá – –! Neboť čas chvátá – 52 a zima tě pronásleduje, – zima ti nástrahy, úklady, zradu kuje –! Tanči, hrej! Ať ta tvoje melodická, bezúčelná krása v posledním ohni divoce nad smrtí jásá! Zpívej, hrej, dej se v rej, háji – zlatý –, hej – –! 53

RADOST.
Klaním se příštím chvílím. A v pátek, jestli do té doby nesešílím, zalknu se vděčností, neboť obejmu nahý osud, spiju se láskou a každá vteřina bude mi věčností! Chodím jak ve snu. A někdy pod tíhou svaté radosti v hypnosu rozkoše klesnu. Těším se, těším. Pojedu za tebou v pátek, najdu tě samotnou v chatě, odtud ten radostný zmatek. Slíbilas všechno. Těším se na pátek, těším se na tě. Chodím jak ve snu. Dlouhými doušky ssaji smyslnou vesnu. Kytice květů na stole má dech a vůni tvých retů. Slunce má vroucnost tvých objetí, zlaté náruče, do které klesnu. Potok, jenž teče zahradou, je mi zvukovou záhadou: sterými ústy šeptá tvé jméno – – 54 a pomalým tokem pročesává vlající, ženské vlasy zelených chaluh s liknavou rozkoší, jak by to jeho bloudění z luhů a na luh – bylo už půvaby unaveno. Do vody hledím, na tebe myslím. Leč nikdy nedomyslím: na zlatém písku potoka vidím žízniti bílé tvé tělo; hlas ptáka, který zpívá, je jako plamének modrého světla... Sto nových krás mne rozechvělo a zdivilo; – a radost mne celého spletla... Jsem všecek zmatený. Chodím jak ve snu. Slunce není mi sluncem, potok není mi vodou. Slunce má nahé údy a bílý oblak je bělostnou peřinou. Klaním se příštím chvílím. Až na zem’, kněz pokorný, klesnu... A v pátek, jestli do té doby nesešílím, zalknu se vděčností... Každá vteřina bude mi věčností – a věčnost proletí vteřinou. 55

MELODIE.
Má myšlenka je bílá, jako sníh –. Jako ten sníh, co venku žertuje, tak radostná a tichá v rytmech svých – a čistá tak, – že nahá tancuje. ‚Tam do daleka kdybych letět směl – –!‘ – Ke komu? Kam? A proč že jsem si vzdych’? – Ne, nepovím, nač jsem se zamyslel – –! Má myšlenka je bílá jako sníh – –! 56

NÁVRAT.
Jak jsem tou divokou jízdou rozcuchán! Vlak hřmotí a duní a míjí cizí lán, černé, záludné lesy, rozvlhlá, jarní pole, bezhlasé příšery stromů, kostnaté, holé, v tmě kdesi starý, shořelý mlýn u řeky, u vrbin, tu a tam sesutý hrad při smutném rybníce, lesklé, blysknavé skály, umouněné vesnice, kostely, kaple s černými ústy otevřených vrat, šlehající telegrafní tyče, nemilosrdné nervů biče. Jak zmučen jsem a rozcuchán tou jízdou dravou! Vichřice dýmu a sazí výhled mi kazí, do tváře mrzutost šlehá mi. Vracím se, byl jsem na krátko doma. Teplá a teskná vzpomínka do srdce sedá mi: 57 byl jsem na krátko doma... U krbu jsem se namlsal tiché radosti dětství, která se smrti nebojí. Prošel jsem zvědavě milými pokoji, na známé zdi jsem pokývnul přátelsky hlavou a rodiče, bratry a sestry jsem okusil zprahlýma rtoma. Jen jsem se usmál na všechny a už se vracím k bojům a k nevlídným pracím. Na krátko byl jsem doma! Matinko, chtěl jsem ti říci, o čem tak málo hovoří k rodičům děti... Chtěl jsem ti říci, – neřekl... Teď už vlak letí a míjí rozvlhlá, jarní pole, příšery stromů, kostnaté, holé, starý, shořelý mlýn u řeky, u vrbin, němý, sesutý hrad... Chtěl jsem ti říci, matinko, – že tě mám bláznivě rád! Ale je pozdě, – vlak letí a lomozí... My, lidé, jsme vlastně ubozí... a v nejtišších chvílích jsme němí, hluší a slepí. Vlak duní a na deštěm zkalené okno mlha se lepí, tak že lze nesnadno hádat na kraje za clonou šedou a temnou, 58 na to, co letí za oknem, na to, co poletí v životě se mnou, kolikrát uzřím za sebou shořelý mlýn skrčený do vrbin či němý, sesutý hrad – – – Chtěl jsem ti říci, matinko, jak tě mám rád! Chtěl jsem to říci v té chvíli, když jsem se s domovem loučil, když jste mne, milí, naposled zvědavě obstoupili. Ve chvíli, za niž ti srdce mé nejvíce vděčí, matinko! Ve chvíli, kdy jsi hledala, co bys mi snesla do tlumoku, němá, jakoby zbavena řeči, sotva žes hlesla. V té chvíli, kdy viděl jsem slzu v tvém oku, – (ó, já ji viděl i potom, jak po tváři kanula!) – když jsi v rozpacích, máti, ruce svěšené do klína, stanula, zoufalá, smutná, že nemáš už z čeho mi dáti... Chtěl jsem ti říci, matinko, – neřekl...! Okamžik loučení posledním polibkem utekl. My, lidé, jsme vlastně ubozí! 59 Vlak jede, duní, lomozí a míjí v černé noci neznámé kraje, ohnivou hřívou jisker kol oken vlaje. Hřmotí a míjí záludné lesy a provlhlá pole, bezhlasé příšery stromů, kostnaté, holé, snad také staré shořelé mlýny, skrčené do vrbiny, snad také nějaký sesutý hrad, bědující do okolí, bůh ví! Ale mne to nyní bolí, že jsem tak plaše z domova utekl, že jsem ti, matinko, neřekl, jak tě mám – bláznivě – rád... 60

ZPĚV SKÁLY.
Co platno, že řeka mi u nohou sténá, že v zátoce tříští se bělostná pěna, když, žízniva, nemohu rtoma ku proudu lehnout, když žulovou šíji nemohu k hladině sehnout –! Hlava má smutná vysoko v úpalu prahne, k oblakům, k nebi však nedosáhne. Nebe je daleko –! A blízká země ta mne už od věků nenávidí i její celičké plémě –! Mám z ní jen několik mechů, hmyzů a zmijí... A z lidí? Člověk, ten bojí se hadů – a raděj’ i témě mé daleko vidoucí míjí –. Kraj, život vůkol – tak dobře už znám! Vždyť věky tu nehybná stojím –! Orání, setí, žní – dost už mám a každého nového roku se bojím. Nic se tu nemění: praděd – jak vnuk; ručnice vraždí, kde vraždíval luk. Stejné vše! Láska – snad dřív srdce studí, 61 štěstí – snad dříve dnes šťastného nudí –. Však vášně věčně stejné rvou se v lidské hrudi –. I příroda se vždycky stejně budí a stejně vždy mi kráčí před očima: jaro a léto a podzim a zima – –. Dobře mi ještě, že občas mne šlehají vichry a deště, že líbá mne slunce –; a mlhy a páry že halí můj nahý bok v omamně vonící cáry –! Však také ty polibky slunce už příliš jsou cudné a známé a jejich sladkost má pravšední, zdvořilou příchut; na chvilku blaží a klame – však živelný cit můj se nehne, němým svým zoufalstvím přikut –. Vánek – je panic. Přichází tiše, písničku duje, láskálaská a tvář planě pomiluje. A vichr, jenž občas se přitulí ke mně, také mi nenese s sebou klíčící sémě. A bouře tak málokdy ke mně se zlákat dá! Snad je jí náruč má chladná a tvrdá, snad je jí prosebně vztýčená líce má 62 klášterní pokorou, askesí trpkou svou přespříliš přísná a hrdá? Ale já přece jen věřím na příští zázračné bouře, jež v živlů všech vzpouře mi přinese toužený nános úrodné prsti a přinese semeno plodu –! Pak budu mít budoucnost v hrsti, budoucnost vlastního rodu: Nizoučká jabloň mi vyroste v klíně, v mladičké hlíně. Zrůžoví květem a zarudne plodem, kouzelným svodem přiláká vlastní mé žití. Slétnou se motýli z kalíšků píti, v koruně zahnízdí zpěvaví ptáci, větvím mým svěří svou úzkostnou práci. Muž s ženou přijdou a ulehnou v stínu, opilí létem,létem jak po mladém vínu – a až se zdiveni vzbudí z chaosu štěstí a lásky, jenž v hrudi a v srdci a celičkém těle jim zvučel, 63 – v prohřátou náruč jim sama svá jablka shodím, plod života svého jim do klína hodím, – lásky a vášně a touhy a plození povím jim účel – –. Vím, – přijde ten den! Ten bouřlivý, jenž lůno moje zcitliví –! Vidím se stahovat mračna, cítím, jak chvěje se náruč má žíznivá, lačná předtuchou chvíle –! A vidím, hle, vidím!, že – tu a tam – v bolestných vráskách, jež vydrolil ukrutný násilník věků mi po malých částkách, jsou teplé a milé uzonké, černavé stíny –: nánosy tvůrčí a smyslné hlíny –! A vidím, bože, – dole na útesu že rozkvet keřík růžového vřesu – –! 64

ŽIVOTE...ŽIVOTE...!
A kdyby byl život můj plničký hříchů, plničký osudných omylů, nešťastných kroků, vždycky si zachovám hrdou svou, živelnou pýchu, odvážné plameny v oku. A kdybych byl za život potrestán živořením a nesměl už o krásu zápasit, o nová jitra se bít, všechnu svou teplou a vonnou kořist zplením, nikdo z ní po mně nebude pít. A kdyby byl život můj plničký hříchů a já už odcházel, aniž bych dozpíval poslední tón, srdce bych otevřel. Pomodlil bych se v tichu a vroucně a pevně bych řekl, očekávaje skon: Živote, měl jsem tě rád, hučels mi, zpíval, jak bláznivý, barevný vodopád! 65

TĚŽKÝ ZPĚV.
Nevím, proč právě tobě, slovenská zemi, tak těžko je mi zpívati děkovný zpěv, když právě ty jsi mi nejprudčeji vzrušila smysly a vzrušila krev! Proč jsem tak zmaten a popleten, posvátnou hrůzou proč se chvěji a nejtišší píseň o tvém srdci proč nikdy nedopěji! Když právě ty jsi mi nejprudčeji vzrušila mladou krev, když pro tebe s radostným jásotem jsem skoro pohrdl životem, mládí a lásku a budoucnost, všecko dal odvaze v plen, oblékl zbroj a s odvážnou chasou, zpívající a křičící, pozdvihnuv nad tebou korouhev, rozvlátou světovou vichřicí, vrhl se v boj! Proto se divím, že vůbec možno mi není vyslovit sílu své touhy a to, jak tě mám rád, že není ani pomyšlení, 66 bych na místě vřelých polibků vyssál horoucí duši tvých krás, bych mohl z bujarých, pestrých tvých tónů i z teskných tvých bolestných stonů, pokud by stačil můj vzrušený hlas, z vděčnosti píseň ti zazpívat. Neboť z řek Turec a Nitra, Orava, Hernad, Hron, Uh a Váh hluboko k srdci mi sáh’ a letního jitra dechem tvých panenských hor bývám čas od času chor. Tvá vonná příroda, ďábelsky krásná a sluncem rozžatá, čeká jak šelma na příchod štědrých chvil, by vášnivě a prudce hořící radost mi vrazila v srdce, sama jiskřící, rozčilena a napjatá, jak kouzelný rozkoší samostříl! A mám se snad před její štědrostí ukrývat? Mám zradit svůj smyslový svět, neslyšet, necítit, nevidět 67 tvoje nádherné smrkové lesy, jež celou svou hýřivou vůní se na šíj’ mi věsí, šumící, křičící potoky a mladinké těkavé říčky s mělkými, pestrými, kropenatými dny, dolů do údolí zběsilé lomozných vodopádů ryčné útoky, zbořeniny starých, ubitých, zmučených hradů s ospalými víčky a s navždy už stejně chladnými jitry a poledny? Dřevěné, šedé kostelíky, naivní, vroucí prosby a díky vysoko na stráň se drápajících, fakirských božích muk, seníky vichřicí rozházené a rozcuchané uprostřed rozlitých moří nepokosených luk, trosky zbořených lávek, povodní rozmetané, tvých modrých pastvišť svah holý a bakchantskou úrodu planoucích vinic i plýtvavých dlaní tvých polí? Musil bych zapřít svůj cit, chtěl-li bych rozvahu, pevný hlas pro tvoji píseň mít, pro horký úžas tvých krás! 68 Aby mne nepomátly a nezajaly rozsochaté, zvětralé skály, laviny kamení, zapomenuté lomy s úsměvem bezzubé chátry, hluboká údolí širokých řek, jež kdesi v pralesích pramení – a nade vším zvučné a velebné Tatry, strmící do nebes, zpěv slunných, sněhových výšek a samotářských orlů skřek nad modří horských, mořských ok a zelení zasněných ples. A musil bych zradit svůj cit, abych jen střízlivě přehléd’ tvůj lid, pobledlé pláteníky s nesmělými tkalcovskými zvyky, umné a zchytralé sklenkáře opatrné chůze, voraře-pltníky s těly deštěm a vichry a nečasem, sveřepým s živly zápasem vyhnětenými svalnatě a tuze, pastevce sedící u ohňů se stády krav, koní, koz a ovcí, rubače-drvoštěpy, kteří jsou zároveň pytláky a nočními lovci, nebo – abych snad dokonce nemiloval jejich začouzené, srdečné chaty 69 a nad nimi bílá oblaka, načechraná, jak z vaty, plovoucí v modrou dál. Nebo, aby mne neokouzlily stříbrné, horské silničky, líbezné serpentýny, svah, pestrý jeřáby, modříny a břízami skorem bílý, oživlý ptactvem, motýly, ještěrkami a zmijemi nehostinný! Vždyť všechno kolem, i široký, úrodný polí lán s úmornou prací všedních dnů, teplými dešti zaléván má svoji krásu nejednu: v rozmachu širokých, svalnatých ramen, v mozolech tvrdých jak kámen, v táhlých písních láskou rozechvěných, i v rozpustilém, darebném rozmaru, – a potom po půldenní práci a půldenním půstu v lomozivém shluknutí se mužů kol květovaných džbánů a plucarů, co zatím ještě děvčata a ženy bohatýrské chůze a lepého vzrůstu, s božskými, snědými, z bronzu modelovanými lýtky, nad brázdami tiše nakloněny, dorábějí... 70 A, bože můj, co pak je možno, abych byl kliden dokonce potom, když mine široký, venkovský týden a na věžích se zvony kymácejí, znějí, hlučí, jásají, vždy veseleji, stále slavnostněji, kdykoliv přijdou radostné neděle, trhy a svátky, jejich pestrá pompésnost, jich kroje a barevné šátky, samá pentlice dlouhá, voničky halekajících šohajů, na kloboucích kytky a v srdci touha, touha a mladá krev – –! Nevím, proč právě tobětobě, slovenská zemi, tak těžko je mi,mi zpívati prostý a střízlivý děkovný zpěv...!? 71

PONĚVADŽ VÍM...
Poněvadž vím, že přijdeš, modlím se k nebi, aby mi požehnalo, aby mé úrodě v živelné smyslů pohodě dozráti dalo v zlaté, nádherné klasy, vonící příštími chleby. Poněvadž vím, že přijdeš, ruce své spínám, abych byl hoden tvé zázračné krásy, abych si tebe zasloužil a abys mi potom zůstala, když tak jsem se po tobě natoužil; abych tě neranil tuláckým, zahořklým srdcem svým... Abys mi nezašla jinam...! Poněvadž vím, že ke mně přijdeš, mou touhou zvána, domlouvám nebi, aby to bylo letního rána v kraji, daleko od lidí, kde nikdo do srdce nevidí, někde v lese, kde vysoká tráva po lýtka stromům pne se, 72 kde tetřevi s vonících modřínů melancholických odstínů pomalým letem veslují vzhůru; kde úlisný lišejník, nerušen, své smyslné slasti si hledí jen a miluje vlhkou, bobtnající kůru. Nebo, aby to bylo někde v kraji, kde zlaté dlaně slunce hrají zvonkovou hru nerozvitých, bílých květů třešňových, usmání vůně, píseň a smích. Aby to bylo někde v kraji, kde nikdo do srdcí nevidí, kde bůh člověku tůň smyslů závidí, hru svalů, žár vášně, slast hříchu. Někde v tichu, kde bych sám sebe odprosil, za to, že jsem své srdce dost vysoko nenosil, za své lačné, nenasytné, nerozumně štědré mládí. Za to, že, žíznivý, do dna jsem vypíjel číši, která nebyla moje, s kterou jsem čekat měl na tebe, až na moji létem zprahlou, polní cestu vyjdeš –. 73 Poněvadž vím, že přijdeš, volám svoje tiché prosby do nebe, z ústraní smyslů, ukryt ve své nedočkavé skrýši, v níž se prudké srdce těžko s půstem lásky kamarádí... Aby to bylo letního rána, někde v kraji, kde zlaté dlaně slunce hrají zvonkovou hru nerozvitých, bílých květů třešňových, domlouvám nebi, tich..., – poněvadž vím, že přijdeš...! 74 OBSAH
[75] I. PODIVNÉ JITRO: Strana Podivné jitro11 Břízy14 Komu zapálím obětní oheň svých díků...díků...?18 Podzimní večer23 Ve starých lesích...27 Palouk28 Neznámé srdce31 Vyhořel Pokoj Snů...32 Kout vzpomínek36
[76] II. PONĚVADŽ VÍM...: Strana Senoseč41 Bez tebe nebylo by němého podivu...42 Oblohu oslovím45 Zlatý háj48 Radost54 Melodie56 Návrat57 Zpěv skály61 Živote...!65 Těžký zpěv66 Poněvadž vím...72
[77] RICHARD BROJ PODIVNÉ JITRO
XIII. kniha „Zlatokvětu“ Vydal nakladatel Fr. Borový v Praze v 1200 výtiscích v úpravě M. Kalába s kresbou na titulním listě V. H. Brunnera. Vytiskla Grafia v Praze 1921.
E: jf; 2006 [79]