PODZIMNÍ VEČER.
Kdyby dnes nebyl večer podzimní,
ale nějaký jiný, jarní neb letní,
a kdyby se o svoje poslední listí tolik nebály plačící stromy, –
musil bych říci: ‚Vzlétni –!‘
tichému nápěvu, který mi v srdci zní
a který, zamlčen, v nezvučné teskno se zlomí –.
A třeba že chladný je podzim, kdybych se ozvěny nebál a zvědavých lidí,
co po cizí bolesti slídí
a cizí touhy a zármutky dovedou krásti,
i cizí úzkost a tíseň – –
kdybych se o sebe samého nebál, že hlas se mi bude podzimem třásti:
krásnou bych dneska zazpíval píseň
vadnousímvadnoucím vřesům,
vlhnoucím lesům,
stromům, jež zbaveny plodů,
k zimnímu spánku už zdají se lehat;
strništím, která jak netečná jezera bolu
čeří svou žlutavou vodu,
a, pustá a mrtvá v svém bolu,
bezcitně dají se vichřicí šlehat.
23
Krásnou bych zazpíval píseň,
hlasitou, jak slunce zvučnou,
které už odešlo z kraje –!
A směla by píseň má přepadnout hubařku zručnou
na cestě z černého háje.
Pasáci, děvčata, děti, ohníček jejich na holé mezi,
lenivé krávy a zvědavé kozy,
oráč a jeho pluh,
stříbrný měsíční přísvit,
neviditelný podzimu bůh,
ti směli by píseň mou cítit, ne slyšet, jen u srdce cítit!
Kdybych se ozvěny nebál a jizlivých lidí,
co po cizím zármutku slídí,
zpíval bych –! – Dneska však možno to není:
hlas má tak tesklivé znění –!
Na stráni vřesové, vysoko, hluboko v lese
bych doved’ snad píseň svou tančit v bezhlasém plese.
Sám, zcela sám moh’ bych tančit – –! Však jak?
Podzimní krajiny děsí mne zrak –!
Marně si říkám, že luna je bubínek antický,
na který budu si do tance rytmicky
třepati prsty a dlaní,
24
– hrozím se jejích nehybných skrání –!
Marně si říkám, že povadlé listí, žluté a rudé,
k tanci jak stvořeno bude,
hej!
že mohu je jediným gestem rozvířit v barevný rej
a jediným dechem je s namrzlých větví setřásti rázem
a že bude zvonit jak rolničky, padnuvší na zem’ – –
Marně se klamu –! Smutno se přiznat,
stydno mi poddanství chorého podzimu vyznat,
uznati jeho tesklivou moc,
jež zajmula dneska mou noc.
Měsíc je stříbrný štít a mračna jsou smuteční hávy;
a stíny orvaných lesů, hubené, prosté,
klonící znaveně černé své hlavy –,
jsou smuteční hosté,
již budou vzlykat a lkát
k němohře, kterou mám v strništi hrát –.
Mám hráti a tančit onu svou píseň,
která je nápěvem stesku,
kraje a lesů a vřesů a strnišť a luního lesku –!
25
A tančím svou píseň, kterou jistě bych zpíval,
kdyby byl jiný večer, jarní neb letní,
kdyby nevolal vzrušených pocitů příval
na vzlykot srdce: „Píseň mu přetni –!“
Neboť mám srdce zmámené dneškem;
neboť mám v srdci pohár trpkého vína,
které naléval stařec, jenž naše radosti záludně stíná,
kterému lidé říkají Bolest – a kterého skromně zvu Steskem –!
A stesk můj po někom zoufale hubené ruce své spíná – –
Po kom? – Což někdo lásku mou minul?
Někdo mi odešel, na moři dalekém zhynul?
– ‚Kdyby dnes nebyl – večer – podzimní,
ale nějaký – jiný, – jarní neb – letní – – –!‘ –
Tančím svou píseň – –. Stesk je v ní –,
v šedivém plášti jsem s kobzou ho uzřel,
jak žalostně zpívá a hraje,
že odešlo slunce z pustého kraje,
že radostný léta dar,
vášnivý jas a žár
umřel –!
26