ZLATÝ HÁJ.
Zvonivým zlatem svých průsvitných dukátů
bříz, líplip a jasanů
a akátů
neuplatíš mne, lese zpívající,
neodejdu, zůstanu –!
Svou studenou, večerní mlhou mne nevyženeš
a neoslepíš mne dětskou ručkou babího léta,
kterou šálíš můj zrak
a kterou opřádáš horkou mou líci, –
a také tmou večera, kterou nad sebou kleneš,
úzkosti nepřidáš krvi mé, – zůstanu tak –!
Ale tich budu, tich!
Tvou barevnou píseň nebudu rušit, ba ani
nevylekám tvého ticha, jež s nehybných strání
na mlze k tobě se snáší a nad zemí létá –,
byl by to hřích!
Na vlhký balvan sednu si, němý,
a očima budu naslouchat divé tvé písni,
48
očima vychutnám ticho i vášnivý rej,
který potančíš stromy, keři, listím a křehkými haluzemi,
abys svůj žal
rytmickou krásou oklamal,
abys unikl úporné předtuše zmaru, která tě od léta tísní.
Nepromluvím. Tvé radosti i tvému trudu
zbožně naslouchat budu;
tich budu, tich,
jenom mne zapomeň, prosím, hrej!
Zlatým cimbálem zazvoň, předtanči, pružně prohni se na zad,
pažema k obloze zalom, zašusti šatem, usměj se nyvě –!
Nebi nevyčítej, ani šedému nemilosrdnému chladu,
že tě chce o listí oloupit, že je chce na zemi střásti,
že chce proměnit tvoje divošské údy v bezmízé chrastí,
že chce tance tvé ochromit, žalostí svázat – – –!
Pokloň se svému pestrému pádu,
své smrti pohanské, – celičká se mi ukaž,
chlubně a honosivě,
tanečnice zlatá –!
49
Poněvadž život chvátá!
Poněvadž brzo se vyzpíváš!
Poněvadž silou své nádhery rychle se vyžíváš,
poněvadž neznáš skromnosti a nemáš nikdy ničeho dosti
a poněvadž touhou a nedočkavostí
a chtivostí smrti už v zornicích
netrpělivě hoříš a na rtech žádostí pukáš,
– začni –! Zlatým cimbálem zazvoň, – celičká se mi ukaž, –
– tich budu, tich!
Neboť vím, háji zlatý, že až někdy příště
sem k tobě přijdu na toulkách svých,
tvé stromy, tvá mez, tvůj příkop a přilehlé, vlhnoucí oraniště
pozbude blouznivých půvabů podzimních,
zapomene krásy hýřivého vyžívání – –.
Bude to z jara, spokojený smích
uzdravování
budeš mít v zracích. Bude to v létě,
měšťanská hrdost zmoudřevší ženy,
která se vrátila k plodnému účeli,
zmocní se tě –!
50
Všechny tvé kroky pečlivě budou rozpočteny.
Pro rozkoš světu
pokveteš laciným přepychem květů,
jen proto, aby tvé větévky pučely,
množíce se, bez vnitřní potřeby krásy,
pro podiv přesládlých milenců asi,
pro chtivost plodů fatální.
Na své srdce zapomeneš! Marnivou cetku, banální,
zbožníš a vzdáš se jí cele.
Svou duši ztratíš, hlas zlatého háje.
Podzimní mlze se vzdávající vrby,
beznáročné a vřelé,
s příchodem máje
lakotně k vodám se shrbí,
by se napájely, aby pily,
aby každou chvíli
pokud možná nejvíc pro list kořistily –.
Tvé zlaté stromy
lačností plodů svou grácii zlomí.
Nabudou zištnou, kupeckou tvář ovocnářského krámu
51
a na svá meloplastická gesta
starostí zapomenou.
A cesta
k tobě, k tvému zlatému chrámuchrámu,
nebude potom už radostí třpytnými mincemi ověšenou,
bude tak samozřejmá a holá,
– na srdce nezavolá...!
Proto dnes,
když zlatem průsvitných dukátů
bříz, lip a jasanů
a akátů
zvoní háj, zvoní les,
neuplatíš mne, neodejdu, zůstanu!
Neodejdu, byl by to hřích!
Ale tich budu, tich – –.
Zlatým cimbálem zazvoň, předtanči, na zad se prohni...
Hrej, zpívej! Pokloň se svému pestrému pádu,
pohanské smrti – celičká se mi ukaž, – nyvě,
ale i chlubně a honosivě –,
tanečnice zlatá – –!
Neboť čas chvátá –
52
a zima tě pronásleduje, –
zima ti nástrahy, úklady, zradu
kuje –!
Tanči, hrej!
Ať ta tvoje melodická, bezúčelná krása
v posledním ohni
divoce nad smrtí jásá!
Zpívej, hrej,
dej se v rej,
háji – zlatý –, hej – –!
53