A JÁ TĚ, ŽIVOTE, DNESKA...
U okna stála,
na nebi obláčky počítala,
těšila se na večer: duj, léto,
do jiskry srdce, na širém moři
úderem blesku zapal mou troufalou bárku,
ať třeba shoří!,
ale, ví bůh, můj chlapec je silnější obra,
sklízí vše, i co jím nezaseto,
a já tě, živote, dneska rozpoltím od hlavy k patám,
okusím hrůzy a okusím dobra,
jsem krásná a on je silný, miluji, chvátám,
sejdeme se v Lunaparku.
Večer pak ty a já, my, oni, ony,
sta, sta, tisíce, miliony,
všichni jsme nazí a s ničím neskrýváme se,
jsme jediný horký dech,
vichr, jenž bouři nese,
10
proud lávy se sopky steklý,
toužíme všichni po všechněch
a jestli nás noc jinak nepoučí,
vlétnem’ si, tak jak jsme, do náručí
všichni.
Srdce, co mlčíš, zavýskej, vzdychni,
je den lásky, vždyť jsme si řekli:
den bez práce, svátek
srdce a krve a duše a těla,
červnový zmatek,
píseň slunce, jež včera uletěla
s lože vzdechů a skřeků.
Chudí i bohatí, voláme po člověku,
jsme jedno,
jezero začarované s milionem světel,
amerikánské terasy s tisícem hostin,
věže a písně, křiklavě pestré malby v koncertní mušli,
strašlivé sochy nad námi, zubři a oheň chrlící draci,
barevná kouzla fontán, atrakce, dráždidla pro chtivé lidi.
11
Komu je na světě šedo a bědno,
chytni si oheň, by neuletěl,
nežije člověk jen pro stín!
Ať lapá a hltá očima světlo, kdo zíraje vidí,
stokrát dál chceme, než kolik jsme ušliušli,
a chvíle se nenavrací!
Musíme, chceme stále
dál, jeden ve druhém, všichni spolu.
V salto mortale
šílíme dolů
po krkolomných spirálách,
jásáme, křičíme, vyjeme,
sázíme, střílíme, pijeme,
neplecha, divočina;
chtějí nás strašit a nás láká svah.
Ty a já, bledí nad rouletou,
více vína!,
horcí nad vínem, smyslné rakety kvetou,
všichni se spijeme záhy,
vždy chtivější, nad černou propastí letící dráhy,
12
silní a draví v blízkosti dravců a zvěře,
na třepačkách, na koni, na plechovém moři.
Tma zpívá a vzlyká,
příšerně plíží se keře,
jak bengál hoří
červená erotika.
Jsme všichni jedno, nemáme nic,
já, ty, on, ona, zjevená líc.
Anebo, co má ten, který má zlato
a stokrát po sobě trmácí milou na veselém kole,
a co nemá ten, který zmlsaně dole
stojí a dívá se na to?
Všichni jsme chudí večera hosti,
ničeho nemáme dosti,
lovíme život a cit
a nevíme přec, jak ho utratit.
Aj, já dívka páně, u okna jsem stála,
obláčky na nebi počítala,
těšila se na večer. Jak hudba láká!
Za vypůjčený groš jsem sem vešla,
13
miluji černocha z cirkusu, prudkého Jacka,
jsem jeho žena,
ale teď, láskou svou poražena,
sešílím bolem.
Večera kráso, jak náhle jsi zvadla a sešla!
Jaké to krutosti vyrostly kolem,
proč hudby nehrají?
Dívka a láska se prodírá k Jackovi černými zástupy
a vidí ho líbat, jak líbal včera ji,
bolí to, bolí.
Nepřemůže se a udeří rázem
po tmě do hlavy holí
svého drahého Jacka, zpěváka, zrádce, milence žen a krásného rváče,
zapotácí se a zaúpí,
kácí se na zem’
a slzami zpívá si:
Celý večer jsem tě pozorovala,
Jacku, tvé děťátko černé mi pod srdcem pláče,
ach, noci, hrozná jsi,
smrti, jsi pomalá...!
14
Dívka na zemi padlá není ubohá,
srdce má v pekle, v očistci tělo,
lásku u boha.
Je celá kvetoucí cit,
voní a hoří, žhne, taje, nelze ji uchvátit.
Ach, dětství, kam jsi mi uletělo,
moře a hoře, dál a žal,
já jsem se do ní zamiloval.
Jsme všichni jediná hladová bída,
kdo nás tak vyraboval?
Noc hlídá, smrt hlídá,
všichni si vlétneme do náručí,
ale tu dívku, červené srdce, zrak bolestně tklivý,
(u okna stála, počítala oblaka,)
neuchvátí vášeň sebe prudčí,
je mezi mučedníky, k lásce se nevrací,
už také má touha a rytmus mých smyslů ji k rozkoši nezláká,
poněvadž nejsem dost spravedlivý,
málo asi trpím a ona je svatá, neboť krvácí – –.
15