Břízy v lese.

Pavel Sula

Břízy v lese.
Na kraji stály zvědavy a do slunce se dívaly jak štíhlé panny nevinné, jež na mládence čekaly. A pruty vlasů spuštěných jim dychtivostí svítily po něčím něžném dotyku, jenž rozčechrá je na chvíli. A bílé tělo čekalo, až Jaro se kol rozletí, že pod vysokou oblohou se jemu poddá k oběti. V jich tichém, teplém oddání spí jakýs smutek staletý – snad v bílém těle sladkých bříz jsou čisté panny zaklety. Až – tulák – budu umírat a přijde moje zmírání, jich přitisknu se ku tělu a usnu v jejich vzdychání. 39