NÁVRAT.
Jak jsem tou divokou jízdou rozcuchán!
Vlak hřmotí a duní a míjí cizí lán,
černé, záludné lesy,
rozvlhlá, jarní pole,
bezhlasé příšery stromů, kostnaté, holé,
v tmě kdesi
starý, shořelý mlýn
u řeky, u vrbin,
tu a tam sesutý hrad
při smutném rybníce,
lesklé, blysknavé skály, umouněné vesnice,
kostely, kaple s černými ústy otevřených vrat,
šlehající telegrafní tyče,
nemilosrdné nervů biče.
Jak zmučen jsem a rozcuchán tou jízdou dravou!
Vichřice dýmu a sazí
výhled mi kazí,
do tváře mrzutost šlehá mi.
Vracím se, byl jsem na krátko doma.
Teplá a teskná vzpomínka do srdce sedá mi:
57
byl jsem na krátko doma...
U krbu jsem se namlsal tiché radosti dětství, která se smrti nebojí.
Prošel jsem zvědavě milými pokoji,
na známé zdi jsem pokývnul přátelsky hlavou
a rodiče, bratry a sestry jsem okusil zprahlýma rtoma.
Jen jsem se usmál na všechny a už se vracím
k bojům a k nevlídným pracím.
Na krátko byl jsem doma!
Matinko, chtěl jsem ti říci, o čem tak málo hovoří k rodičům děti...
Chtěl jsem ti říci, – neřekl... Teď už vlak letí
a míjí rozvlhlá, jarní pole,
příšery stromů, kostnaté, holé,
starý, shořelý mlýn
u řeky, u vrbin,
němý, sesutý hrad...
Chtěl jsem ti říci, matinko, – že tě mám bláznivě rád!
Ale je pozdě, – vlak letí a lomozí...
My, lidé, jsme vlastně ubozí...
a v nejtišších chvílích jsme němí, hluší a slepí.
Vlak duní a na deštěm zkalené okno mlha se lepí,
tak že lze nesnadno hádat na kraje za clonou šedou a temnou,
58
na to, co letí za oknem, na to, co poletí v životě se mnou,
kolikrát uzřím za sebou shořelý mlýn
skrčený do vrbin
či němý, sesutý hrad – – –
Chtěl jsem ti říci, matinko, jak tě mám rád!
Chtěl jsem to říci v té chvíli,
když jsem se s domovem loučil, když jste mne, milí,
naposled zvědavě obstoupili.
Ve chvíli, za niž ti srdce mé nejvíce vděčí,
matinko! Ve chvíli, kdy jsi hledala, co bys mi snesla
do tlumoku,
němá, jakoby zbavena řeči,
sotva žes hlesla.
V té chvíli, kdy viděl jsem slzu v tvém oku,
– (ó, já ji viděl i potom, jak po tváři kanula!) –
když jsi v rozpacích, máti,
ruce svěšené do klína, stanula,
zoufalá, smutná, že nemáš už z čeho mi dáti...
Chtěl jsem ti říci, matinko, – neřekl...!
Okamžik loučení posledním polibkem utekl.
My, lidé, jsme vlastně ubozí!
59
Vlak jede, duní, lomozí
a míjí v černé noci neznámé kraje,
ohnivou hřívou jisker kol oken vlaje.
Hřmotí a míjí záludné lesy a provlhlá pole,
bezhlasé příšery stromů, kostnaté, holé,
snad také staré shořelé mlýny,
skrčené do vrbiny,
snad také nějaký sesutý hrad,
bědující do okolí,
bůh ví! Ale mne to nyní bolí,
že jsem tak plaše z domova utekl,
že jsem ti, matinko, neřekl,
jak tě mám – bláznivě – rád...
60