MÁJOVÁ
TY nejsi,
první květne, první máji,
smyslný jinotaji,
nejsi ani rudýrudý, ani bílý,
ale tancuj a výskej si:
sotva jsme se probudili,
divoce sevřels’ moji ruku,
křídlovky zpívají nad náma, pod náma,
obkročil jsi mne oběma nohama,
visíš mi kolem krku!
Nám a vůbec všem lidem
s jakýmsi srdcem nejsi však radostí,
hlasitý svátku, jenž vyčítáš.
Zloba jen plní nám hruď a krátí nám dech,
i v očích hořkost se uhostí,
poněvadž ve všech zdech,
kamkoliv přijdem,
41
u velkých stolů prostřeno pro málo úst,
málo se miluje
a štědře nenávidí,
krátce:
mrzutý svátku práce,
namluvíš toho strašně a zhola nic neuděláš,
kde kdo své víry už lituje
a už i zbožným se přejedl půst!
Ty nejsi, můj první máji, rudý ni bílý,
ale sotva, že jsme se probudili,
poplašný hlahol křídlovky vřískavé
zburcoval nás,
volal k nástupu, volal do boje,
tryskem jsme běželi a – teď tu bezrucí chodíme,
zástupy stěsnané.
Ach, nechte si i ty své karafiáty, jsou krvavé!
Venku kdes rozkvetly stromy – a my o nich nevíme,
(asi jsem nemocen, nesmím snad z pokoje –)
a pak se mne také bolestně dotýká nestoudně šeptané:
42
– je pozdní večer – první máj –
večerní máj – je lásky čas –.
Vyslyš nás,
zlatá a horká náruči slunce, a uchop nás několik,
kteří se nebojíme,
anebo chop jenom mne
a pozdvihni mne
závratně vysoko nad chorou zemi a nad její křik,
vyloď mne, když nikam jinak, tož na blankyt:
moh’ bych snad z modré oblohy i s těmi bílými beránky vykrojit
pro nás lidi nějaký krásný květ,
symbol něčeho, co je nad námi,
poněvadž je to i v nás, byť to i dříme
po celé tisíce let,
něčeho, co leží třebas za mnoha horami,
ale o čem už víme,
kam jsme už jednou došli, co je nám známé,
co máme
živé, teplé, zpívající, radostné a tiché – –.
43
Dobří by to opatrovali,
silní by to opatrovali,
moudří by to opatrovali,
šťastní by to opatrovali,
tu lidskou lásku.
44