VYHOŘEL POKOJ SNŮ...
Poslední plamen letního slunce nizoučko nad horami
svým hořícím smutkem mi do očí svítí
a žhavou a prudkou, zmarněnou láskou svou zarmoucený
zlatými svými triolami
k srdci mi hovoří:
„V troskách leží Království Touhy, umřelo Žití,
vyhořel Pokoj Snů!
Mrtvy jsou moje písně o bílém úžasu Ženy...
Poslední světla odvahy v zracích také už brzo mi dohoří,
zbudou jen vzpomínkám barevných oblačných trhlin a mezer,
zbudou jen v plaméncích bludiček, tápajících v tmách,
budou se chvíti v napolo zapomenutých pohádkách
a na stoncích rákosů, na březích studených, horských jezer.
Ale pro žár a barevné sny již nikdy se za obzor nenavrátím,
v lože tmy sametové
za hory neklesnu,
na zlatém voze si nevyjedu,
nikdy už nové,
úsměvné jitro za ruku na svět nepřivedu,
ni sosen peň modlitbou paprsků nepozlatím!“
32
Svá arytmická ticha
letní večer zakouřený
z hluboka do tmy dýchá
a vůní hovoří:
„V troskách leží Království Touhy, vyhořel Pokoj Snů!
Ale my, chlapče, na tvář se políbíme, – a ty mi slíbíš:
– Nezareptám, nehlesnu! –
Ani až smutek tě celého zamoří,
ani když bude tě žalost líbati na čelo často a příliš,
– nesmí to být’!
Miluj svůj smutek! Bolesti nutno se poklonit’!
Pokloň se bolesti!
Do očí se jí podívej!
Je krásná a opíjí! Je horká a zvoní, jak mladých cikánek rej!
Je lačná a žádostivá,
– z největších srdcí pívá!
Nemeškej!
Bolest, vášnivou milenku, uchvať – a hleď
pevně ji oběma pažema obejmout’ vonnou a nahou,
v nejtišší lůžko ji donésti...
a její prahnoucí rety
napájej nocí svých modrými květy,
očí svých stříbrnou vlahou!
33
Mluv o žhavém víru nejprudčích živelných krás,
chtěj snědé milence Bolesti
černý, hedvábný vlas
jen rudými máky své hučící krve
proplésti.
A myslil-lis prve,
že zhořkne tvůj smutek
marností bojů o bílou krásu, marností ztrát a půtek,
marností touhy a snah,
když za ryzí život chtěls všechno nejdražší na stůl obětní donést’,
když nejhlouběji
k srdci jsi zavolal, k srdci jsi sáh’,
věř, hochu, teď
že na světě možno všechno mít’ rád
a nejprudčeji a nejvroucněji
že krásnou a živelnou bolest
lze milovat’ – –!“
Svá arytmická ticha,
když slunce dohoří,
letní večer zakouřený
z hluboka, do tmy dýchá
a vůní hovoří:
34
„V troskách je Pokoj Snů –
a písně o bílém úžasu Ženy
jsou...“. – Nehlesnu!
35