TĚŽKÝ ZPĚV.
Nevím, proč právě tobě, slovenská zemi,
tak těžko je mi
zpívati děkovný zpěv,
když právě ty jsi mi nejprudčeji
vzrušila smysly a vzrušila krev!
Proč jsem tak zmaten a popleten,
posvátnou hrůzou proč se chvěji
a nejtišší píseň o tvém srdci proč nikdy nedopěji!
Když právě ty jsi mi nejprudčeji vzrušila mladou krev,
když pro tebe s radostným jásotem
jsem skoro pohrdl životem,
mládí a lásku a budoucnost, všecko dal odvaze v plen,
oblékl zbroj
a s odvážnou chasou, zpívající a křičící,
pozdvihnuv nad tebou korouhev,
rozvlátou světovou vichřicí,
vrhl se v boj!
Proto se divím, že vůbec možno mi není
vyslovit sílu své touhy a to, jak tě mám rád,
že není ani pomyšlení,
66
bych na místě vřelých polibků vyssál horoucí duši tvých krás,
bych mohl z bujarých, pestrých tvých tónů
i z teskných tvých bolestných stonů,
pokud by stačil můj vzrušený hlas,
z vděčnosti píseň ti zazpívat.
Neboť z řek Turec a Nitra,
Orava, Hernad, Hron, Uh a Váh
hluboko k srdci mi sáh’
a letního jitra
dechem tvých panenských hor
bývám čas od času chor.
Tvá vonná příroda, ďábelsky krásná a sluncem rozžatá,
čeká jak šelma na příchod štědrých chvil,
by vášnivě a prudce
hořící radost mi vrazila v srdce,
sama jiskřící, rozčilena a napjatá,
jak kouzelný rozkoší samostříl!
A mám se snad
před její štědrostí ukrývat?
Mám zradit svůj smyslový svět,
neslyšet, necítit, nevidět
67
tvoje nádherné smrkové lesy,
jež celou svou hýřivou vůní se na šíj’ mi věsí,
šumící, křičící potoky
a mladinké těkavé říčky
s mělkými, pestrými, kropenatými dny,
dolů do údolí zběsilé lomozných vodopádů
ryčné útoky,
zbořeniny starých, ubitých, zmučených hradů
s ospalými víčky
a s navždy už stejně chladnými jitry a poledny?
Dřevěné, šedé kostelíky,
naivní, vroucí prosby a díky
vysoko na stráň se drápajících, fakirských božích muk,
seníky vichřicí rozházené a rozcuchané
uprostřed rozlitých moří nepokosených luk,
trosky zbořených lávek, povodní rozmetané,
tvých modrých pastvišť svah holý
a bakchantskou úrodu planoucích vinic i plýtvavých dlaní tvých polí?
Musil bych zapřít svůj cit,
chtěl-li bych rozvahu, pevný hlas
pro tvoji píseň mít,
pro horký úžas tvých krás!
68
Aby mne nepomátly a nezajaly
rozsochaté, zvětralé skály,
laviny kamení,
zapomenuté lomy s úsměvem bezzubé chátry,
hluboká údolí širokých řek,
jež kdesi v pralesích pramení –
a nade vším zvučné a velebné Tatry,
strmící do nebes,
zpěv slunných, sněhových výšek a samotářských orlů skřek
nad modří horských, mořských ok a zelení zasněných ples.
A musil bych zradit svůj cit,
abych jen střízlivě přehléd’ tvůj lid,
pobledlé pláteníky
s nesmělými tkalcovskými zvyky,
umné a zchytralé sklenkáře opatrné chůze,
voraře-pltníky s těly deštěm a vichry a nečasem,
sveřepým s živly zápasem
vyhnětenými svalnatě a tuze,
pastevce sedící u ohňů se stády krav, koní, koz a ovcí,
rubače-drvoštěpy, kteří jsou zároveň pytláky a nočními lovci,
nebo – abych snad dokonce nemiloval
jejich začouzené, srdečné chaty
69
a nad nimi bílá oblaka, načechraná, jak z vaty,
plovoucí v modrou dál.
Nebo, aby mne neokouzlily
stříbrné, horské silničky, líbezné serpentýny,
svah, pestrý jeřáby, modříny a břízami skorem bílý,
oživlý ptactvem, motýly, ještěrkami a zmijemi nehostinný!
Vždyť všechno kolem, i široký, úrodný polí lán
s úmornou prací všedních dnů,
teplými dešti zaléván
má svoji krásu nejednu:
v rozmachu širokých, svalnatých ramen,
v mozolech tvrdých jak kámen,
v táhlých písních láskou rozechvěných, i v rozpustilém, darebném rozmaru,
– a potom po půldenní práci a půldenním půstu
v lomozivém shluknutí se mužů kol květovaných džbánů a plucarů,
co zatím ještě děvčata a ženy
bohatýrské chůze a lepého vzrůstu,
s božskými, snědými, z bronzu modelovanými lýtky,
nad brázdami tiše nakloněny,
dorábějí...
70
A, bože můj, co pak je možno, abych byl kliden
dokonce potom, když mine široký, venkovský týden
a na věžích se zvony kymácejí,
znějí, hlučí, jásají, vždy veseleji, stále slavnostněji,
kdykoliv přijdou radostné neděle, trhy a svátky,
jejich pestrá pompésnost, jich kroje a barevné šátky,
samá pentlice dlouhá,
voničky halekajících šohajů, na kloboucích kytky
a v srdci touha,
touha a mladá krev – –!
Nevím, proč právě tobětobě, slovenská zemi,
tak těžko je mi,mi
zpívati prostý a střízlivý děkovný zpěv...!?
71