ZPÍVAL
MOJE ruce nebudou nikdy docela bílé,
oleje, žíraviny, saze a práce se stroji,
motory, kola a hnací řemení,
skřípot a kovový ruch – – –.
Hledaná chvíle
nad knihou srdce nezhojí,
den v sen se nezmění.
Co to je příroda, drvoštěp v lese,
co to je svěží vzduch?
Doktore, podivně točíme se!
Na velkém kole hoří stříbrný oheň,
padl sem oknem jak divoký křik,
bělostná stuha světla vede až na slunce v nebi,
zrak zpívá a sen letí do povětří.
Jen si, člověče, vzpomeň
na léta nepokoje – – –
nebo raději nevzpomínej, není zapotřebí!
16
Někdo miluje stroje
tak, že myslí jen na ně při práci,
poněvadž snem se nic neušetří,
život se nevrací,
hm, a – vzlyk je vzlyk.
Je to už dávno, co jsem slyšel bít’ srdce člověka,
moje milá zpívala cizí řečí
svého kraje prostou píseň, prostým hlasem,
radostný pták,
tichá květina z daleka,
snědá krása na louce v rose, pádila jsem,
vábila jsem, touha mne pálí,
říčka, lesy, sluncem spitý zrak,
nic kromě lásky mne nevyléčí,
i svět je malý
a ve mně vše na poplach zvoní.
Od té doby jsem neměl nikdy času, abych viděl svou milou.
Odjela. Bála se té mé nesvobody, která nebyla pro ni,
17
samoty ze samé lásky, mých tvrdých dlaní
s tvrdou silou?
Moje ruce nebudou nikdy docela bílé,
oleje, žíraviny, saze a práce se stroji,
lomcování,
skřípot a kovový ruch – – –.
Hledaná chvíle
nad knihou srdce nezhojí,
co to je příroda, co to je vzduch?
Nepodivím se, budu-li posléze strojem,
ale budu-li jím ve vleku hnacího řemene,
kéž se svým nepokojem
na kolo v kole někdy slunce si vzpomene,
kéž na mně alespoň někdy stříbrný oheň zahoří,
někomu blýskne do očí, do srdce se mu zaboří
a řekne: žij!
18