ŽENA V PŘÍSTAVU
NA čisté obloze, za přístavem, daleko na moři
za stožáry a rahny vonících lodí
zapadá slunce, červené jako láska,
a nad ním jen chvílemi zablýsknou, zahoří
modravé plaménky na svěží nebeské louce.
Na mysu na konci přístavní rampy
zamrkal maják, na molu vrou bílé lampy,
a poněvadž ještě dnes odplují lodě,
jedna až do Číny a druhá do Portugalska,
zvědavý přístav je od rána živý:
kdo z vás sem ještě kdy zavítá?,
kde ráno budete, oči si mnouce?,
komu se na lodi o ženě nezdá?,
a já jsem mrtva, životem zabita,
život je tklivý a písně jsou divy,
nade mnou zhasla hvězda.
Vizte mne, ženu mlčící,
59
naposled půjdu dnes ulicí,
abych naposled na loži spala,
spala a nemilovala.
Ó, moje mládí, jak mladý tygr jsi bylo,
krásné a s pestře pruhovaným bokem,
teplé a pružné, dravé, lačné, chtivé,
ale jediným skokem, jediným skokem,
neměla jsi mi, šelmo, vzít všecko!
Když slunce těla mne oslepilo,
byla jsem ještě věřící děcko,
ale pak, anebo vlastně – dříve – –
ne, já jsem tak chápala lásku k člověku,
milostí ženy, božstvím doteku,
objetím nejvroucnějším!
Kdo tobě, bratře, oklame bolest,
když já ji neukonejším?,
jako by ve snách nejzazším rájem mohu tě provést!
Potom mne, nemocnou, zradili lidé.
Odhoď číš lásky, kterou jsi nes’ mi!
60
Dnes už mne nikdo milovat nesmí
a bude-li přece chtíti a přijde,
jeho plémě
prokleje mě!
Mé krásné, rodné město, vyrostlé v pohanském paláci,
má tmavá mansardo v náruči květů,
v zatuchlých přístavcích chudiny nad sloupy caesarů,
několik mocných Římanů žilo tu v proudech nektaru
hýřivé štěstí a lásku, výsměch celému světu,
a teď se tolik nás, tolik, na rumu slávy tu v bídě a nemoci potácí!
Ale já už se dopotácím, jen jeden parný den,
strašlivý zítřek prožiji ve svém zpleněném hnízdě
a potom večer, až zazní na Trgu Gospodskim zvony,
koupím si lístek I. třídy k daleké jízdě
pro plavbu do Valony,
61
neboť mám právě těch 305 dinárů a srbský certifikát,
a v noci, daleko od břehů, až bude všecko na lodi spát,
o novém ránu snít blouznivý sen,
vezmu si do ruky bezbarvý svlačec, jenž utržen vadne,
s paluby do černé tůně se zvrátím,
živote, světe, srdce mé, lásko, jak byly jste žhavé a chladné!,
v moři se ztratím – – –.
62