SLEČNA TÝNY.

SLEČNA TÝNY. (Z cyklu „Národní jednotky“.)
Mechanicky pero črtá obrázek ten jako jiný... První, druhá, třetí, čtvrtá... Napadá mi slečna Týny. Slečna Týny... Srdce zlato, hlava vždycky otevřená, cudná mysl – – – krk dáš za to: to je pravá česká žena. Vše jí slouží jenom k chvále. Celý „bon ton“ nosí v hlavě, [11] sedmkrát už byla v bále, k osmému se chystá právě. Pozdravíš ji. Klopí oči před tebou na kolik metrů, šeptne rtoma, hlavu stočí přesně o pět centimetrů. Duchaplná, vzdělaná je. Z Hálka umí každou sloku, na citeru krásně hraje, učila se osm roků... Bere „Mody“, čítá „Ladu“, navštěvuje slečnu Juli, občas vaří čokoládu, v prádle suší levanduli. Jaká něha v její líci, jaký půvab v jejím hlase... Vedou kozu po ulici, slečna Týny červená se. Slovo „kapoun“ nevyřkla by ani za nebeskou říši, ukrutně se bojí žáby, raků, pavouků a myší. [12] Slečna Týny... Jaké dítě... Hanbou hoří, sotva dýše, přešlapuje rozpačitě, kručí-li jí – pro bůh – v břiše. Dojemná je v každém směru. V samých „O!“ a „Ach!“ jen plove, má as tucet etažérů Marlitky a Carlénové. Na svůj denník v skrytu hrda píše si tam dojmů řadu. „Bábovka dnes byla tvrdá“ – má tam psáno ku příkladu. Památník má ovšem taky. Vázaný je v jemné kůži, nahoře dva modré ptáky, dole z atlasu má růži. „V sladké touze, sladká vílo“, – slečna čítá z něho ráda – „sladké srdce sladce bilo –“ Učiněná marmeláda... Slečna Týny... Je jí škoda. Promluvíš s ní moudré slovo: [14] „V Carlénce je samá voda.“ – Dáš jí dílo Macharovo. Přečte, kývá, pochvaluje – zítra ale – bozi vědí – vezme knížku, upaluje poradit se ke zpovědi... * Slečna Týny, Kity, Fany... Z paměti je pero črtá... Husím maršem táhnou z brány, první, druhá, třetí, čtvrtá... [15]