CHCI TĚ MÍTI...
POBOŽNÁ, turecká vesničko v údolí,
s hlubokou cisternou na svahu u polí,
s fíkovým hájem na jižním rozcestí, –
řeka, jež protéká tebou, je modrá jak len,
jak dívčí sen
a touha po štěstí,
ale slunce, které se za obzor boří
a hoří a hoří
za štíhlým tělíčkem minaretu,
je rudé,rudé jak dívčí myšlenka vřelá
na lásku samu a na radost těla,
jak mužská bolest z lásky k celému světu.
Dívko, spoutaná v harému mocného pána,
já vím, toužíš, tápeš, slepá, za ozvěnou
smutného srdce – býti milována! –
– viděl jsem tvoji tvář nezahalenou,
když jsi čerpala vodu na břehu Plivy
56
cínovou konvicí, která má takový tvar: chci tě mít’!
– pověz mi pohledem znovu,
že tě už srdce pálí od okovů,
že večer, až zmlkne muezin tklivý,
okovy zlomíš, že deptaný cit
a vůle k letu je žhavá jak polední země,
že přijdeš do vinic ke mně!
Moje vůle je horká, večer zpívá.
Noc voní vroucností oliv.
Čeho bych se bála? Moje krev je divá
a zvonek cikád mne povede za tebou nocí
do neznámých hor. Dost už mám masky,
za kterou nemohu žíti, všechen svůj podiv
vrátím dnes přírodě a díl svůj urvu jí mocí.
Bylo tak ticho, když jsem prchala z kuči,
svým Es hedian Mohamed
oněměl minaret.
Teprv teď v spáncích mi hučí,
ale v horách se nebojím ani kameníkamení, ani lásky,
moje krása, odkryta, neztrácí půvabu tajemství.
57
Naše cesta ubíhá neubíhajíc, –
vše, co v životě rozumem nevíme,
o čem je němý i Alahův chrám,
naše propletlá těla ví, hvězdy se stkví,
jsem zase spoutána.
Černé lože voní, země zraje a puká,
o nic se nestarajíc,
do rána, do - rá-na!,
voda šumí, bezradná svoboda to jsou muka,
ale my tady živi ležíme,
jak příroda kázala nám...
58