VYHNANCI
KDYŽ bůh tvořil svět, tekutý, proměnlivý,
stvořil také divy
a mnoho věcí, jež se nezměnily,
bezbožně krásná bludiště ráje,
divokou, věčnou přírodu strašlivé síly,
pro kterou člověk neuzrál a nikdy neuzraje.
V plné slunce z modrých moří,
zelených bažin a nesmírných jezer
ohromné nahé hory se boří,
nahé a živé, jak žena a muž,
svahy jsou červené, propasti rudé,
špičaté kužele pokrývá sníh,
v bezedných roklích sopečných mezer
v černou prsť mění se kamenná drť,
příroda mísí tu všech věcí mízu:
vášeň, pud, lásku, boj, skřek, píseň, smích,
v pravěkém lůně vše hotovo už
63
a z tůní, plných zárodků, zimnic a hmyzu,
stoupá a tančí a řinčí a hude
život a smrt.
Nápoje toho nedopil nikdo nalitou číš’,
každý, kdo blížil se živému ráji,
měl osud týž,
sotvaže cítil a slyšel a viděl,
jak věci se rodí a rostou a zrají,
dříve než našel svůj příděl,
než objal přírodu prostovlasou,
umřel tou podivnou, divokou krásou,
odvážní nikdy se nevrátili.
Ani dva, kteří tu byli,
ona a já, o nichž ničeho nepovím,
jen, že až ke dnu se dopili číše,
slyšeli věčnost, jak dýšedýše,
a sami se stali bujícím stromovím,
ptákem pod sluncem, krystalem v srdci skal,
prstí, živočichem, zápasem, hledáním, hladem i pící, –
64
ani ti dva se nikdy už nevrátí,
dny síly to byli piráti
a oheň poznání tu příliš plápolal,
řev přírody to byl hlas milenčin
a ticho zrání slibem úrody, již sklidí
kdys člověk, třebas nezaséval prve, –
ani ti dva se nevrátí!
Vrátí se z nich mezi lidi
šedivý, spoutaný, bezmocný stín
o písni svobody, krásy, lásky a krve
zmateně blábolající...
65