V BÍLÉM POKOJI
V bílém pokoji, který mne u moře
na tři dny do sebe přijal,
všecko se navzájem miluje v míru a pokoře:
kořenáč půlnočních fial
a průzračná sklenice s červeným květem
jablka granátového, s vousatým hvozdíkem,
růží a trochou veselé trávy.
V rohu v objetí stěn je lůžko, jež vlídně pozdraví tě,
nad ním, u samé hlavy
povadlá ratolest s oranží hajá,
pak starý francouzský obrázek: ztracené dítě,
bloudící bezradně světem,
a posléz perem kreslený bradatý sup, slzící svíčka a já.
V okně mi kvete réva a nad ní sklání se přesládlá moruše,
také svah k moři je v květu, jen já, dávno, můj bože,
50
odkvetlý, zraji, dozrává ve mně láska a tíží mé srdce,
zvoní a voní a mluví mi do duše,
láska, – ne k Zorce, která vedle zpívá,
ne k Mirjaně, jež ráno hodila mi
kytici oliv oknem, dokud spal jsem, v lože,
ne k Lauře, která s mola dálky vzývá,
věčnou vášeň volá, spíná bílé ruce,
ale láska, láska k člověku, oběti člověků-lidí,
který zbloudil a který v bolu svém věří,
a který se dočká, jen síly k svobodě, osude, přej mu!
Stále tě, člověče, oči mé vidí,
i srdce tě vidí a slyší a čije a hmatá,
ale hodina moudrosti, třebaže bolest tvá chvátá,
dnes ani zítra ještě neudeří.
Pohleď, člověče, tak tě mám rád a nikdy tě ani neobejmu!
51