PODIVNÉ JITRO.

PODIVNÉ JITRO.
Polekalo mne dneska ráno kvítí, které jsem včera přinesl za tmy. Chladný, malátný stesk, – sychravý dešť, ano, stékal po oknech duše, olovem do srdce, na dno až do srdce pad’ mi. Teskného úsměvu květů tak jsem se zlekal a poznal jsem hned, že nějak jsem promeškal léto... Snad proto, že jsem je tolik, žíznivě čekal, snad proto vše to... A přece jsem věděl a viděl, že smyslné dítě jara své kejkle a kouzla stará na lukách provádí, že léto, vášnivý divoch, se prohání lesy, trofeje vítězné po stromech věsí a pro mne že také tam pověsil radostný příděl... A přece se stalo: mne polekalo kvítí, jež teprve včera po lesích natrháno, polekalo mne dneska ráno... 11 Snad proto, že teprve včera jsem kytici splet’, že dříve jsem stále se shýbal, zem’ hladil, voněl, květ líbal a utrhnout, urvat jej nikdy jsem nedoved’. Snad proto mne úděsem přikoval včerejších květin vzhled a dech, snad proto jsem promeškal léto, tak jako vesnu, že přespříliš zbožně jsem přírodu miloval, že bez lupu žil jsem v temných zdech a podiv svůj jako pohádku prožíval ve snu... Šly kolem mne vůně a vánky, barvy, květy a ženy... Životů cizích radovánky a svatební písně pěny... A já byl jak chlapec, jenž krásy má plničkou hlavu, který sní blouznivě o ní, o ní jen blouznivě sní, a ruky nevztáhne po ní. Čeká snad na její největší slávu, na den, jenž celý mu sluncem zahoří k činu. A netrhá!... Čeká a sní... 12 A zatím zarudnou listy planému vínu, cestu v březovém lese žluté posype listí... A co chlapec ukořistí – jsou teskné květy – už podzimní – –! Tak asi, tak se to stalo, bohu budiž žalováno, že mne kvítí přinesené polekalo dneska ráno... 13