VÁLEČNÉ BODLO
UBOHÉ, slátané, přišlo jsi na svět už ke konci války.
Špinavá tyčko, ukutá
ze železa těžce vyžebraného na kupách odpadků,
studená bído, slitino vzpomínek na dny klidného života,
jejich důvěry v osud, v splnění modrých snů dálky
a pak
hloupoučké lásky k blaženým klamům a k vonnému pozlátku,
které nám šálilo čich a zrak!
Bylo tak bezpečno v míru,
za fata morganou pokroku vzpínal se duch,
na tiché hladině srdcí mohla jen láska nejtišší plout,
z krbu se kouřilo, úzkostí nebylo,
34
člověk měl nezvratnou víru
v neznámé mozky, jež řídily stát.
Čeho se bát?,
život je zlatá silnička k slunci, slunce je bůh,
lidé jsou projekce jeho všech myšlenek,
světla a vůle, příkaz, vděk, účel a cíl, stálý proud.
Některé květy jen voní, některé skrývají lék,
některé usmrcují.
Opojná moc „Květu důvěry“ byla však kletá,
šálila srdce: po celá léta
bylo vše krásné a dobře se dovedlo sníti a spát.
Vyprahlé chroptění železáren, skřípání, jek, ryk a chvat,
zmatený lomoz – to byla hudba. Vysokých pecí výheň a palčivá záře,
to byla ohniště obětní, kterými bozi se usmiřují.
Divý hlas
továrních píšťal, jimž pukaly nadmuté tváře,
to byl zpěv kovových ptáků, jenž opájel nás.
Vlhký dým lokomotiv,
dýchaný do černé noci vstříc sršícím lampám,
35
nebyl už hnědý, jak býval dřív,
a nepadal sazemi k nádražním rampám,
ale měl lahodnou, modravou barvu odkvétajícího bezu.
Zlověstný šustot bankovek – to bylo šplounání jezu,
jímž proud lidských životů jedině mohl plout k štěstí.
Kořte se před majestáty!
Mocný pán, který klíči a pouty a zbraněmi chřestí,
to byla vzývaná záruka svobody, pořádku, míru,
ne tyran odvěký, –
přítel zlatý,
v kterého kladeš celou svou víru,
přítel, o nějž prostě hádka se nesvádí,
věrný druh, s kterým jsi putoval do Mekky
na jednom velbloudu, člověk, jenž nezradí!
A proč by zradil? To z dálky
se přihnaly války,
ve jménu života, budete spolu se hájit, člověče a jeho modlo!
36
Vojenské bodlo,
ubohé, slátané, přišlo jsi na světlo boží,
když nebylo lepšího zboží.
Špinavá tyčko, ukutá
ze železa těžce vyžebraného na kupách odpadků,
studená bído, slitino vzpomínek na dny klidného života,
jejich důvěry v osud, tichých snů o modrých dálkách a pak
hloupoučké lásky k blaženým klamům a k vonnému pozlátku,
které nám šálilo čich a zrak.
Zlé vojenské bodlo,
není nám do zpěvu, není nám do skoku,
mně, nám, jim, tisícům houpeš se u boku,
štítím se tě!
A přece jsi nedávno bylo: hrnek, v kterém se vařila kaše
pro celou rodinu,
kapesní nožík, jímž v neděli na výletě
otec na sedm kousků rozřezal k obědu slaninu,
byla jsi laciná spona v modravých vlasech mé milé,
37
srdéčko v rolničce,
skoba, na které visel obrázek madony
u salaše,
byla jsi osa a ložisko hřídele v malé zvoničce,
podkůvka čeledínovy boty
anebo pero, jímž jsem se učil psát.
Ale teď, na hony
vzdálené věcí mého srdce,
jsi krvavá spousta,
máš bídnou tvář bodla, jsi poslední zbraní i pro ty,
kteří tak vroucně milují život, že musí se o život rvát,
– a jednou prudce
protkneš hruď chlapce, jenž z tebe pojídal kaši,
otce, jenž tebou rozdílel rodině sousta,
Slováčka, který se pod tebou modlil na hoře na salaši,
milence, který tě vyplétal z vlasů své milé,
mne,
který tě před lety v pěstičce svíral, uče se psáti e...
38