Soumrak.
Soumraky splývaly s mou duší nedočkavou – –
Ach, ano, čekal jsem cos bíle mystického
uprostřed ticha se sevřenou hlavou,
s pohledem vbodnutým kams v obzor Ztraceného –
Snad čekal jsem, až slunce v šeru dokrvácí
a do mé duše vsype barvy náladové
svých pronikavých žlutí, modra resignaci
i bolest zeleně, v níž jemný měsíc plove.
Ba – přišlo to. Zář jakás sladká spala klidně v trávě
a pole svítila a zavoněly líchy.
A horká opilost se rozvířila v hlavě,
mně k duši tekl vína proud tak tichý.
Se strany města padá brutální smích davů
a odkuds písně ze Schumanna znějí – –
Už nelze ve dlaně víc tisknout svoji hlavu
a nelze napínat své smysly horečněji.
31