ZPĚV SKÁLY.
Co platno, že řeka mi u nohou sténá,
že v zátoce tříští se bělostná pěna,
když, žízniva, nemohu rtoma ku proudu lehnout,
když žulovou šíji nemohu k hladině sehnout –!
Hlava má smutná vysoko v úpalu prahne,
k oblakům, k nebi však nedosáhne.
Nebe je daleko –! A blízká země
ta mne už od věků nenávidí
i její celičké plémě –!
Mám z ní jen několik mechů, hmyzů a zmijí...
A z lidí?
Člověk, ten bojí se hadů – a raděj’ i témě mé daleko vidoucí míjí –.
Kraj, život vůkol – tak dobře už znám!
Vždyť věky tu nehybná stojím –!
Orání, setí, žní – dost už mám
a každého nového roku se bojím.
Nic se tu nemění: praděd – jak vnuk;
ručnice vraždí, kde vraždíval luk.
Stejné vše! Láska – snad dřív srdce studí,
61
štěstí – snad dříve dnes šťastného nudí –.
Však vášně věčně stejné rvou se v lidské hrudi –.
I příroda se vždycky stejně budí
a stejně vždy mi kráčí před očima:
jaro a léto a podzim a zima – –.
Dobře mi ještě,
že občas mne šlehají vichry a deště,
že líbá mne slunce –; a mlhy a páry
že halí můj nahý bok v omamně vonící cáry –!
Však také ty polibky slunce už příliš jsou cudné a známé
a jejich sladkost má pravšední, zdvořilou příchut;
na chvilku blaží a klame –
však živelný cit můj se nehne, němým svým zoufalstvím přikut –.
Vánek – je panic. Přichází tiše, písničku duje,
láskálaská a tvář planě pomiluje.
A vichr, jenž občas se přitulí ke mně,
také mi nenese s sebou klíčící sémě.
A bouře tak málokdy ke mně se zlákat dá!
Snad je jí náruč má chladná a tvrdá,
snad je jí prosebně vztýčená líce má
62
klášterní pokorou,
askesí trpkou svou
přespříliš přísná a hrdá?
Ale já přece jen věřím na příští zázračné bouře,
jež v živlů všech vzpouře
mi přinese toužený nános úrodné prsti
a přinese semeno plodu –!
Pak budu mít budoucnost v hrsti,
budoucnost vlastního rodu:
Nizoučká jabloň mi vyroste v klíně,
v mladičké hlíně.
Zrůžoví květem a zarudne plodem,
kouzelným svodem
přiláká vlastní mé žití.
Slétnou se motýli z kalíšků píti,
v koruně zahnízdí zpěvaví ptáci,
větvím mým svěří svou úzkostnou práci.
Muž s ženou přijdou a ulehnou v stínu,
opilí létem,létem jak po mladém vínu –
a až se zdiveni vzbudí
z chaosu štěstí a lásky, jenž v hrudi
a v srdci a celičkém těle jim zvučel,
63
– v prohřátou náruč jim sama svá jablka shodím,
plod života svého jim do klína hodím,
– lásky a vášně a touhy a plození povím jim účel – –.
Vím, – přijde ten den! Ten bouřlivý,
jenž lůno moje zcitliví –!
Vidím se stahovat mračna,
cítím, jak chvěje se náruč má žíznivá, lačná
předtuchou chvíle –!
A vidím, hle, vidím!, že – tu a tam – v bolestných vráskách,
jež vydrolil ukrutný násilník věků mi po malých částkách,
jsou teplé a milé
uzonké, černavé stíny –:
nánosy tvůrčí a smyslné hlíny –!
A vidím, bože, – dole na útesu
že rozkvet keřík růžového vřesu – –!
64