KOMU ZAPÁLÍM OBĚTNÍ OHEŇ SVÝCH DÍKŮ...?

Richard Broj

KOMU ZAPÁLÍM OBĚTNÍ OHEŇ SVÝCH DÍKŮ...?
Ne, že bych byl smuten, že bych hlavu chýlil, sám v sobě zabloudil nebo se v lásce mýlil, že bych se díval na život šedými brýlemi, málo se radoval, málo se smál, – ne, – nejsem smuten, věřte mi, ale přec – něco mne trápí...! Anebo vlastně už jenom to mne trápí, že život je příliš, přespříliš krásný, – a já že opravdu nevím, komu bych za něj se poděkoval...! Vidíte, – nejsem sentimentální, – ale ta radostná jitra, rudá poledne, modré večery, tuhová noc, jež zkrásní a vybledne v ultramarinovém svítání, mluví mi o čemsi svátečním, o slavném kohosi příchodu, kohosi hlasitém vítání. Pro zlatorudou záplavu slunečních požárů, jež štíty skalní na jihu, severu, východu žhavým svým lijákem zkrápí, 18 splav mění v plameny a okna v hroudy zlata, zvonici rozzvučí a potom za les mizí, pro tiché, zamlklé soumraky s přičmoudlou vůní kouřících chlebových pecí, pro velká města, tajemná a cizí, pro horské, skrčené vísky, dědinky u zátočin s lajdáckým hnízdem čapím nad střechou srdečných chat, s tisícem krásných a naivně hloupých věcí a zmatených opravdovostí, jež blouzní jak sen – a pravdě říkají zločin a objevu zrada či ztráta, – pro ty se trápím, protože nevím, komu za jejich krásu se poděkovat –! Za ten sluneční blankyt, který mne daleko do kraje vyláká, za zpívající, bílá oblaka, za zlatá pole a vonná, veselá luka, za dary citu a lásky, nad nimiž srdce radostí puká, za hrdou pýchu svých dnů. Do prázdna ruce své pnu! Tisíce čekanek roste podél mých cest, sta srdečníků: jenom se sklonit, jen si je do vlasů vplést...! 19 Ale – komu zapálím obětní oheň svých díků...? Vždyť kolem všechno mne pobízí, všechno mne k vděčnosti nutí: vonný, šťavnatý jetel a pták, jenž odněkud docela blizoučko u slunce dolů do pole sletěl jak zablýsknutí, svah, jenž cvrčky zvučí, rozžaté, horké stráně, smyslné růžovou zeměžlučí, chrpové chtění a bílé vzpomínání. V jílovém úbočí, které se nějak koketně nad cestou sklání, s potutelností ženy a s její grácií a elegancí, divizny stojí napřímeny jako cikáni, vyšňoření k tanci. Vrby a osyky lesknou se v sluneční záři jako chlubivá okna skříní stříbrníků... – Ale kam, komu přinesu oběť svých upřímných díků?! Den, noc mi září, den, noc mi svítí! Jak rozváté ohniště jiskří mi noci prudkých, bolestných vášní a smyslných, palčivých tuch, tekuté slunce a hořící vzduch! 20 Vítězná mámicí moci radostných žití, chaose zkušených duší a toužících, krásných, svalnatých těl, spleti nervů a svalů, směsi citu a vůle, živote, hýřící karnevale, bloudění stálé! V satyrských tóninách bzučící úle labužnických motýlů, bojovných sršňů a ekonomických včel, světe! – o Adamovi a Evě věčně se opakující báje, světe! – zhřešivších vyhnanců rájeráje, Ostrove svaté Heleny, světe-živote! vždycky rozvířený a vždycky zpěněný, holdující vášním a kořící se tichu, živote krásný, pestrý kolotoči živočichů, již s touhou vždy prudčí a prudčí se vrhají s náruče do náručí, ztrativše smysly, a sami v sobě ztraceni, o duši lhou, o duši blouzní – a myslí, že budou někdy spaseni jinde než v srdci svém! 21 Nocí i dnem cítím se kohosi dlužníkem za všechnu závrať a krásu a žár, za píseň slunce, za krve var, za vše, co s prstí mne bratří. Poněvadž vím, že víc mi už nikdo nemůže dát, že mám víc bohatství, nežli mi patří, když všechna ta vonná, barevná dění, jimž konce není, a všechny ty kovově zvučící písně a hořících radostí roje – jsou moje –! A proto už jen to, že nevím komu se za všechno poděkovat, mne trápí...! 22