VERŠE O MOŘI
STUDENÝ severní vítr bije mne do tváře,
dívám se na tebe docela jinýma očima,
daleké moře, než jsem se dívával před lety,
ale zas před tebou stojím jak zakletý,
zrak slzí radostí, věci kol rostou a žijí,
houslovou vroucností zvoní mi krev
ve strunách cév
a duše rozjímá.
Srdce má horké a citlivé ruce, vážně se dívá a přísně,
jak z kalichu obětní víno, vypíjí svou vlastní melodii.
Kdo z lidí divému bohu tu pobořil oltáře,
zbořil lásku, tance a písně
na skalách purpurových?
Vidím tě jinýma očima... Poněvadž nejsi už, moře,
21
ladič nálad, tvůrce děsu,
hudec melancholie a hoře,
dálka, smrt, zoufalství za bouře na útesu.
Pod širou oblohou,
kam hříchy nemohou,
jsem všecek čistý a důvěry pln.
Jinýma očima vidím dnes jinak a víc:
láskou a zmatkem a zápasem spojené světy, ne jedinou líc,
zástupy velkých a malých živoucích vln,
sbratření: sladkých pramenů, hučících řek,
proudů z krvavé přírody tropů, divoce houkajících
závratná hesla výšek a dravých vodopádů,
teď ale poslušných oveček
v lůně oceánu, – vše smířeno, srdce v srdcích,
hlubiny pravdy a moudrosti sůl,
všichni tu mají jediný život, jediný stůl,
jedinou lásku i hněv a jednu barikádu.
Na širém moři
v srdci mi hoří
vroucí cit k tobě, pozemský člověče!
22
Pohleď, takové panenské mořské dno, to by byla vlast pro tebe,
první ráj přírody, netknutý civilisovanou bídou,
neotrávený ničím, ničím ještě!
Ale, co bys tu dělal? Naděje k návratu není
a dnešní tvůj život je bídný a ponurý,
tomu už nelze co stvořit,
jen se tak stoletím povleče,
nemocen srdcem a nemocen na přemýšlení,
chorobné, šílené tělo,
jež dlouhým stáním ve stáji kultury
zbujnělo – a potom nevydrželo.
Je nutno doživořit?
Daleké moře, dáváš žíti všem tvorům, stoupáš až do nebe
obláčkem bílým; na lehkých parách, jež z tebe vyjdou,
daleko na pouště posíláš žíznícím deště.
Rodící vlhkost, všech zárodků život a vznik, jsi míza, jsi krev.
23
Z tebe je všechno a ve vodu všechno se vrací, všemocné moře!
Co, abys dalo život novému lidství ve své náruči,
vybralo z tvorů svých tvora, třeba z ryb, třeba z delfínů,
a ostatní zvířata dala mu v područí!
Co, abys mu dalo nejprve ráj, bílou nevinu,
pak trochu štěstí v radostném barbarství, lásku, práci a zpěv,
vášeň, důmysl, kulturu, chtivost a závist a hněv
a hoře a hoře a hoře – –?
Ale už na to nemyslím, moře!
Jsi v poledne modré jak oči mé milé,
na kterou s výčitkou vzpomínám.
Zastřeno nebo v noci, vzýváš hlubiny, které lžou,
při bouři máš ruce černé a bílé,
rozbíjíš pouta a úzkost a tíseň,
opíjíš smysly
obětním tancem a holduješ hrám,
jichž smyslu člověk se nedomyslí –
24
a potom, z rána, zpíváš jak dívka zelenou,
zrosenou píseň...
Dneska jsem v tobě dlouho ploval, takový malý,
pode mnou věčnost, nade mnou věčnost,
miliony vln mne objímaly,
každá jiná, a já si myslel: to je celý svět,
miliony ne vln, ale srdcí, radost a vděčnost,
že mohou svobodně netrpět,
to je láska, která mne objímá,
láska lidská, v které se rád ztratím v tichounké pokoře,
– nedám se ničím na světě zmásti,
mám lidské srdce, dívám se lidskýma očima,
mám lidské ruce a umím je na dílo klásti,
– tobě vše patří!, pochodeň lásky své hodím do moře!
25