BŘÍZY.
Březová aleji ve vichřici, ty se mi líbíš!
Špalíre bílých panen rozcuchaných,
jež bouřlivý západ svým ohněm zadých’,
průvode, družino nahých a smyslných těl, jež krásná a bledá,
v zápalu slunce chlubně se koupe a polekaně a prudce
svoje zoufalé, neviditelné ruce
k vlasům nad hlavu zvedá,
aby je k tělu sčísla asi...!
Sčísla? Spoutala? Ale, – kdež vlasy!
Jsou rozmarným trylkem vaší divoké krásy,
břízy moje, panny rozcuchané!
A letí vám do černých vírů večerních mraků,
pro rozkoš zraků...
Břízy, bezradné panny polekané,
pod rudým, kovovým nebem,
pod bílými, hedvábnými světly,
pod černými, tuhovými mraky,
pod prsty vichřicí, které vás harmonisovaly a zhnětly,
a taky
14
pod písní bouře, jež je vám živným chlebem
a podmínkou života, –
břízy, divoce rozpřáhnuté, rozčilené, rozeběhnuté,
na nichž se každý list vzrušením mihotá,
břízy, břízy, břízy z života ukuté,
z života do běla rozžhaveného ulité,
vy se mi dneska líbíte!
Ale ne proto, že máte podobu panen
a jejich smyslné touhy,
že dlouhý,
drátěný, melodický váš vlas
náhlou svou vzpourou donutil vás
k plastickým gestům neviditelných ramen,
ale proto, že se jim nepodobáte,
že jste jen
podivná na ně vzpomínka, podivný sen,
že jste jen břízy
s nadbytkem v poledne vytrysklé mízymízy,
a proto, že mládím svým čarovat znáte –!
Že tuláka strhnete v rytmické objetí,
samy se v náruč mu vrhnuvše;
15
že zajmete tulácké srdce a smysly,
jež stanou se vašich her obětí
a na nic už jiného nepomyslí,
než na to, co jste mu lhaly,
co jste mu vsugerovaly,
křiknuvše:
‚My bílé jsme panny,
jež vichřicí jsou rozcuchány.
My prudké jsme ženy,
jež zlatem západních ohňů jsou zapáleny
a rozníceny a – – –.‘
Břízy!
vichřicí rozcuchané, rozpřáhnuté a rozeběhnuté,
vy se mi líbíte dnes!
Podivný ples,
dosud mi neznámý, cizí,
oživil srdce mé zapomenuté.
Nelze se, nelze z vás neradovat – –!
I když se vracím dlouhou řadou polí,
pokosených luk, vybitých pasek, jež lítostí bolí,
i když jdu rákosím říčky, jež puškvorcem voní,
a lesem, jenž ptactvem zvoní
16
a stůně černou tůní,
i když jdu přičmoudlou dědinou,
jež shášených ohnišť jedinou
domáckou má vůni,
i když mne polekal u cizích vrat,
zamyšleného, hlídací pes
a štěkotem zloupil mne o všechno večerní ticho a krásu a ples,
– sotva že doma chvilku jsem sám,
vás jenom, břízy, před zrakem mám...,
a – s myšlenkou na vás jdu spat...
Březová aleji ve vichřici, ty se mi líbíš!
17