Kniha pianissima (1903)

Verše, Pavel Sula

Diplomatická verze Ediční verze
PÍSNIČKA * NA LUKÁCH * VZPOMÍNKA * PŘÍCHOD * MOČÁLY * NA ADRESSU A. K. * ČTU DRAMATA * NĚKDE – – * SOUVISLOST DÁLEK * ZAVŘENÉ OČI * MÁ HISTERICKÁ PANÍ * MLÁDÍ * PÍSNIČKA * PODZIM * NUDA * PÍSEŇ * PRO KOHO TY ZVONY – – * UŽ NELZE DELEDÉLE – * KONEČNĚ * HLADIL MNE STESK –STESK – – * CESTOU * JARO * TU CHVÍLI – * TA SKLENKA ABSlNTHU – * TORSO * BEZ KREDA * SOUMRAK * TOUHA * NA TRÁVNÍKU DUŠE * HÁJOVNA * ZELENÁ BARVA SMRTI * PŘEDTUCHA * SAMOTA * VEČER * BŘÍZY V LESE * PÍSNIČKA * * * *
MODERNÍ BIBLIOTÉKA K. VINOHRADY, LEDEN MCMIV.
SV. V. DÍLO. IV.
[1] MODERNÍ BIBLIOTÉKA SVAZEK V. DÍLO IV.
DÍLO IV. PAVEL SULA: KNIHA PIANISSIMA. VERŠE.
[2] PAVEL SULA: KNIHA PIANISSIMA. VERŠE.
PROSINEC MCMIV. MODERNÍ BIBLIOTÉKA. KRÁL. VINOHRADY 79.
[3] Tiskem Ladislava Grunda a Antonína Baumgartnera na Král. Vinohradech.
[4]
Písnička.
Teploučké rolničky nad sněhem zvonily, když jsem šel silnicí opilý – opilý – V soumraku ležela nad městem záplava, v mozku mi zpívala nálada houpavá. Nálada houpavá, houpavá silnice, zelené obláčky řezal srp měsíce. Odkudsi z daleka žena mne volala – všecko jsem proklínal, tralala, tralala – Teploučké rolničky nad sněhem zvonily, když jsem šel za noci bůhví čím opilý. 8. XII. 1902.
5
Na lukách.
Na lukách kluk nahý pásal kravky bílé, slunce svítilo mu černých do vlasů, zpíval prsním hlasem písně nahodilé, jak je vnesla síla jarních ohlasů. Lehl mezi květy, ústa k zemi tiskne, přidušeně volá mezi kořání – Naznak obrátí a rozsměje se, výskne – slunce, píseň, tráva mízou zavání. Křičel na lesy, jež ve své struny sáhly (žhavá míza v krvi touhou zaťuká). Křičel na oblaky, které v dálky táhly, aby spadly na něj, dolů, na luka. 6
Vzpomínka.
Na zeleném nebi měsíc bělavý – v teplý podvečer jsme stáli – já a Vy. Začernalé lesy ztěžka oddychly, my jsme taky vzdychli, vzdychli – utichli. Něco hrálo v duši, něco zpívalo, něco do dálek nás žhavě volalo. Noc se setmívala teplá, prohřátá – nad polem se nesla z A-dur sonata. Na zeleném nebi měsíc bělavý, na večer jsme stáli – stichlí – já a Vy. 3. III. 1903.
7
Příchod.
Žes přišla. – Konečně! Tvá ruka dávno mi už čelo nechladila, i rety vychladly. – A moje zraky zvykly hledět do daleka – víš, čekaly, až nové ohně rozžehne zas tvoje vášeň bílá, až mladé plameny (už pohasínaly) tvá zbudí ruka měkká. A posaď se, jsi u mne, nohy tvoje cestou jistě zkrvavěly, chci, abys mluvila, by tvoje bílé ruce ke mně hovořily. K tvým nohám zasednu a budu poslouchat, jak dýchá smutek ženy, jak padá noc, jak večer konejší náš velký smutek bílý. Mou hlavu skryj si do dlaní (už večer k zemi úlisně se snáší a západ domýšlivý propaguje ostré tóny umírání). Dej černé růže do vlasů a zpívej mi tu starou píseň naši o smutných květech, smutném životu – a hlavu skryj mi do svých dlaní! Pojď, k oknu přisednem. – Noc zaplaví, čím my jsme nehřešili. Znáš všecky naše hříchy naivní? My dovedem je nezapírat, viď? – proč? – Ať třeba celou duši ztráví naivní ten hřích náš bílý! – Žes přišla – tma – a nikde kouska světla – zpívej – budem odumírat. – 23. XII. 1901.
8
Močály. (AI. Kalvoda.)
Nad modrými hlubinami zelenavé rákosí, naše štěstí podvečerní chvilky hřálo si. Oblaky jdou v hloubce, v hloubce, výšky svítí modravě, a my tiskli nenasytně hlavu ku hlavě. Žhavě jsme se milovali, nemocně se líbali – v našich žilách rozlily se kalné močály. Pěšinky jdou křivolaké pod křivými topoly – Kdysi jsme se milovali – dnes to jenom zabolí – 9
Na adressu A. K.
Tys nové barvy do mé duše vnesla ztemnělé, krycí, černě náladové, a v obzor můj jsi vzkřikla nová hesla zdušených tónů, jak je zřeli Snové zbarveni krvavě. Bolest Tvých očí temná, beznadějná hledala marný klid v úsměvech dálek. Ten pohled Tvůj mne vždycky tolik zalek! (K obzorům modrým táhla ptáků hejna, kteří se nevrací.) Stoupala z očí vůně otrávená, jak výdech blínem spilých, smutných zahrad. V mou bílou duši nanesla Tvá „žena“ bohaté kapky přidušelých nálad, tak černě zdušených – – 2. VII. 1902.
10
Čtu dramata.
Čtu ve tvých očích lesklých sametově stesk letních vod, jež šumí jednotvárně. A ve tvém jednom zazpívaném slově zašumí smutné lípy na hřbitově, že všecko marné – – Stesk podzimku se ze tvých očí dívá, prochvělý, vlhký, jako mlhy chladné, když velké slunce těžce dohořívá, když smutek umírání v polích zpívá a v duši padne – – V jevišti očí duše zaprodává své tělo, srdce v trpkém usmívání – Čtu drama krve, jež se odehrává v tvých očích smutných. – Padá tvoje hlava. Jde Umírání – – Polož si srdce na má prsa, dítě, dva květy zvadnou na jediném stvolu. Dočteme smutné drama pospolitě! – A dřív než slunce vyjde na úsvitě – půjdeme spolu – – 11
Někde – –
Někam zapadneme, někde utonemeutoneme – přijdou mlhy, mlhy, mlhy studené – – Sšedivělé stromy ukáží nám cesty, kde se v mrtvých dálkách tiší Bolesti. Někam zapadneme, někde utoneme (ptáci odletí a víc se nevrátí!) Kousek zlata – štěstí, jež nám nesvítilo, vyhledáme třeba v modrých hlubinách. Někam zapadneme, někde utoneme – někdo sladké jedy nám už přichystá. Někam zapadneme – ty a já a někdo, jehož slabý výkřik nosíš pod srdcem – 10. XII. 1901.
12
Souvislost dálek.
Cítím Tě! – Ty pláčeš snad, mé dítě západu, nad dálkami, jež dlouhý čas nás dělí? Oh! Ano, pláčeš – jakás souvislost vždy prochvívá nám nádhernými těly, a jakés příbuzenství rozkoše nám krví vibruje a chtění ladí v nejvyšší akkord delikátních snů – jak neplakat, když máme se tak rádi – – Ty jistě pláčeš, z dálky cítím Tě – (jak kapaly by kapky krve tvojí, té jemné krve, horké, důvěrné s bílého stropu na mne po pokoji). A je tak děsně – neplačneplač, Vzdálená! Necítíš příbuzenství chvít se těly, necítíš akkord delikátních snů, když vzpomíná Tvůj divoch osamělý –? Neplač! 13
Zavřené oči.
Až půjde život kolem nás v svém tempu monotonní, my zůstaneme stranou stát a půjdem novou cestou tak osamělou, do lesů, kde kapradiny voní, kde letí píseň za písní jak ženich za nevěstou. Po vyšlapaných pěšinách všech lživých lidských frází my nepůjdeme životem, my nechcem žít tak suše. Chcem nekonečný Vesmír kol, a my v něm sami, nazí, kus věčnosti, kus pohádky a jedna velká duše! A v nových, čistých konvencích se Sněním zaplavíme a půjdem nohou po zemi a hlavou nad oblaky. Až půjde život kolem nás, my oči uhasíme a půjdem slepě do lesů se zavřenými zraky. 14
Má histerická Paní,
s černými zraky, s vlasy havraními a velkým úsměvem, jenž významem svým pálí! Chci (znaven životem a Vaší krásou) poslouchat pohádky, jež rozplakaly úsměvná očka Vašich krásných dětí. Má krásná Paní s vlasy havraními, u Vašich nohou zrakem zaníceným pohádky Vaše poslouchat chci s nimi. A vím to jistě! Plakat budu, smát se a Vaše barvy chytat budu duší – A Vaše bílé ruce zlíbám maně (snad krásné děti Vaše nevytuší...) Chci poslouchat, jak velké Moře zpívázpívá. Pohádkou Vaší slunce dohořívá a děti pláčou – – Histerická paní! Svou aristokratickou krví pláče s Vašimi dětmi rozcítěný – tulák. 16. X. 1901.
15
Mládí.
Anarchie dissonancí, anarchie souzvuků – Všecko kvete, všecko zpívá, krásný svět se pousmívá – buď přec vesel, mladý hochu, z dissonancí souzvuků. Moře barev, moře tónů, nekonečnost Vesmíru. – Bílé slunce na svět svítí, krev tvou chce ti oplodniti – buď přec vesel, mladý hochu, z barev, z tónů, z Vesmíru. Vůně slunce, vůně Ženy, víno sladkých rozkoší – V mládí tvoje žena dýchá život, krásu, víno, smích a... Buď přec vesel, mladý hochu, z Ženy, z vína, z rozkoší. 16
Písnička.
Život je bída, život je bída, proniká kosti, ztěžuje dech, ztrpčuje snění, mládí krok hlídá, život je bída – v nahořklých snech. Svět je tak krásný, svět je tak krásný! Oblaka v dálce, slunce a žár, spřízněný souzvuk uléhá na sny, svět je tak krásný omladlých jar. Život tvé mládí do kleští svírá, život je bída, krásný je svět! Svět je tak krásný – svět neumírá – – Život je bída – život pln běd! 18. XI. 1901.
17
Podzim.
Modrý podzimek se věsil na obzory. Zeleň stonala a vody vzdychaly. Přišly smutné dny jak slepý žebrák chorý prosit ku dveřím o kousek soucitu – Všecky oblohy (jak větry přinesly je) byly bez zvuku jak zvony z popele. V podvečerech chladných slízaly se zmije na krvavé hody žlutých západů. Člověk ani neví, proč tak líbí se mu podzimkové kletby žhavých oblaků, proč by nejraděj se vysmál všemu, všemu – i těm teplým Snům, jež hřály v podletí – 18
Nuda.
Vrabec si zpívá na římse, v pokoji sedím – nudím se. Operní pískám arie, čas teskný spíš tak vyhnije. Baudelaire dneska zhnusený – snad teplo bude u ženy? Plamínek každý shasíná – žena je příliš nevinná – – V pokoji sedím – nudím se. Vrabec si zpívá na římse – 19
Píseň.
Mnohé se už potopilo, mnohé Život rozerval, něco ve mně přeci zbylo, ze všeho, co zanechal. Zbylo cosi jako zmije, jež se z duše nehýbá. Když tak časem trpko mi je, v koutku úst se ušklíbá. – Zbylo cosi jako zmije skrytá v koutě jazyka. kdyžKdyž tak mrtvé povětří je, mezi rty mi zasyká. – – 20
Pro koho ty zvony – –
Pro koho ty zvony znějí? Srdce buší nejněžněji. Vždyť jich nikdo neposlouchá – v šeru zabzučela moucha. Vždyť přec nikdo neslyší je, proč to srdce na kov bije? – Srdce buší v modrém tichu. Večer zpívá písně hříchů – – Proč ty zvony tolik znějí? Cnostem lidé už se smějí. Morálka je pošlapána, víra v srdci vytrhána. Pro koho ty zvony znějí? – Srdce buší nejněžněji. 7. VIII. 1901,1901.
21
Už nelze déle –
Už nelze déle – k smíchu tvář se stáhla, a v hrdle výsměch šílený se dusí. Je marno rysům vážné formy těsnat, by nepřišly ty davy do konfusí. Už nelze déle utajit své smíchy, a marný kašel, odvrácení tváře, ta komedie příliš se mi hnusí a příliš odporně se hraje u oltáře. Už nelze déle, ven je třeba vyjít a někde za zdí rozesmát se suše nad bídou šosáků, nad bídou lidstva – tak prudce vysmát se, tak hlučně, z duše – 22
Konečně.
Jednou to přec musí býtbýt, svoji Bolest přehlušit. Dříve nebo později sobě sám se vysměji. Do očí se rozchechtám – tůni někde vyhledám – – Konečně to musí být, svoji Bolest utopit – 28. XII. 1902.
23
Hladil mne stesk – –
Hladil mne stesk svou rukou studenou a rozplakal mou duši a zpíval rozechvělým hlasem o ztracených nadějích, o květech uvadlých, jež pobledly svou touhou po životě, o stopách zavátých a zapomenutých kdes v závějích. Stesk palčivý mne hladil – po něčem, co nelze vyjádřiti, co rozeběhlá, bílá, letní oblaka jen vytuší, co cítí kámen v dálku letící a rozhozené hvězdy – – takový stesk po něčem v daleku mi padl na duši – Stesk po bouřích a touha palčivá po hudbě divých moří, po horských výkřicích a písních, které vášeň huláká, stesk po něčem, co křičí, zpívá – zpívá písně o Životě. – Svou spilou duši půjdu schoulit v zarostlou hruď tuláka. 24
Cestou.
Zablácenou silnicí jsem bílé hříchy nes – moje bolest rozpláče se za horama kdes. Polibky mi konejšivé nikdo nenese, jen to bláto ve šlépějích těžce lekne se. Dálky jsou tak prázdné, prázdné, den už zhasíná, a mou duši zasypává černá lavina. 23. II. 1903.
25
Jaro.
Plebejec bosý opilý hladem zpívám si písničku jakousi – sluníčko svítí, cesta je dlouhá – i lidé zoufalí výsknou si! Navlhlé cesty, nad poli jaro, oblaky do výšek vypjaty. Moje krev svítí, alkohol zpívá, vlaštovky sedají na dráty. Sluníčko svítí, kolovrat skřípá, děti se na návsích vykřičí. – Plebejec bosý – cestou si chrčím vysoké myšlénky samičí – – 26
Tu chvíli –
Tu chvíli čekám, až se všecko sřítí a všecky východy se z chrámů zastaví, až Šílenství mou sbitou hlavu chytí a duší půjdou trpké postavy – s Pláčem Smích. Ty chvíle přijdou, přijdou nehledány a budou sladké tak, jak věčné tajemství. Chrám snů mých horkých bude ztroskotaný a v čelo polibípolíbí mne Zoufalství – s Pláčem Smích. To bude večer nádherný a světlý, západů letních čistou krví ztřísněný. Na duši padnou stesku děsné metly a vše se sřítí – mrtvo bez Ženy – Smíchem v Pláč. 7. V. 1901.
27
Ta sklenka absinthu –
Ta sklenka absinthu mi naposledy zbyla, když všecko odešlo a všecko sřítilo se – odešla Žena moje ve vítězné póse a noční stesky moje jenom konejšila – ta sklenka absinthu. Ji k ústům pozvedám snad po desáté asi a v beznaději žití znovu naleji si, bych prudce rozchechtal své příliš vážné rysy. Mé oko strhala a rozcuchala vlasy – ta sklenka absinthu – – Pít celou horkou noc a zapomenout všeho a znovu vyprázdnit a plnit číše chladně. Pak sebe nalézt v kapce poslední kdes na dně spilého Zoufalstvím a steskem šíleného – po kapce absinthu – – 28
Torso.
Jsme lidé bez otce, jsme lidé bez matky, bůhví kdo pod srdcem dovlek nás k cíli, bůhví kdo učil nás satanské pohádky, které si zpíváme ve dlouhé chvíli. Nikdo se neozve, každý nás zapírá, obloha šedivá výkřiky vrací – krvavé obzory budoucno otvírá – všecko se řítí a všecko se kácí – Lásku jsme zabili, sami se ubili (pofoukej, človíčku, to, co tě bolí!) Nikdo se nehlásí – umřem snad za chvíli – zatím si zpívejme satanskou v poli. 29
Bez kreda.
V spirále letěti z ohniska svého Poznání a nekonečnem spíjet svoje žití! Jen letět – to už jedno, kam se naklání ta naše křivka, kam se v prázdno řítí! Jen letět! Vysoko, bez cílů, kamkoli – a opíjet se horkou atmosférou leticíchletících kosmů – dřív než zabolí břemeno času žití nedůvěrou. Letět a nemyslit, co bude zejtra, pozítří, letět a zpívat vlnou nekonečnou – Co bude? – bylo? – darmo rozjitří! – Nemyslit, letět, zpívat drahou mléčnou – V spirále letěti z ohniska svého Poznání a nekonečnem spíjet svoje žití! Jen letět! – To už jedno, kam se naklání ta naše křivka, kam se v prázdno řítí – 30
Soumrak.
Soumraky splývaly s mou duší nedočkavou – – Ach, ano, čekal jsem cos bíle mystického uprostřed ticha se sevřenou hlavou, s pohledem vbodnutým kams v obzor Ztraceného – Snad čekal jsem, až slunce v šeru dokrvácí a do mé duše vsype barvy náladové svých pronikavých žlutí, modra resignaci i bolest zeleně, v níž jemný měsíc plove. Ba – přišlo to. Zář jakás sladká spala klidně v trávě a pole svítila a zavoněly líchy. A horká opilost se rozvířila v hlavě, mně k duši tekl vína proud tak tichý. Se strany města padá brutální smích davů a odkuds písně ze Schumanna znějí – – Už nelze ve dlaně víc tisknout svoji hlavu a nelze napínat své smysly horečněji. 31
Touha.
Přes pole letěly vrány nad vlhkou, omladlou zemí. V tom našem rozrytém koutě těsno tak, úzko tak je mi. S bělavým obláčkem dýmu za obzor vlaky se řítí, Ty tu tak s úzkostí čekáš, oči ti dálkami svítí. Po naší planince letí,letí bělavý obláček dýmu – – Vlak někam řítí se v dálku a já tu úzkostí dřímu. 3. III. 1903.
32
Na trávníku duše.
V bledý trávník duše Jaro zadýchalo, zazpívali ptáci, ptáci vítězní. V očích bílých Žen mne jakés teplo hřálo, – žádný tónek smutku v duši nezazní. Radost nemocná až prudce opíjí mě, radost ze slunce a z barev rozstřiklých. V každé brázdě slyším dýchat bílé símě, každou cestou slyším naivní dětský smích. Moje myšlenky zas táhnou jako ptáci, do dálek se šinou jako oblaka. Černé barvy smutku blednou a se ztrácí – radost z trávníků mi slzy vyláká. Opijí mne míza vrbin u rybníku, jejichž žluté pruty vodou vlní se. Kůru na píšťalku Radost má si svlíká, že zas do duše mi píseň vrací se. 33
Hájovna. (Malé Anince)
Na kraji lesa zakřiknutá chata, smrčí se dívá nízkých do okenoken, myšlenkou vážnou příliš zaujata. – Za humny sténá vítr zasmušen. K jeřabin křivkám v rozházeném dvorku slétají kvíčal hejna kvílíce. – Kolkolem luka, lesy na obzorku, bílené stromky podél silnice. U večer všichni kolem pece sedí – růžové dcerce svítí do očí. Hranatá matka na své děti hledí, v sepjatých prstech zrnka klokočí. Svist táhlých větrů v okna opírá se – tma v lesích – psi kdes vyjí v chladných tmách. Snad v chvilce přijde obr v dlouhém vlase pohádky zpívat o dvou princeznách. 3. XII. 1902.
34
Zelená barva smrti.
Tůň prostřed lesa zčernalá a skrytá, zarostlá travou hnijící. Po celé dny v ní zelenavě svítá příšerným okem ženy, která spita. Na dně cos hoří nezkroceným žárem, cos rozchvělého zimničně. Žen lačných svítlsvítí na dně celý harem a nedočkaných žití nad pohárem. A mrtvý klid se nad povrchem zvedá, jen rákos šeptá stlumeně – Kdos chodí po břehu a dítě hledá a lomí rukama a sténá: běda! 25. IV. 1901.
35
Předtucha.
Šly velké zpěvy po lese a vlhká vůně polem. Daleký obzor modravý do bílých oblak vtesaný své modré oči vytřeštil a hltal teplo slunce – a v tisíc jemných atomů v dál tříštil se hlas volaný. Do perspektivy hnědých brázd semena bílá kladli. Vysoké slunce rozžhavilo vůně květů na lukách, jež nad kalichy chvěla se a plula k modrým výškám, však nad oblaky bílými jakoby tajný smutek táh – Nad perspektivou hnědých brazdbrázd vzrůstalo tajno budoucna a vzduchem chvěl se otazník a vlčí máky rudé. Chtěl bych tak ležet ve brázdě a čekat s klidem hrobovým, co zítřek asi přinese a jaká plodnost bude? A vlhkým zpěvům naslouchat v té chudé, šedé brázdě, své ruce zarýt do prsti a nechat oči zavřené a cítit vzrůstat Tajemství do šedé brázdy vseté a s klidem, s klidem vycítit, že všecko, všecko zmařené! 29. IV. 1901.
36
Samota.
Podzimek vlhký na okno se lepí. – V pokoji temno. Tma se hluše plíží. Krb vyhaslý. Nad dveřmi Kristus chví se na začernalém kříži. Do okna vichr svoje ruce vzpíná a větví bije javor zkrvavený. Dnes je tak sladko čísti Baudelaira na klíně svojí ženy. Polibky vychladly. A v duši zebe. Krb vyhaslý. Ta tma tak sténající – – Chtěl bych jít v dál, za obzor zataženýzatažený, někomu něco řícíříci. 7. XI. 18911901.
37
Večer.
Jen oblaka se šinula – kraj uhasínal studený. Na moji duši házel kdos hranaté kameny, kameny. Jak dneska, zítra, pozítří a západ zas tak krvavý. Svátečně čekám každý den ztracené Výpravy, Výpravy. A nikdo se mi nevrací – jak dneska, zítra, pozítří – – Jen horký Západ vášnivě duši mou rozjitří, rozjitří. – 38
Břízy v lese.
Na kraji stály zvědavy a do slunce se dívaly jak štíhlé panny nevinné, jež na mládence čekaly. A pruty vlasů spuštěných jim dychtivostí svítily po něčím něžném dotyku, jenž rozčechrá je na chvíli. A bílé tělo čekalo, až Jaro se kol rozletí, že pod vysokou oblohou se jemu poddá k oběti. V jich tichém, teplém oddání spí jakýs smutek staletý – snad v bílém těle sladkých bříz jsou čisté panny zaklety. Až – tulák – budu umírat a přijde moje zmírání, jich přitisknu se ku tělu a usnu v jejich vzdychání. 39
Písnička.
Své vlhké doupě teple zadýchám si a obalím se pavučinami. Má žena včera odešla mi kamsi a povídavý stesk své písně zpívá mi. Své doupě mechem vystelu si jemně a v tmavých koutech světla rozsvítím. Pavouci bílí seběhnou se ke mně – já svojí krví všecky nasytím. A nepřijde už moje žena bledá a nedá ruce bílé na vlasy – – V doupěti vlhkém smutek ke mně sedá a srdce pavučiny souká si. E: jf; 2006 40
Bibliografické údaje

Nakladatel: Moderní bibliotéka; Grund, Ladislav; Baumgartner, Antonín; Adámek, František; Bakule, František Karel; Hilar, Karel Hugo
(Moderní bibliotéka - Svazek V. - Dílo IV. - Pavel Sula: Kniha pianissima. Verše. - Prosinec MCMIV. Moderní bibliotéka. Král. Vinohrady 79. Tiskem Ladislava Grunda a Antonína Baumgartnera na Král. Vinohradech.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 40