KOMU ZAPÁLÍM OBĚTNÍ OHEŇ SVÝCH DÍKŮ...?
Ne, že bych byl smuten, že bych hlavu chýlil,
sám v sobě zabloudil nebo se v lásce mýlil,
že bych se díval na život šedými brýlemi,
málo se radoval, málo se smál, –
ne, – nejsem smuten, věřte mi,
ale přec – něco mne trápí...!
Anebo vlastně už jenom to mne trápí,
že život je příliš, přespříliš krásný,
– a já že opravdu nevím, komu bych za něj se poděkoval...!
Vidíte, – nejsem sentimentální, –
ale ta radostná jitra, rudá poledne,
modré večery, tuhová noc, jež zkrásní a vybledne
v ultramarinovém svítání,
mluví mi o čemsi svátečním, o slavném kohosi příchodu,
kohosi hlasitém vítání.
Pro zlatorudou záplavu slunečních požárů, jež štíty skalní
na jihu, severu, východu
žhavým svým lijákem zkrápí,
18
splav mění v plameny a okna v hroudy zlata,
zvonici rozzvučí a potom za les mizí,
pro tiché, zamlklé soumraky s přičmoudlou vůní kouřících chlebových pecí,
pro velká města, tajemná a cizí,
pro horské, skrčené vísky, dědinky u zátočin
s lajdáckým hnízdem čapím
nad střechou srdečných chat,
s tisícem krásných a naivně hloupých věcí
a zmatených opravdovostí, jež blouzní jak sen – a pravdě říkají zločin
a objevu zrada či ztráta, –
pro ty se trápím,
protože nevím, komu za jejich krásu se poděkovat –!
Za ten sluneční blankyt, který mne daleko do kraje vyláká,
za zpívající, bílá oblaka,
za zlatá pole a vonná, veselá luka,
za dary citu a lásky, nad nimiž srdce radostí puká,
za hrdou pýchu svých dnů.
Do prázdna ruce své pnu!
Tisíce čekanek roste podél mých cest,
sta srdečníků:
jenom se sklonit, jen si je do vlasů vplést...!
19
Ale – komu zapálím obětní oheň svých díků...?
Vždyť kolem všechno mne pobízí, všechno mne k vděčnosti nutí:
vonný, šťavnatý jetel
a pták, jenž odněkud docela blizoučko u slunce dolů do pole sletěl
jak zablýsknutí,
svah, jenž cvrčky zvučí,
rozžaté, horké stráně, smyslné růžovou zeměžlučí,
chrpové chtění a bílé vzpomínání.
V jílovém úbočí, které se nějak koketně nad cestou sklání,
s potutelností ženy
a s její grácií a elegancí,
divizny stojí napřímeny
jako cikáni, vyšňoření k tanci.
Vrby a osyky lesknou se v sluneční záři
jako chlubivá okna skříní stříbrníků...
– Ale kam, komu přinesu oběť svých upřímných díků?!
Den, noc mi září,
den, noc mi svítí!
Jak rozváté ohniště jiskří mi noci
prudkých, bolestných vášní a smyslných, palčivých tuch,
tekuté slunce a hořící vzduch!
20
Vítězná mámicí moci
radostných žití,
chaose zkušených duší a toužících, krásných, svalnatých těl,
spleti nervů a svalů, směsi citu a vůle,
živote, hýřící karnevale,
bloudění stálé!
V satyrských tóninách bzučící úle
labužnických motýlů, bojovných sršňů a ekonomických včel,
světe! – o Adamovi a Evě věčně se opakující báje,
světe! – zhřešivších vyhnanců rájeráje,
Ostrove svaté Heleny,
světe-živote! vždycky rozvířený a vždycky zpěněný,
holdující vášním a kořící se tichu,
živote krásný, pestrý kolotoči živočichů,
již s touhou vždy prudčí a prudčí
se vrhají s náruče do náručí,
ztrativše smysly,
a sami v sobě ztraceni,
o duši lhou, o duši blouzní – a myslí,
že budou někdy spaseni
jinde než v srdci svém!
21
Nocí i dnem
cítím se kohosi dlužníkem
za všechnu závrať a krásu a žár,
za píseň slunce, za krve var,
za vše, co s prstí mne bratří.
Poněvadž vím, že víc mi už nikdo nemůže dát,
že mám víc bohatství, nežli mi patří,
když všechna ta vonná, barevná dění,
jimž konce není,
a všechny ty kovově zvučící písně a hořících radostí roje
– jsou moje –!
A proto už jen to, že nevím komu se za všechno poděkovat,
mne trápí...!
22