KOUT VZPOMÍNEK.
Uličko smutná,
pověz mi, prosím, kterak tebou mám jíti
až k tomu černému domu, jenž přepychem do noci svítí?
Uličko stará, ponurá, smutná,
pověz mi, je-li má tesklivá obava opravdu nutná,
poraď a rci mi, kterak mám kráčeti tebou
a nepotkat’ mučivých vzpomínek, které mi palčivou bolest ve smyslech vznítí,
které mi všechen můj klid, všechnu mou jásavou z života radost, žíznivé, vstřebou?
Neboť úzká je tebou, uličko, cesta,
a vzpomínek mnoho...
A uprchlé, bláhové mládí nás po leta vzpomínkou trestá
a litovat’ učí citu a zármutku nejednoho.
Bolestné vzpomínky plazí se jako hořící stíny,
po kraji chodníku tekou proti tichému chodci, –
chceš nechceš: ruku ti studenou podají,
studenou-horkou jako vědomí viny; –
chceš nechceš i srdce ti zbodají
planého toužení bodci; –
chceš nechceš, – pojednou mají v očích jiskřivo, čilo,
36
pojednou v chůzi se zastaví,
šeptnou ti u hlavy:
– Tady to bylo!
Uličko smutná, řekni mi,
jak bych se chránil před nimi,
neboť musím jít’ tudy dnešního večera, srdce mne nutí;
a vzpomínky, jedna za druhou, třeba že doposud mlčí,
ve stínu u zdi se krčí
a cosi proti mně smlouvají, cosi tam kutí,
co výčitkou voní a výčitkou chutná.
Uličko stará, ponurá, smutná,
pověz!... Nepovíš?... Nevíš?... Směješ se tomu,
že v obavách došel jsem vlastně již k černému domu,
jenž přepychem do noci svítí
a k němuž bál jsem se jíti?
Žlutavý plamének blikavé, plynové lampy
na rohu zbořené rampy,
jediný v bezhlasém okolí,
– stařeček v omšelém hávu, –
usmál se na mne, pozdravil truchlé mé oči, vybledlé v soužení marném.
37
A Bolest, která dávno už nebolí,
do bílých, průsvitných dlaní bere mou hlavu,
kol krku jímá mne,
na srdce líbá mne,
šeptajíc s úsměvem: – Bratříčku, stárnem’...
38