RADOST.

RADOST.
Klaním se příštím chvílím. A v pátek, jestli do té doby nesešílím, zalknu se vděčností, neboť obejmu nahý osud, spiju se láskou a každá vteřina bude mi věčností! Chodím jak ve snu. A někdy pod tíhou svaté radosti v hypnosu rozkoše klesnu. Těším se, těším. Pojedu za tebou v pátek, najdu tě samotnou v chatě, odtud ten radostný zmatek. Slíbilas všechno. Těším se na pátek, těším se na tě. Chodím jak ve snu. Dlouhými doušky ssaji smyslnou vesnu. Kytice květů na stole má dech a vůni tvých retů. Slunce má vroucnost tvých objetí, zlaté náruče, do které klesnu. Potok, jenž teče zahradou, je mi zvukovou záhadou: sterými ústy šeptá tvé jméno – – 54 a pomalým tokem pročesává vlající, ženské vlasy zelených chaluh s liknavou rozkoší, jak by to jeho bloudění z luhů a na luh – bylo už půvaby unaveno. Do vody hledím, na tebe myslím. Leč nikdy nedomyslím: na zlatém písku potoka vidím žízniti bílé tvé tělo; hlas ptáka, který zpívá, je jako plamének modrého světla... Sto nových krás mne rozechvělo a zdivilo; – a radost mne celého spletla... Jsem všecek zmatený. Chodím jak ve snu. Slunce není mi sluncem, potok není mi vodou. Slunce má nahé údy a bílý oblak je bělostnou peřinou. Klaním se příštím chvílím. Až na zem’, kněz pokorný, klesnu... A v pátek, jestli do té doby nesešílím, zalknu se vděčností... Každá vteřina bude mi věčností – a věčnost proletí vteřinou. 55