ZIMNÍ
TICHÁ, venkovská zimo a modré poledne,
samoto černá v bílé krajině,
skleněné srdce naslouchá, zvonící mráz
pálí a spálí, co láska živých se země nezvedne,
kdo dneska trpí, netrpí nevinně,
šel tudy poutník, slyšelas’?
Úzká a dlouhá silničko v údolí,
průvode patníků,
prosebné procesí topolí,
silničko, lásko, kam mne to zavádíš, stůj!
Jedná se o duši, jedná se o tělo?,
kde je tvůj konec a kde konec můj?
Kdyby mne srdce alespoň bolelo
v předtuše zániku,
kdybych se bál
došlého cíle, že nevedeš dál!
Ale – já vím, budu milovat – –
19
stál tady hrad a hrad ten pad’ – –.
Vyžeň mne, vyžeň!
Jako tví poutníci topoly
vrostl jsem do tebe
oběma nohama, silničko, lásko, a nemohu dál.
Chtěl bych jít po zemi, po širém okolí
vracel bych prsti, co z ní jsem si vzal,
ale svou hlavou a srdcem jsem zarostl do nebe,
do oblak s ohněm a vichřicí,
žalostná struna na zemi kotvící,
zelená větev na mračnech visící,
kdo mi pomůže a kdo mne vyvrátí,
muka ukrátí,
klidu dá, ztiší mou žízeň?
Oběma nohama vrostl jsem do tebe,
rodná má země,
abych zas od tebe rostl vždy dál,
nevím, kam hlavu, kam srdce jsem dal.
V člověka věřím, jak promluvil ke mně,
když ztroskotal.
20