VĚTRNÝ MLÝN
NAHORU, dolů, na všechny strany, dnes mdlý a zítra udýchaný, kostnaté nohy a kostnaté ruce rozpíná větrný mlýn. Včera se točil velmi prudce, veselý kolotoč radosti: ,tančila se mnou vichřice, políbila mne na líce, – jak nestoudně se chichotá!, to už je ráno?’ráno?‘ Do kola šedivé ticho plápolá, bezvětří, nuda a spleen, teď snad se zalknul svou stálostí i přelud dona Quijota, větrný mlýn. Kolo, co by bylo, kdyby ses’ najednou roztočilo, obrátilo 7 západ na východ, sever na jih, rázem chudé ke stolu, mocné na zem’, jako v bájích?! Kdosi tichý usedl v tobě u hřídele a vzpomínal těch, pro které vítr mele osud a chléb, myslel v barvách, pocítil duši a slyšel, že takto zpíváš: Kdo z nich si ještě vzpomene po žních, že jsem jim ku práci zpíval o vzpouře smyslů a svalů, o kruté štědrosti léta, o lásce, která, ač tolikrát kleta, jako příval rozbouřených vod v srdce nám vhání pěnu snů i rytmický krve doprovod, – že jsem je klamal, aby zapomněli, poněvadž svět celý 8 za život nestál by, za bolest a štkaní, kdyby tu nebylo občas vidět hlasy s bílou rukou a na teplé dlani s trochou krásy. 9

A JÁ TĚ, ŽIVOTE, DNESKA...
U okna stála, na nebi obláčky počítala, těšila se na večer: duj, léto, do jiskry srdce, na širém moři úderem blesku zapal mou troufalou bárku, ať třeba shoří!, ale, ví bůh, můj chlapec je silnější obra, sklízí vše, i co jím nezaseto, a já tě, živote, dneska rozpoltím od hlavy k patám, okusím hrůzy a okusím dobra, jsem krásná a on je silný, miluji, chvátám, sejdeme se v Lunaparku. Večer pak ty a já, my, oni, ony, sta, sta, tisíce, miliony, všichni jsme nazí a s ničím neskrýváme se, jsme jediný horký dech, vichr, jenž bouři nese, 10 proud lávy se sopky steklý, toužíme všichni po všechněch a jestli nás noc jinak nepoučí, vlétnem’ si, tak jak jsme, do náručí všichni. Srdce, co mlčíš, zavýskej, vzdychni, je den lásky, vždyť jsme si řekli: den bez práce, svátek srdce a krve a duše a těla, červnový zmatek, píseň slunce, jež včera uletěla s lože vzdechů a skřeků. Chudí i bohatí, voláme po člověku, jsme jedno, jezero začarované s milionem světel, amerikánské terasy s tisícem hostin, věže a písně, křiklavě pestré malby v koncertní mušli, strašlivé sochy nad námi, zubři a oheň chrlící draci, barevná kouzla fontán, atrakce, dráždidla pro chtivé lidi. 11 Komu je na světě šedo a bědno, chytni si oheň, by neuletěl, nežije člověk jen pro stín! Ať lapá a hltá očima světlo, kdo zíraje vidí, stokrát dál chceme, než kolik jsme ušliušli, a chvíle se nenavrací! Musíme, chceme stále dál, jeden ve druhém, všichni spolu. V salto mortale šílíme dolů po krkolomných spirálách, jásáme, křičíme, vyjeme, sázíme, střílíme, pijeme, neplecha, divočina; chtějí nás strašit a nás láká svah. Ty a já, bledí nad rouletou, více vína!, horcí nad vínem, smyslné rakety kvetou, všichni se spijeme záhy, vždy chtivější, nad černou propastí letící dráhy, 12 silní a draví v blízkosti dravců a zvěře, na třepačkách, na koni, na plechovém moři. Tma zpívá a vzlyká, příšerně plíží se keře, jak bengál hoří červená erotika. Jsme všichni jedno, nemáme nic, já, ty, on, ona, zjevená líc. Anebo, co má ten, který má zlato a stokrát po sobě trmácí milou na veselém kole, a co nemá ten, který zmlsaně dole stojí a dívá se na to? Všichni jsme chudí večera hosti, ničeho nemáme dosti, lovíme život a cit a nevíme přec, jak ho utratit. Aj, já dívka páně, u okna jsem stála, obláčky na nebi počítala, těšila se na večer. Jak hudba láká! Za vypůjčený groš jsem sem vešla, 13 miluji černocha z cirkusu, prudkého Jacka, jsem jeho žena, ale teď, láskou svou poražena, sešílím bolem. Večera kráso, jak náhle jsi zvadla a sešla! Jaké to krutosti vyrostly kolem, proč hudby nehrají? Dívka a láska se prodírá k Jackovi černými zástupy a vidí ho líbat, jak líbal včera ji, bolí to, bolí. Nepřemůže se a udeří rázem po tmě do hlavy holí svého drahého Jacka, zpěváka, zrádce, milence žen a krásného rváče, zapotácí se a zaúpí, kácí se na zem’ a slzami zpívá si: Celý večer jsem tě pozorovala, Jacku, tvé děťátko černé mi pod srdcem pláče, ach, noci, hrozná jsi, smrti, jsi pomalá...! 14 Dívka na zemi padlá není ubohá, srdce má v pekle, v očistci tělo, lásku u boha. Je celá kvetoucí cit, voní a hoří, žhne, taje, nelze ji uchvátit. Ach, dětství, kam jsi mi uletělo, moře a hoře, dál a žal, já jsem se do ní zamiloval. Jsme všichni jediná hladová bída, kdo nás tak vyraboval? Noc hlídá, smrt hlídá, všichni si vlétneme do náručí, ale tu dívku, červené srdce, zrak bolestně tklivý, (u okna stála, počítala oblaka,) neuchvátí vášeň sebe prudčí, je mezi mučedníky, k lásce se nevrací, už také má touha a rytmus mých smyslů ji k rozkoši nezláká, poněvadž nejsem dost spravedlivý, málo asi trpím a ona je svatá, neboť krvácí – –. 15

ZPÍVAL
MOJE ruce nebudou nikdy docela bílé, oleje, žíraviny, saze a práce se stroji, motory, kola a hnací řemení, skřípot a kovový ruch – – –. Hledaná chvíle nad knihou srdce nezhojí, den v sen se nezmění. Co to je příroda, drvoštěp v lese, co to je svěží vzduch? Doktore, podivně točíme se! Na velkém kole hoří stříbrný oheň, padl sem oknem jak divoký křik, bělostná stuha světla vede až na slunce v nebi, zrak zpívá a sen letí do povětří. Jen si, člověče, vzpomeň na léta nepokoje – – – nebo raději nevzpomínej, není zapotřebí! 16 Někdo miluje stroje tak, že myslí jen na ně při práci, poněvadž snem se nic neušetří, život se nevrací, hm, a – vzlyk je vzlyk. Je to už dávno, co jsem slyšel bít’ srdce člověka, moje milá zpívala cizí řečí svého kraje prostou píseň, prostým hlasem, radostný pták, tichá květina z daleka, snědá krása na louce v rose, pádila jsem, vábila jsem, touha mne pálí, říčka, lesy, sluncem spitý zrak, nic kromě lásky mne nevyléčí, i svět je malý a ve mně vše na poplach zvoní. Od té doby jsem neměl nikdy času, abych viděl svou milou. Odjela. Bála se té mé nesvobody, která nebyla pro ni, 17 samoty ze samé lásky, mých tvrdých dlaní s tvrdou silou? Moje ruce nebudou nikdy docela bílé, oleje, žíraviny, saze a práce se stroji, lomcování, skřípot a kovový ruch – – –. Hledaná chvíle nad knihou srdce nezhojí, co to je příroda, co to je vzduch? Nepodivím se, budu-li posléze strojem, ale budu-li jím ve vleku hnacího řemene, kéž se svým nepokojem na kolo v kole někdy slunce si vzpomene, kéž na mně alespoň někdy stříbrný oheň zahoří, někomu blýskne do očí, do srdce se mu zaboří a řekne: žij! 18

ZIMNÍ
TICHÁ, venkovská zimo a modré poledne, samoto černá v bílé krajině, skleněné srdce naslouchá, zvonící mráz pálí a spálí, co láska živých se země nezvedne, kdo dneska trpí, netrpí nevinně, šel tudy poutník, slyšelas’? Úzká a dlouhá silničko v údolí, průvode patníků, prosebné procesí topolí, silničko, lásko, kam mne to zavádíš, stůj! Jedná se o duši, jedná se o tělo?, kde je tvůj konec a kde konec můj? Kdyby mne srdce alespoň bolelo v předtuše zániku, kdybych se bál došlého cíle, že nevedeš dál! Ale – já vím, budu milovat – – 19 stál tady hrad a hrad ten pad’ – –. Vyžeň mne, vyžeň! Jako tví poutníci topoly vrostl jsem do tebe oběma nohama, silničko, lásko, a nemohu dál. Chtěl bych jít po zemi, po širém okolí vracel bych prsti, co z ní jsem si vzal, ale svou hlavou a srdcem jsem zarostl do nebe, do oblak s ohněm a vichřicí, žalostná struna na zemi kotvící, zelená větev na mračnech visící, kdo mi pomůže a kdo mne vyvrátí, muka ukrátí, klidu dá, ztiší mou žízeň? Oběma nohama vrostl jsem do tebe, rodná má země, abych zas od tebe rostl vždy dál, nevím, kam hlavu, kam srdce jsem dal. V člověka věřím, jak promluvil ke mně, když ztroskotal. 20

VERŠE O MOŘI
STUDENÝ severní vítr bije mne do tváře, dívám se na tebe docela jinýma očima, daleké moře, než jsem se dívával před lety, ale zas před tebou stojím jak zakletý, zrak slzí radostí, věci kol rostou a žijí, houslovou vroucností zvoní mi krev ve strunách cév a duše rozjímá. Srdce má horké a citlivé ruce, vážně se dívá a přísně, jak z kalichu obětní víno, vypíjí svou vlastní melodii. Kdo z lidí divému bohu tu pobořil oltáře, zbořil lásku, tance a písně na skalách purpurových? Vidím tě jinýma očima... Poněvadž nejsi už, moře, 21 ladič nálad, tvůrce děsu, hudec melancholie a hoře, dálka, smrt, zoufalství za bouře na útesu. Pod širou oblohou, kam hříchy nemohou, jsem všecek čistý a důvěry pln. Jinýma očima vidím dnes jinak a víc: láskou a zmatkem a zápasem spojené světy, ne jedinou líc, zástupy velkých a malých živoucích vln, sbratření: sladkých pramenů, hučících řek, proudů z krvavé přírody tropů, divoce houkajících závratná hesla výšek a dravých vodopádů, teď ale poslušných oveček v lůně oceánu, – vše smířeno, srdce v srdcích, hlubiny pravdy a moudrosti sůl, všichni tu mají jediný život, jediný stůl, jedinou lásku i hněv a jednu barikádu. Na širém moři v srdci mi hoří vroucí cit k tobě, pozemský člověče! 22 Pohleď, takové panenské mořské dno, to by byla vlast pro tebe, první ráj přírody, netknutý civilisovanou bídou, neotrávený ničím, ničím ještě! Ale, co bys tu dělal? Naděje k návratu není a dnešní tvůj život je bídný a ponurý, tomu už nelze co stvořit, jen se tak stoletím povleče, nemocen srdcem a nemocen na přemýšlení, chorobné, šílené tělo, jež dlouhým stáním ve stáji kultury zbujnělo – a potom nevydrželo. Je nutno doživořit? Daleké moře, dáváš žíti všem tvorům, stoupáš až do nebe obláčkem bílým; na lehkých parách, jež z tebe vyjdou, daleko na pouště posíláš žíznícím deště. Rodící vlhkost, všech zárodků život a vznik, jsi míza, jsi krev. 23 Z tebe je všechno a ve vodu všechno se vrací, všemocné moře! Co, abys dalo život novému lidství ve své náruči, vybralo z tvorů svých tvora, třeba z ryb, třeba z delfínů, a ostatní zvířata dala mu v područí! Co, abys mu dalo nejprve ráj, bílou nevinu, pak trochu štěstí v radostném barbarství, lásku, práci a zpěv, vášeň, důmysl, kulturu, chtivost a závist a hněv a hoře a hoře a hoře – –? Ale už na to nemyslím, moře! Jsi v poledne modré jak oči mé milé, na kterou s výčitkou vzpomínám. Zastřeno nebo v noci, vzýváš hlubiny, které lžou, při bouři máš ruce černé a bílé, rozbíjíš pouta a úzkost a tíseň, opíjíš smysly obětním tancem a holduješ hrám, jichž smyslu člověk se nedomyslí – 24 a potom, z rána, zpíváš jak dívka zelenou, zrosenou píseň... Dneska jsem v tobě dlouho ploval, takový malý, pode mnou věčnost, nade mnou věčnost, miliony vln mne objímaly, každá jiná, a já si myslel: to je celý svět, miliony ne vln, ale srdcí, radost a vděčnost, že mohou svobodně netrpět, to je láska, která mne objímá, láska lidská, v které se rád ztratím v tichounké pokoře, – nedám se ničím na světě zmásti, mám lidské srdce, dívám se lidskýma očima, mám lidské ruce a umím je na dílo klásti, – tobě vše patří!, pochodeň lásky své hodím do moře! 25

DOCELA TVŮJ
POJĎ se mnou, sestro, zasněženou plání, pojď se mnou z ulic, ženo neznámá, pojď, smutné dítě velikého města, do bílých polí, holko z továrny, má sestro, pojď! Co tu je živých věcí, o kterých nevíš, kolkolem v přírodě, co tu je krásy, po které nežízníš, vzrušené radosti, kterou jsi uspala na dně srdce, co tu je možností, které přijdou, a o nichž ti dosud nemluvil nikdo z těch, kteří po tobě sahali! Pojď se mnou! Vím, jsi znavena vším, život je bídák a hlučí a řve a skřípe, jak kovová fabrika, 26 ale v polích je bílý sníh a ticho a sen, jako po smrti. Jednou, před lety, promluvil někdo k dítěti o duši, ty jsi se smála – a teď se ti po tom obláčku stýská, ticho chce mít svého anděla a pohádce o slunci vychladlo srdce. Kdyby tu v závějích alespoň hasly červené kytky! Pojď, smutná sestro, tvrdými slovy ti ukážu celičký vesmír, horkými ústy ti povím jedinou krásu a řeknu, co není a bude, kéž bys mi uvěřila! Bílé pole je netknutý list, chci tvůj podpis! Vím, že věříš, že celá se zapíšeš zítřku a podpíšeš krví. Jak by tu přísně na bílém sněhu 27 a krásně hořela červená krev, z krve kvetl bílý obláček horké páry a z bílé víry červená bolest...! Proč máme všichni jediné společné srdce? Jsem, člověče, člověk a – docela tvůj! 28

TAK, JAK JEST...
ZACHTĚLO se mi procházet světem tak, jak jest, horkou přírodou, ze které trochou vláhy a tepla a světla vzešel roztoč i člověk a jeho láska, srdce a pěst. Zachtělo se mi vůně, jež tvrdým nerozkvetla, krásy a síly, jíž měkkým nedopřáno, chtěl jsem se létem zpít’, sval tužit vzpíráním negací, svou žízeň a touhu utišit na trávě dne tisícerým ano, životem předků žít, který mne v krvi ponouká dosud vrátit se, kam nás nevrací osud: myslícím, vroucím zvířetem být, hořícím létem obět svou vysoko nad hlavou nésti, zpívati, hřešit a rouhavě 29 silné ruce a čisté srdce v studánku prostoty ponořit. Abych se posílil, z hluboka vydech’ a abych nemusel mysleti o smutných lidech v zemizemi, kde dosud jsou výmluvní kramáři s hlinkou, abych byl na krátko svěží a jiný, napsal jsem do ciziny: Dívenko zlatá, chceš-li, napiš mi taky, můžeš-li vůbec, a které vyvolíš vlaky. Nechť skončí začaté století, nešťastně začaté, poletí den, noc poletí, rty přissáté, oči hvězdy, pěsti zaťaté, sto svazků vzpomínek bude jen zmínkou o snu, který jsme celý zapomněli. Svět není pustý. Toulali jsme se přírodou, jak první lidé, a byly nás statisíce. 30 K ní, ke mně, k statisícům mluvila země sytými, ale žíznivými ústy: Slyšíte mě? K živému, věčnému srdci se přitulte více, mladí a chtiví, čas přijde a divy nebudou divy, budete jedno jak bůh! Z červených ohňů západu vyroste modlitba noci a hvězdnatý vzduch a s hlasitým výkřikem o tom, co je vám dáno, vzbudí se srdečné ráno. Tenkráte také vy, mladí a chtiví, z bolesti vysvobození, posledním divem ztratíte divy. Nebude třeba zázraků, ani doupat a skrejší, nebude hanby, nebude moci, nebude starosti klamné, bude jen láska a já, nezapomeňte na mne! 31 Láska a já, u které všecko se napájá, milenka nejlačnější..., nezapomeňte na mne! Ve mně je síla, ze mne jste vyšli, ze mne budete bohem, ale beze mne bohů není. Z bolestí vysvobozeni, moudřejší v mnohém, vězte, že já třímám všeho otěže: z mého ticha, z mé zloby a hněvu, z mého mládí a nekonečnosti, z mojí krásy a lásky a z mého zpěvu povstali bozi. Jak vy, jsou stvořeni z hlíny, beze mne byli by přeubozí. Beze mne není ničeho dosti a ať jste jakkoliv mladí a silní a chtiví a prudcí, beze mne budete stíny. 32 Neprosila to příroda o lásku, ani nehrozila, ale řekla to prostě a vzala nás do neviditelných dlaní a z hluboka pila z našich srdcí... 33

VÁLEČNÉ BODLO
UBOHÉ, slátané, přišlo jsi na svět už ke konci války. Špinavá tyčko, ukutá ze železa těžce vyžebraného na kupách odpadků, studená bído, slitino vzpomínek na dny klidného života, jejich důvěry v osud, v splnění modrých snů dálky a pak hloupoučké lásky k blaženým klamům a k vonnému pozlátku, které nám šálilo čich a zrak! Bylo tak bezpečno v míru, za fata morganou pokroku vzpínal se duch, na tiché hladině srdcí mohla jen láska nejtišší plout, z krbu se kouřilo, úzkostí nebylo, 34 člověk měl nezvratnou víru v neznámé mozky, jež řídily stát. Čeho se bát?, život je zlatá silnička k slunci, slunce je bůh, lidé jsou projekce jeho všech myšlenek, světla a vůle, příkaz, vděk, účel a cíl, stálý proud. Některé květy jen voní, některé skrývají lék, některé usmrcují. Opojná moc „Květu důvěry“ byla však kletá, šálila srdce: po celá léta bylo vše krásné a dobře se dovedlo sníti a spát. Vyprahlé chroptění železáren, skřípání, jek, ryk a chvat, zmatený lomoz – to byla hudba. Vysokých pecí výheň a palčivá záře, to byla ohniště obětní, kterými bozi se usmiřují. Divý hlas továrních píšťal, jimž pukaly nadmuté tváře, to byl zpěv kovových ptáků, jenž opájel nás. Vlhký dým lokomotiv, dýchaný do černé noci vstříc sršícím lampám, 35 nebyl už hnědý, jak býval dřív, a nepadal sazemi k nádražním rampám, ale měl lahodnou, modravou barvu odkvétajícího bezu. Zlověstný šustot bankovek – to bylo šplounání jezu, jímž proud lidských životů jedině mohl plout k štěstí. Kořte se před majestáty! Mocný pán, který klíči a pouty a zbraněmi chřestí, to byla vzývaná záruka svobody, pořádku, míru, ne tyran odvěký, – přítel zlatý, v kterého kladeš celou svou víru, přítel, o nějž prostě hádka se nesvádí, věrný druh, s kterým jsi putoval do Mekky na jednom velbloudu, člověk, jenž nezradí! A proč by zradil? To z dálky se přihnaly války, ve jménu života, budete spolu se hájit, člověče a jeho modlo! 36 Vojenské bodlo, ubohé, slátané, přišlo jsi na světlo boží, když nebylo lepšího zboží. Špinavá tyčko, ukutá ze železa těžce vyžebraného na kupách odpadků, studená bído, slitino vzpomínek na dny klidného života, jejich důvěry v osud, tichých snů o modrých dálkách a pak hloupoučké lásky k blaženým klamům a k vonnému pozlátku, které nám šálilo čich a zrak. Zlé vojenské bodlo, není nám do zpěvu, není nám do skoku, mně, nám, jim, tisícům houpeš se u boku, štítím se tě! A přece jsi nedávno bylo: hrnek, v kterém se vařila kaše pro celou rodinu, kapesní nožík, jímž v neděli na výletě otec na sedm kousků rozřezal k obědu slaninu, byla jsi laciná spona v modravých vlasech mé milé, 37 srdéčko v rolničce, skoba, na které visel obrázek madony u salaše, byla jsi osa a ložisko hřídele v malé zvoničce, podkůvka čeledínovy boty anebo pero, jímž jsem se učil psát. Ale teď, na hony vzdálené věcí mého srdce, jsi krvavá spousta, máš bídnou tvář bodla, jsi poslední zbraní i pro ty, kteří tak vroucně milují život, že musí se o život rvát, – a jednou prudce protkneš hruď chlapce, jenž z tebe pojídal kaši, otce, jenž tebou rozdílel rodině sousta, Slováčka, který se pod tebou modlil na hoře na salaši, milence, který tě vyplétal z vlasů své milé, mne, který tě před lety v pěstičce svíral, uče se psáti e... 38

MEZI OSTROVY
nikdo neloví, jen rybář a žralok, na modrém moři, žhavé slunce hoří a v chalupách srdce člověka. Až sem přijdou se zlatou bídou, raněný den padne na bok, vymrou ptáci, zvěř z lesů zmizí, zhořknou i vonné, ovocné mízy a v tůních ryba poleká. Chceš umřít, člověče, sotva ses’ hnul? Budou tě učiti, jak máš výt’, abys moh’ pro jiné živořit, smíš míti života jenom půl! Smutně zpívá prázdný stůl, 39 lampa bliká, bledá žena vzlyká: tohle nečekala; když byla malá, zpívala – – –. 40

MÁJOVÁ
TY nejsi, první květne, první máji, smyslný jinotaji, nejsi ani rudýrudý, ani bílý, ale tancuj a výskej si: sotva jsme se probudili, divoce sevřels’ moji ruku, křídlovky zpívají nad náma, pod náma, obkročil jsi mne oběma nohama, visíš mi kolem krku! Nám a vůbec všem lidem s jakýmsi srdcem nejsi však radostí, hlasitý svátku, jenž vyčítáš. Zloba jen plní nám hruď a krátí nám dech, i v očích hořkost se uhostí, poněvadž ve všech zdech, kamkoliv přijdem, 41 u velkých stolů prostřeno pro málo úst, málo se miluje a štědře nenávidí, krátce: mrzutý svátku práce, namluvíš toho strašně a zhola nic neuděláš, kde kdo své víry už lituje a už i zbožným se přejedl půst! Ty nejsi, můj první máji, rudý ni bílý, ale sotva, že jsme se probudili, poplašný hlahol křídlovky vřískavé zburcoval nás, volal k nástupu, volal do boje, tryskem jsme běželi a – teď tu bezrucí chodíme, zástupy stěsnané. Ach, nechte si i ty své karafiáty, jsou krvavé! Venku kdes rozkvetly stromy – a my o nich nevíme, (asi jsem nemocen, nesmím snad z pokoje –) a pak se mne také bolestně dotýká nestoudně šeptané: 42 – je pozdní večer – první máj – večerní máj – je lásky čas –. Vyslyš nás, zlatá a horká náruči slunce, a uchop nás několik, kteří se nebojíme, anebo chop jenom mne a pozdvihni mne závratně vysoko nad chorou zemi a nad její křik, vyloď mne, když nikam jinak, tož na blankyt: moh’ bych snad z modré oblohy i s těmi bílými beránky vykrojit pro nás lidi nějaký krásný květ, symbol něčeho, co je nad námi, poněvadž je to i v nás, byť to i dříme po celé tisíce let, něčeho, co leží třebas za mnoha horami, ale o čem už víme, kam jsme už jednou došli, co je nám známé, co máme živé, teplé, zpívající, radostné a tiché – –. 43 Dobří by to opatrovali, silní by to opatrovali, moudří by to opatrovali, šťastní by to opatrovali, tu lidskou lásku. 44

PÍSEŇ O SRDCI
MOŘE je modré a z něho vychází červené slunce do celého světa, srdce je dobré a z něho vychází červená míza do celého těla. Moře je věčné a nepočítá léta, ale srdce to umře třebas i dnes a zmlkne jeho píseň rozechvělá, stesk, touha, zmatek i ples. Moře i srdce! Jitřní pohodou slunce, oblaka, ptáci nad vámi oběma jdou, lodi a sny a piráti sítě své ve vás rozprostrou, políčí, oslní, lapí. Slunce se samo neodvrací, večer zem’ sama se odvrátí a v tmách se utáboří. 45 Živý den na marách nedohoníš, neboť on kvapí, on kvapí. Každé lásce oči krásně hoří, ale teď vzplanou a zkrásní, jak zpíváš a voníš, červená básni! Ale, což nejsi po létech, srdce i moře, jako sklenice vína, vypitá na strmé hoře někým, který tam nikdy nevystoupil? Jako bys nebylo, jako bys nebilo! Tolik se bojím, že ti dnes nerozumím, hlas tlumím a po své jitřní víře se ohlížím znova. Jak zněl by tu výkřik! Ale nepovím slova, abych tě, člověče-bratře, o všechno neoloupil... 46

PROUD
KDO proti plameni západu vykrojil svévolnou křivku hor a skal, řekni mi, Alibegu, kdo proti rudému plameni krve, žhoucímu v srdci a v bludišti žil, zkřivil svět, život ztroskotal a nivy, jež úrodou kynuly prve, veselé louky a veselá pole naplnil vrcholky, propastmi, útesy, jeden tam nahoře, druhý zde dole!, my pány, vy otroky buďte si!, řekni mi, Alibegu? To příroda sama, můj pane a příteli, miluje sílu a víru v hlas srdce a plaností vzpupných dí k vodopádům: teď zkuste svůj boj, s nesmírných výšin se vrhněte v hloubi, vše rvouce, vše drtíce prudce, 47 co tvrdě vám zastaví cestu – a zvíte-li o širém údolí, vzdáleném hradům, oblecte milostné roucho pohody říčních tišin a staňte se úrodou slunného kraje, mízou míz, silou hučících mlýnů; bez tebe, vláho, nic neuzraje, hovoří člověk, a bez chleba zhynu! Příroda je dárce spravedlivý, studna věčné síly, hra, boj, láska, divy, píseň a život, velký počet s živly. Živel i život je jediný proud, jenž, chce-li trvat a ku předu plout, nesmí se bát ostrých kamenů. Ty, proude mocný, na který myslím, a dosud neobživlý, vyrostlý z touhy, z mlčící bídy, z miliard pramenů, trysklých ze srdcí nejnevinnějších, pramenů, zbarvených krví jak červená růže, zurčících láskou i v zatuchlých skrejších hladomoru –, viď, tebe nikdo nepřemůže! 48 Viď, že i ty jsi zvučný vodopád, dravě se deroucí ze spárů skal, že tebe žádná hora nezastaví, ba, ani ona, z níž jsi vyvěral, že zničíš třebas vše, cos’ míval rád, zřekneš se blaha, klidu, ženy, lásky, slávy, zřekneš se sebe. Přijde jiné nebe, to bude na zemi, život nás obejme tisíci pažemi dnes nebo zítra, dnes nebo zítra hne se proud a – srdce, jež pro srdce bolí, možno jen poslechnout! 49

V BÍLÉM POKOJI
V bílém pokoji, který mne u moře na tři dny do sebe přijal, všecko se navzájem miluje v míru a pokoře: kořenáč půlnočních fial a průzračná sklenice s červeným květem jablka granátového, s vousatým hvozdíkem, růží a trochou veselé trávy. V rohu v objetí stěn je lůžko, jež vlídně pozdraví tě, nad ním, u samé hlavy povadlá ratolest s oranží hajá, pak starý francouzský obrázek: ztracené dítě, bloudící bezradně světem, a posléz perem kreslený bradatý sup, slzící svíčka a já. V okně mi kvete réva a nad ní sklání se přesládlá moruše, také svah k moři je v květu, jen já, dávno, můj bože, 50 odkvetlý, zraji, dozrává ve mně láska a tíží mé srdce, zvoní a voní a mluví mi do duše, láska, – ne k Zorce, která vedle zpívá, ne k Mirjaně, jež ráno hodila mi kytici oliv oknem, dokud spal jsem, v lože, ne k Lauře, která s mola dálky vzývá, věčnou vášeň volá, spíná bílé ruce, ale láska, láska k člověku, oběti člověků-lidí, který zbloudil a který v bolu svém věří, a který se dočká, jen síly k svobodě, osude, přej mu! Stále tě, člověče, oči mé vidí, i srdce tě vidí a slyší a čije a hmatá, ale hodina moudrosti, třebaže bolest tvá chvátá, dnes ani zítra ještě neudeří. Pohleď, člověče, tak tě mám rád a nikdy tě ani neobejmu! 51

ČARŠIJE
AŽ bude po pobožnosti a muži s čistýma nohama a s čistým srdcem vrátí se z mešity k stánkům, všechno, co život potřebuje, očištěné a posvěcené, nalezneš na dlani noci. I radost prvního člověka najdeš a v tisíci světel a v hluku práce všechny věci si zamiluješ. Po celou noc se kuje a tepe, také zpívá a filosofuje, vidíš kotláře, vidíš mědikovce?, chceš mosazný, ručně zrobený tác, na němž bys podal příteli číš černé kávy a milé – své červené srdce? Stojíš a víříš, celý rozpálený 52 prostou, nádhernou věcí, a srdce tvé po všem vztahuje ruce, aby do dlaní vzalo, s láskou pohladilo a zas položilo: opánky, brašnu, kosu, zeleninu, brambory, dudy, hrách, svatební závoj, sučuky, mouku, mošt, turecké pantalony, hřebíky, hodinky, lanoví, mlýnek a chleba, tabák, řemení, žernov, bambitku, sklenici, hřeben, ohromné náušnice, květiny, nůž, pás, turban, koberce, turecký med, račí oko, svíčky, krb, jehlu, nádobí, přízi, zvonec, čibuk, svatební lože i brýle mámení, barevná roucha a barevné ovoce, kolébku, rubáš, sen, – – všechno tu na dlani máš, všechno ti zpívá a vypráví, ale ženu, ale ženu hledej pod hustým závojem, tu, která ti osudem určena, vyzývej, bojuj, dobij, žena a život zraje rychle, a za oběma zavře se zítra harém, z něhož už není vysvobození... 53

DŘEVĚNÉ STAVENÍ,
samota na horách, drží se oběma rukama skal, kdopak ti, noci, na píseň srdce sáh’ a jarní vichřici rozpoutal? Divoká vichřice úpí, řve, lomozí, trámoví zpívá: velikou zdá se mi hořící svíce, dva lidé ubozí, a trochu lásky na zemi. Kdyby sem neslyšně vstoupila smrt, nic by se skoro nezměnilo. Hořící svíce by plápolala, vichřice dále by hulákala, dále by supěl větrný vír, jen dvěma nahým by na vždycky škrt’ nevíru v život u žíznivých úst. Nač věčný půst? Chatrč se chvěje, vichřice huláká, ničí a útokem miluje oblaka 54 v loži tmy, svíce plápolá a kolem dokola úzkostné ticho se napěnilo, ticho, láska sama a mír... 55

CHCI TĚ MÍTI...
POBOŽNÁ, turecká vesničko v údolí, s hlubokou cisternou na svahu u polí, s fíkovým hájem na jižním rozcestí, – řeka, jež protéká tebou, je modrá jak len, jak dívčí sen a touha po štěstí, ale slunce, které se za obzor boří a hoří a hoří za štíhlým tělíčkem minaretu, je rudé,rudé jak dívčí myšlenka vřelá na lásku samu a na radost těla, jak mužská bolest z lásky k celému světu. Dívko, spoutaná v harému mocného pána, já vím, toužíš, tápeš, slepá, za ozvěnou smutného srdce – býti milována! – – viděl jsem tvoji tvář nezahalenou, když jsi čerpala vodu na břehu Plivy 56 cínovou konvicí, která má takový tvar: chci tě mít’! – pověz mi pohledem znovu, že tě už srdce pálí od okovů, že večer, až zmlkne muezin tklivý, okovy zlomíš, že deptaný cit a vůle k letu je žhavá jak polední země, že přijdeš do vinic ke mně! Moje vůle je horká, večer zpívá. Noc voní vroucností oliv. Čeho bych se bála? Moje krev je divá a zvonek cikád mne povede za tebou nocí do neznámých hor. Dost už mám masky, za kterou nemohu žíti, všechen svůj podiv vrátím dnes přírodě a díl svůj urvu jí mocí. Bylo tak ticho, když jsem prchala z kuči, svým Es hedian Mohamed oněměl minaret. Teprv teď v spáncích mi hučí, ale v horách se nebojím ani kameníkamení, ani lásky, moje krása, odkryta, neztrácí půvabu tajemství. 57 Naše cesta ubíhá neubíhajíc, – vše, co v životě rozumem nevíme, o čem je němý i Alahův chrám, naše propletlá těla ví, hvězdy se stkví, jsem zase spoutána. Černé lože voní, země zraje a puká, o nic se nestarajíc, do rána, do - rá-na!, voda šumí, bezradná svoboda to jsou muka, ale my tady živi ležíme, jak příroda kázala nám... 58

ŽENA V PŘÍSTAVU
NA čisté obloze, za přístavem, daleko na moři za stožáry a rahny vonících lodí zapadá slunce, červené jako láska, a nad ním jen chvílemi zablýsknou, zahoří modravé plaménky na svěží nebeské louce. Na mysu na konci přístavní rampy zamrkal maják, na molu vrou bílé lampy, a poněvadž ještě dnes odplují lodě, jedna až do Číny a druhá do Portugalska, zvědavý přístav je od rána živý: kdo z vás sem ještě kdy zavítá?, kde ráno budete, oči si mnouce?, komu se na lodi o ženě nezdá?, a já jsem mrtva, životem zabita, život je tklivý a písně jsou divy, nade mnou zhasla hvězda. Vizte mne, ženu mlčící, 59 naposled půjdu dnes ulicí, abych naposled na loži spala, spala a nemilovala. Ó, moje mládí, jak mladý tygr jsi bylo, krásné a s pestře pruhovaným bokem, teplé a pružné, dravé, lačné, chtivé, ale jediným skokem, jediným skokem, neměla jsi mi, šelmo, vzít všecko! Když slunce těla mne oslepilo, byla jsem ještě věřící děcko, ale pak, anebo vlastně – dříve – – ne, já jsem tak chápala lásku k člověku, milostí ženy, božstvím doteku, objetím nejvroucnějším! Kdo tobě, bratře, oklame bolest, když já ji neukonejším?, jako by ve snách nejzazším rájem mohu tě provést! Potom mne, nemocnou, zradili lidé. Odhoď číš lásky, kterou jsi nes’ mi! 60 Dnes už mne nikdo milovat nesmí a bude-li přece chtíti a přijde, jeho plémě prokleje mě! Mé krásné, rodné město, vyrostlé v pohanském paláci, má tmavá mansardo v náruči květů, v zatuchlých přístavcích chudiny nad sloupy caesarů, několik mocných Římanů žilo tu v proudech nektaru hýřivé štěstí a lásku, výsměch celému světu, a teď se tolik nás, tolik, na rumu slávy tu v bídě a nemoci potácí! Ale já už se dopotácím, jen jeden parný den, strašlivý zítřek prožiji ve svém zpleněném hnízdě a potom večer, až zazní na Trgu Gospodskim zvony, koupím si lístek I. třídy k daleké jízdě pro plavbu do Valony, 61 neboť mám právě těch 305 dinárů a srbský certifikát, a v noci, daleko od břehů, až bude všecko na lodi spát, o novém ránu snít blouznivý sen, vezmu si do ruky bezbarvý svlačec, jenž utržen vadne, s paluby do černé tůně se zvrátím, živote, světe, srdce mé, lásko, jak byly jste žhavé a chladné!, v moři se ztratím – – –. 62

VYHNANCI
KDYŽ bůh tvořil svět, tekutý, proměnlivý, stvořil také divy a mnoho věcí, jež se nezměnily, bezbožně krásná bludiště ráje, divokou, věčnou přírodu strašlivé síly, pro kterou člověk neuzrál a nikdy neuzraje. V plné slunce z modrých moří, zelených bažin a nesmírných jezer ohromné nahé hory se boří, nahé a živé, jak žena a muž, svahy jsou červené, propasti rudé, špičaté kužele pokrývá sníh, v bezedných roklích sopečných mezer v černou prsť mění se kamenná drť, příroda mísí tu všech věcí mízu: vášeň, pud, lásku, boj, skřek, píseň, smích, v pravěkém lůně vše hotovo už 63 a z tůní, plných zárodků, zimnic a hmyzu, stoupá a tančí a řinčí a hude život a smrt. Nápoje toho nedopil nikdo nalitou číš’, každý, kdo blížil se živému ráji, měl osud týž, sotvaže cítil a slyšel a viděl, jak věci se rodí a rostou a zrají, dříve než našel svůj příděl, než objal přírodu prostovlasou, umřel tou podivnou, divokou krásou, odvážní nikdy se nevrátili. Ani dva, kteří tu byli, ona a já, o nichž ničeho nepovím, jen, že až ke dnu se dopili číše, slyšeli věčnost, jak dýšedýše, a sami se stali bujícím stromovím, ptákem pod sluncem, krystalem v srdci skal, prstí, živočichem, zápasem, hledáním, hladem i pící, – 64 ani ti dva se nikdy už nevrátí, dny síly to byli piráti a oheň poznání tu příliš plápolal, řev přírody to byl hlas milenčin a ticho zrání slibem úrody, již sklidí kdys člověk, třebas nezaséval prve, – ani ti dva se nevrátí! Vrátí se z nich mezi lidi šedivý, spoutaný, bezmocný stín o písni svobody, krásy, lásky a krve zmateně blábolající... 65

PÍSEŇ O SAMÉ LÁSCE
ČERVENĚ hoří kaštany, celý les, slunce je hluboko v moři, bolehlav opíjí (Sokrate, dřímej dál na svých vavřínech!), kdybych už nebyl šel, má milá, 206 kilometrů ze samé lásky (pán tvého harému na voze opilý chrápe), ze samé lásky bych dneska ti postavil babylonskou věž! Ale mé tělo je spánek poutníka pod palmami, čirý duch, který rozumí hvězdám, rozpráví s ptáky a velmi dobře je s bohy, něco ti povím: zatím, co Mustafa Derviš zběsile tepal svou měď, muezin s minaretu do všech stran kvílel svůj mír všem lidem na zemi, pokoj a mír Paříži, Chicagu, Turkům, Groňanům, Polynesii, 66 tobě i mně (vždyť jsem šel 206 kilometrů ze samé touhy!), ale – – Ale zítra, to bude zápas, od země k nebi, hmota se promění v pěnu, krev, květ, někdo zpívá –, a pozítří, to bude lásky, haj, haj, resula, es hedian! 67

PLACHETNICE
STVOŘENA, abys plula mezi zemí a oblohou, pluješ na modré bujnosti moře, sličná plachetnice, poněvadž jednou řekl si člověk: co bych se bál, srdce mne táhne, kam nohy jít nemohou, v dál. Ať vím, jak vypadá z blízka touha, jež nad mořem zpívá, až srdci se stýská, konec světa, nová, snad poslední radost a neznámé hoře, – ze dřeva sroubím tě, hlase, vidino moje, dílo, jež nedáš mi spát, zavzdoruji si! Pole nezasetá, mléko zkrocených stád, včel roje –, ach, co mi je po tom, chci dál, 68 a jestli snad vrátím se kdysi, potom... * Do širého moře, do modrého moře, do svatého moře, nejen po větru, ale s plachtou i proti dechu bohů po prostoře pádit mohu, já, moje dílo, má myšlenka, loď, let zběsilých plachet, lom barevných ploch, za životem, za novým děním, za skutkem, za kořistí, do neznáma. S tisícem křídel a paží a noh, s plnými hrstěmi rahen a lan, rouhavou modlitbou opásán, pluji a zpívám: živote, pojď, jsem muž a najdeš mne na zápasišti. Pouhého, najdeš mne na obětišti, samoten, cítím se silnějším, 69 sklizeň sama, v podjaří sbírám ovoce roků u samotného srdce; poučen vším, vše miluji prudce a bolest jediná, vzpomínka na živou ženu, je bílá květina, které se u mne nedaří ve slaném vzduchu a ve vichřici, na prudkém slunci paluby. Život má se všech stran zbožnou líci, i když jej obrátím na ruby, a moje láska je průhledný krystal, který dám všem a jediné. Co tomu bys řeklo, mé rodné údolí v Andalusii: den nemine, abych neměl na dlani nebe a v sobě peklo, sen v prsou se svíjí, ale, jak ďáblem zkoušený svatý, o sebe vůbec se nestrachuji. 70 Čím je mi spiknutí bouří, výheň nebes, křižovatky blesků, propast vln, nejistota osudu ve skalách, v bahniskách u La Platy, chřtán ještěrů a ryb – nic už mne neleká z toho, o čem jsem přemýšlel dosud, když našel jsem v sobě člověka, v něm srdce, z kterého láskou se kouří, a když jsem pln štěstí, že nevěda, kam mne zanese osud, vím, kam pluji. * Stvořena, abys žila mezi zemí a oblohou, kotvíš na černých hlubinách, daleko břehů, ponurá plachetnice, zkušená plavbami, jichž bylo na tisíce, znaveně opíráš těžké čelo o rudé, výstražné světlo, které vysokým stožárem držíš a dřímáš – a sníš o srdci, které pro zítřek kvetlo, dychtivy běhu, 71 plachty čekají na dobrý vítr, bez něhož dýchati nemohou, a stěžně s plnými hrstěmi lanových žebříků, provazů, rahen, touží být pevnině blíž’! Tu v tichý sen udeřil vichr rozzuřen, vzbudil tě ze sna: Co se ti zdálo!? ,Já nejsem křižník!’,křižník!,‘ jsi zalkala s hrůzou, ,jsem tajemství, mír, láska, vesna, loď s novou setbou!’setbou!‘ Kloníš se, pozvedáš kotvu, co říká skřípění rahen?, co říká stožár, co vidí?, na vlnu lehá si vlna, ach, ještě rychleji, plachet všech třeba, zběsilé vichry, poleťte s sebou!, jde o spásu lidí!, 72 pluješ, z krajů věčného zrání přinášíš chleba a píseň nového bratrství, milosti plná, pán s tebou, požehnaná ty mezi loděmi, amen. 73 OBSAH:
VĚTRNÝ MLÝN7 A JÁ TĚ, ŽIVOTE, DNESKA...10 ZPÍVAL16 ZIMNÍ19 VERŠE O MOŘI21 DOCELA TVŮJ26 TAK, JAK JEST...29 VÁLEČNÉ BODLO34 MEZI OSTROVY39 MÁJOVÁ41 PÍSEŇ O SRDCI45 PROUD47 V BÍLÉM POKOJI50 ČARŠIJE52 DŘEVĚNÉ STAVENÍ54 CHCI TĚ MÍTI...56 ŽENA V PŘÍSTAVU59 VYHNANCI63 PÍSEŇ O SAMÉ LÁSCE66 PLACHETNICE68
[75] RICHARD BROJ VĚTRNÝ MLÝN
KMEN
Knihu v úpravě Otakara Mrkvičky vytiskla v 550 výtiscích Grafia v Praze 1926
[77] Knihy téhož autora:
1918 OHNIVÁ MRAČNA PRÓSY
1921 PODIVNÉ JITRO VERŠE
1926 NEPRODYŠNÁ NOC VERŠE
E: jf; 2006 [79]