Paličovy sloky (1905)

Karikatury, písničky, epigramy * Verše satirické, vážné, tendenční, intimní a jiné, Karel Horký

Diplomatická verze Ediční verze
KAREL HORKÝ
PALIČOVY SLOKY
KARIKATURY, PÍSNIČKY, EPIGRAMY * VERŠE SATIRICKÉ, VÁŽNÉ, TENDENČNÍ, INTIMNÍ A JINÉ
ILLUSTROVAL FR. GELNER
V ROKYCANECH TISKEM JOS. B. ZÁPOTOČNÉHO, ROKYCANY NÁKLADEM VLASTNÍM
1905
[1] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA
[2] MOJE MINULOSTI,
kočičko mrtvá, Tobě připisuji tuhle knížku. A ještě naposled jeden polibek, než drápky se stáhnou a dásně zmodrají. Pán se loučí, slyšíš, kočičko moje? Pán se loučí, pán jde. Spi dobře, kočičko moje. Je to bolestno, umřít, ale neplač. Pán Ti závidí. Chtěl by jíti s Tebou, ale nelze. Neplač, buď moudrá, kočičko moje. Pán se vrátí. Pán jde hledat Tvé rasy. Pán nezapomněl. Spi klidně – a na shledanou, kočičko moje!
V ŽENEVĚ, Švýcary, 20./7.1905
KAREL HORKÝ.
[3]
V ZÁŠEŘÍ MOJÍ GARDEROBY.
Má šatna páchne skomíravou plísní, zatuchlá vůně vane z kostýmů, a člověk jde, když myšlenky ho tísní, se nadýchat té vůně podzimu. Já šťasten jsem ve svojí garderobě a svoje masky prohlížím si rád, mé škrabošky tu dřímou jako v hrobě a zlíbal jsem je víc než tisíckrát. Jsem vykoupen, bič nedopadá shora, na scéně stojí nová krajina. [5] To měkké dítě nehraje už Moora, však do dneška si na to vzpomíná. To dítě kdysi tolik milovalo a v lásce chtělo slavit dozvuky, s úsměvem na rtech ještě sladce spalo, když vložili mu dýku do ruky. Ach, dítě! Moore! Jak se těžce zvyká! Ta škraboška je vlhká slzami – a v garderobě ještě je ta dýka, co nechala proud krve za námi. Co vzpomínek v té tiché šatně hárá! Zde pobyl jsem již mnohou hodinu... Zde visí na zdi kostym Lomikara a paruka, v níž hrál jsem Kozinu... Můj repertoir? Boly, boly, boly... V mých hrdinech spí smutek galejí – a není jedna ze všech mojich rolí, by nestála pár rudých krůpějí. Škrabošky dřímou.. Mám jich celou sbírku, na parukách už plíseň narůstá... Jen jedna chybí. Je to larva z cirku. Já nehrál, páni, nikdy augusta. [6] Rád prohlížím si garderobu tlící a myslívám, jak je to podivné, když člověk změní dýku v sukovici a místo slz si hrdě odplivne... Má šatna páchne skomíravou plísní, vzpomínkou tklivou dýše každý cár, paruky chví se Kozinovou písní a je tam Moor a je tam Lomikar... [7]
U ROŽMITÁLU. (Ilči a Bedřichu Houbenovým.)
Na jednu cestu vzpomínám si zhusta. Náš kočár vlek’ se svahem šerých skal, kraj čišel chladem, úžlabina pustá, za úžlabinou mizel Rožmitál. Pár křivých sosen klonilo se v cestu a hlavu měly smáčklou na stranu, cár siných mračen rozletěl se k městu a s cárem v závod smečka havranů. Vesničky malé krčily se v stráních, kouř z chaloupek byl temně sinavý, [8] spukřelé stříšky, příkrov plísně na nich, a z oken zřely siné postavy. Náš kočár šel, co noha nohu mine, i naši koně byli teskliví, tam v onom kraji všecko snad je siné, i pařez zsiná, než-li zpráchniví. Tam Kristus sám by dojista byl skeptik, tam nejsou lidé, tam je jejich stín, co chalupa, to horník epileptik, a děti mají příznak souchotin. Jeli jsme tiše... Večer již se snášel, na pusté návsi ležel ještě sníh, z kterési chaty zarachotil kašel a přešla žena v těžkých dřevácích... Pár dětí v sněhu házelo si kule, kostičky drobné, na rtech jak bys čet, že z prsou matky pily tuberkule a celý život budou hladovět... Stařeček jakýs bafal v prahu chýše, měl vyschlé ruce, pohled zmrtvělý, pokorně smekl, pozdravil nás tiše, a my se za to strašně styděli... [9] Padrťský rybník vyšklebil se z lesů, dva vodní ptáci pískli pod hrází, pak bylo ticho, nikde ani hlesu, na hladině už houstly obrazy. Ve prostřed lesa octli jsme se náhle. Již stmívalo se, víc a víc a víc, kol silnice se ploužil povytáhle dav zakuklených, temných borovic. Na jedné visel uschlý věnec z mechu, pod věncem obraz boží rodičky, leč mně se zdálo, jak by z toho plechu hleděla lebka s dvěma dolíčky... Náš kočár hnul se... Stínem borovice se naposled kmit’ v dálce Rožmitál, kde dostati lze krásné pohlednice a kde má panství pražský kardinál... [10]
SLEČNA TÝNY. (Z cyklu „Národní jednotky“.)
Mechanicky pero črtá obrázek ten jako jiný... První, druhá, třetí, čtvrtá... Napadá mi slečna Týny. Slečna Týny... Srdce zlato, hlava vždycky otevřená, cudná mysl – – – krk dáš za to: to je pravá česká žena. Vše jí slouží jenom k chvále. Celý „bon ton“ nosí v hlavě, [11] sedmkrát už byla v bále, k osmému se chystá právě. Pozdravíš ji. Klopí oči před tebou na kolik metrů, šeptne rtoma, hlavu stočí přesně o pět centimetrů. Duchaplná, vzdělaná je. Z Hálka umí každou sloku, na citeru krásně hraje, učila se osm roků... Bere „Mody“, čítá „Ladu“, navštěvuje slečnu Juli, občas vaří čokoládu, v prádle suší levanduli. Jaká něha v její líci, jaký půvab v jejím hlase... Vedou kozu po ulici, slečna Týny červená se. Slovo „kapoun“ nevyřkla by ani za nebeskou říši, ukrutně se bojí žáby, raků, pavouků a myší. [12] Slečna Týny... Jaké dítě... Hanbou hoří, sotva dýše, přešlapuje rozpačitě, kručí-li jí – pro bůh – v břiše. Dojemná je v každém směru. V samých „O!“ a „Ach!“ jen plove, má as tucet etažérů Marlitky a Carlénové. Na svůj denník v skrytu hrda píše si tam dojmů řadu. „Bábovka dnes byla tvrdá“ – má tam psáno ku příkladu. Památník má ovšem taky. Vázaný je v jemné kůži, nahoře dva modré ptáky, dole z atlasu má růži. „V sladké touze, sladká vílo“, – slečna čítá z něho ráda – „sladké srdce sladce bilo –“ Učiněná marmeláda... Slečna Týny... Je jí škoda. Promluvíš s ní moudré slovo: [14] „V Carlénce je samá voda.“ – Dáš jí dílo Macharovo. Přečte, kývá, pochvaluje – zítra ale – bozi vědí – vezme knížku, upaluje poradit se ke zpovědi... * Slečna Týny, Kity, Fany... Z paměti je pero črtá... Husím maršem táhnou z brány, první, druhá, třetí, čtvrtá... [15]
PÍSNIČKY SKORO NÁRODNÍ
[17]
TATOVO „R“.
Kdo má „r“ a dobrou hubu, dobře v světě pochodí, jedno „r“ je jako cihla, tisíc „r“ je poschodí. Náš táta měl „r“ jak buben, on s ním dělal zázraky, on si z „Nazdarrr“, „Prrrosím“, „Rrračte“, postavil tři činžáky. [19]
POD DOŠKOVÝMI STŘECHAMI.
Václave, dobře že spíš... Kde pak je kouzlo Tvých došků... Hlavičko, nevstávej již, časy se změnily trošku... Postillu sežrala myš... Václave, škoda Tvých došků... „Ludmila“, „Marie“, „Kříž“... Hlavičko, poplač si trošku... [20]
PRAHA. (Paní Žofce Jelovšekové-Kvederové.)
Jede panna od Šumavy, jede bílá Vltava, doma byla jako z cukru, v Praze bude špinavá. Letí ptáček od Šumavy, sed’ si v Praze na zemi, doma býval jako z cukru, v Praze zčerná sazemi. [22] Ptáčku, vrať se na Šumavu, vrať se domů s Vltavou, těžko v Praze zůstat z cukru, když má náruč špinavou. [23]
PLZENSKÁ.
Plzeňáci mají všecko, „Besedu“ i „Havlíčka“, u Knoblochů pivo malvaz, pěna jako čepička. Holba piva za pár grošů, měkne po něm palice, za zlatku je slušná kočka, za dvě zlatky opice. Plzeňáci mají hlavu, mají plno nápadů, [24] proč z těch opic nepořídí živočišnou zahradu!? Byla by to radost velká, Němci by se zlobili, měli by tam jenom kočky, Češi samé gorily... Němci, Češi, pere se to, radnice je divoká, takhle by si zajistili Češi vládu do roka! [26]
KARLŠTEJN. (Psáno léta Páně 1901, „po té veliké věrně historické opravě hradu Karlova Týna.“)
Bývali Češi paráda, dneska se parádí stejně, zaslouží dvacet na záda, kdo nebyl v Karlově Tejně! Kdysi tam sůva houkala, dnes ji to potvůrku mrzí, sůva je slota nestálá, kvartýr ji omrzel v tvrzi. Bydlila v hradním arkýři, měla tam s kulichem kutě, [27] najednou přišli malíři, natřeli arkýře žlutě. Sůva je, jářku, divnej pták, ona se malířů bojí, houká už jen tak všelijak, peří jí na hlavě stojí. Krčí se smutně v arkýři, má starost s kulichem ptákem, zda-li ji jednou malíři nenatřou taky snad lakem. Malíři všichni, spral je kat, jsou dávno s rozumem v štíru, začnou-li jednou malovat, obarví třebas i díru... Karlštejn, hrad jak z pohádky, příkopem obehnán všecek, kluci tam kladou hromádky z voňavých třešňových pecek... Na hradě lípy jeden květ, zpívá tam pěnkava s kosem, v nádvoří stojí flašinet a klíčník s červeným nosem. [28] Klíčník je věrný vlasti syn a barva nosu tak tklivá, dřív ho měl rudý z medovin, teď ho má červený z piva... [29]
ČÁSLAVSKÁ.
My jsme ptáci Čáslaváci, kdo je s námi, ten je náš, my tu mažem ferbla, očko, jedníka a mariáš. Čáslava je pěkny město, leží zrovna u Hory, v Kutnej Hoře berou „Šípy“, u nás berou „Humory“. My jsme ptáci Čáslaváci, Žižku máme na rynku, [30] Brynycha si postavíme, budeme mít novinku. Čáslava je hezky město, hezčí nežli Prčice, jedna huba jako druhá, každá na půl střevíce. My jsme ptáci Čáslaváci, máme paže sokolí, jeden bratr zdvihal duplák, až měl z toho mozoly. Čáslava je pěkny město, ouroda kol dokola, každá máma od Čáslavi porodí hned Sokola! [31]
POD FARSKOU JABLONÍ...
Na mou milou duši, co to pořád suší mezi dvěma štěpy farářova Pepi? Rochetka to není, pluviál to není, na mou milou duši, co to Pepi suší? Je to jako chmýří, na dvě pídě v šíři, [32] co to suší Pepi mezi dvěma štěpy? Žádnej rukáveček, v zadu rozpareček, na mou milou duši, co to Pepi suší? Klipy, klapy, klepy, ves má uši tenký, to snad suší slečna Pepi na zahradě mezi štěpy prádlo pro panenky...? [33]
RUSKÁ LIDOVÁ.
Vítr fouká, koně větří, stříbrem zvoní kopyta, Vaše Jasnost, jedna, dvě, tři, puma už je nabitá. Lokaj napřed, lokaj vzadu, Jasnost kouří havana, Vaše Jasnost, vzhůru bradu, puma už je nacpaná. Mrzne mužík, mrznou děti, Jasnost jede v kožiše, [34] Vaše Jasnost, puma letí, zapnout kožich na břiše! Puma letí v jednom šumu, koně strachem frkají, Vaše Jasnost, chyťte pumu, darujte ji lokaji... Bum! tarara, činči, činči, puma letí do vzduchu, Vaše Jasnost, co to řinčí, už je díra v kožuchu! Vaše Jasnost, kde je sluha? Nehoří vám havana... Jedna puma jako druhá, každá dobře nacpaná! [36]
Z CYKLU
S PTAČÍ PERSPEKTIVY
[37]
KARLOVY VARY.
Saisona je v plném proudu, na ulicích pestro, rušno, životem se rozkypěly slavné lázně karlovarské... Příval hostí bývá denně silnější a strakatější, přijíždějí ze všech končin, z Anglie i z Ameriky, jako by to neveliké, nepatrné město české, bylo vyvoleným koutkem, kde se všechny strany světa, sever s jihem, východ, západ, scházívají na rendez-vous... [39] Krajina je k zulíbání, obloha je jako safír, pozlacený teplým jasem, který padá v kolonadu... Vzácní hosté ze všech končin, hovoříce cizí řečí, s poháry se tlačí k vřídlu, kde je taká mačkanice, že by jabko nepropadlo... Vzácní hosté ze všech končin div že se tu neseperou o tu sklenku horké vody, pouhé, horké, české vody... Každý zdvihá pohár výše, chtěje z vřídla dřív se napít, všichni křičí, povykují, resolutně žádajíce, by jim bylo vyhověno... Jsou tu věru jako doma, zdomácněli v malé chvilce... Nikdo by to ani neřek’, jak ti ztuhlí Angličané, horkokrevní Italové, zamyšlení, skoupí Turci, Rusi, Němci, Francouzové, Švédové – a bůh ví, kterak ještě všichni jmenují se – [40] nikdo by to ani neřek’, že těm cizím, vzácným hostům tolik chutná jeden doušek prosté, horké, české vody... Všichni křičí, povykují, celé davy nových hostí s poháry se hrnou k vřídlu, hovoříce divnou řečí... Již je konec... Již je konec... Všichni jsou již napojeni... Dosti dlouho trvalo to, nežli všecky žaludky ty, cizozemské, drahé, vzácné, propláchnuty byly vodou... Ukojeni vzdalují se cizozemští vzácní hosté, ticho zase kolem vřídla, jenom ještě jeden člověk, stařeček to s bílou hlavou, sežloutlý a zhublých tváří, nesměle se blíží k vřídlu, pohár drží v chabé ruce, která chorobou se třese... Stál tu jistě přes hodinu, rozpačitě přešlapoval na svých slabých, chorých nohou, poslouchaje příval řečí, [41] cizích, podivných a tvrdých, dal se mačkat cizím davem, trpělivě, bez odmluvy... Konečně teď jsou pryč všichni, ticho zase kolem vřídla, jenom dvě, tři podavačky znaveně tu spočívají, obslouživše hosty vodou... Stařeček se blíží tiše, pohár nese v choré ruce, únava mu hledí z očí, se rtů plynou zleklá slova: „Bitte, bitte, sinds’ so freundlich...“ Je to člověk z Pošumaví, učil na matiční škole, učitel to starý v pensi, který bezmála půl věku učil děti v českých školách jejich rodné české mluvě... Stařečku je teskno v duši, teskno, hořko nevýslovně... Jako ve snách kráčí odtud, tiše sedá na lavičku, zadumaně svírá oči... Jistě že se rozpomíná, kterak často vypravoval ve své třídě milým dětem, [42] že ty lázně karlovarské, jedny z nejslavnějších v světě, založil kdys Karel čtvrtý, Karel čtvrtý, otec vlasti... Stařečkovi bílá hlava praská těmi vzpomínkami, zdá se mu, že ani nežil, že to všechno, vlast a škola, jest jen pouhou dekorací odehrané tragedie... Cizí hosté chodí kolem, smějí se a rozprávějí, stařeček však sedí smuten, zaražen a shroucen v sebe, žlutá tvář je ještě žlutší, jak by právě odumřela... Dojista tou bílou hlavou táhne černá, teskná duma, že by bylo lépe složit staré kosti v Pošumaví, kde je člověk aspoň doma... [43]
ČÁSLAV.
V prostřed čáslavského parku, kde je nejživější korso, stojí vytesaná z žuly socha vojevůdce Žižky. Stojí tam už dlouho, dlouho, na památku zašlých časů; pevná ruka, jako z žuly, svírá v dlani těžký palcát, jedno oko hledí vzdorně ze spod husté, chmurné brvy, druhé převázáno páskou jak by tísnilo se v jamce... Hledí Žižka zdravým okem, pozoruje městské korso, [44] pozoruje české vojsko, lajtnanty a kadetíky, kteří svými šavličkami klepajíce hlučně o zem, sekají své „kystyhanty“, koketují se slečnami, salutují naškrobeně, protože je na nich všechno, od límce až k podvlékačkám, napiaté a naškrobené... Hledí Žižka vzdorným okem, tvrdě svírá těžký palcát... Tak tu stojí mnoho roků, zajisté že jenom z trestu, který na něj pro nic za nic vrhli bodří Čáslaváci... Lajtnanti a kadetové promenují tady s hlukem, baví se a povídají, kterak letos na manévrech spali přes noc v jednom statku, bavili se s holčinami v prostřed vonícího sena... Zvláště jedna (zdá se, Anda říkali jí v onom statku) byla tuze fešná holka, [45] boků plně vyvinutých, ňader, až se srdce smálo... Byla hloupá, jen co pravda, za pětku však každá holka dá si říci... Hehe... Hehe.. Zdráhala se, upejpala, konečně však bez košile tancovala v prostřed mlatu... Hehe, tohle vyražení stálo v skutku za tu pětku... Ráno vyhnal sedlák holku na mol spitou z dveří statku... Lajtnanti se čile baví, naše zdatné české vojsko, namaštěné pomádami... Žižka hledí vzdorným okem, sotva věří svojim uším, tvrdě svírá těžký palcát... Jistě že si často myslí, kéž by i to druhé oko pokryto měl černou páskou... I ten těžký Žižkův palcát jakoby mu padal z ruky, která by snad místo zbraně svírala radš lískovici... [46]
DVĚ EKVIPÁŽE.
Ticho sídlí na Hradčanech, už je dávno po poledni, každý klidně odpočívá po práci neb po obědě... Na ulicích nehlučno je, jenom sem tam osamělý chodec spěchá po chodníku, rozžhaveném palem slunce... Ulice kde Nerudova zatáčí se v pravo k schodům, tiše plyne nyní kočár, sametem a jemnou látkou uvnitř krásně vyložený, s obručemi gumovými, s párem skvostných, drahých koní... [47] Arcibiskup jede domů, někde asi omeškal se, proto koně pospíchají, aby Jeho Eminence dostala se ještě zavčas k tabuli již připravené... Kočár plyne jako dechem, již se stáčí tiše vzhůru, kde však nutno trochu uhnout; člověk jakýs, bídně oděn, zamyšleně veza trakař, namanul se náhle v cestu, div že – jaký nemotora! – nedostal se mezi koně... Na trakaři veze truhlu, prostou, černou z hrubých prken, bez kříže a bez pozlátka... Umřela mu včera žena u nich, ve vsi, za Hradčany, teď jí veze domů rakev, přivázanou na trakaři... Ušetří tak aspoň povoz... Rád by ženě koupil truhlu s pozlaceným křížem v prostřed, to však stojí zlatku více, které nelze oželeti... Na faře mu řekli včera, [48] chce-li ženu řádně pohřbít, jak se sluší katolíku, že si musí napřed schystat jednu zlatku od výkropu... Nutno tedy spokojit se dobré ženě prostou truhlou, bez zlatého kříže v prostřed... Proto je mu hořko v duši, proto se tak pozapomněl... Žena byla tolik hodná, nechala mu osm dětí, všechny řádně odchovala, odkojila vlastním mlékem, třeba že se mnohdy z hladu nedostalo mléka v prsou... Byla jistě tolik dobrá, jistě že si zasloužila truhlu z prken hoblovaných... Co z těch dětí nyní bude... To mu všechno táhne hlavou, tomu zlému člověkovi, který se svou ekvipáží – lze-li takto nazvat trakař – div se nevplet’ mezi nohy koním pana kardinála... [49]
U SADOVÉ.
Na bojišti u Sadové, kde se v šest a šedesátém odehrálo rudé drama, roste nyní žito, ječmen, pšenice a žírný oves, vonné pruhy jeteliště zasahují v kouty lesů... Sedláci tam zcela klidně po svých polích sejou zrní, klidí lány bílé řepy, zorávají zbytky strnisk... Někdy zaskřípne to v pluhu nepříjemným, drsným zvukem, dvě, tři bílé lidské kosti [50] ocitnou se pod ruchadlem... Sedlák zastaví své koně, někdy hodí kosti stranou, jindy zlostně pozakleje: „Zatracené hnáty! Pořád plete se ta chamraď pod pluh!“... Křikne: Via! a pak klidně doorá zas svoji brázdu, stružky potu setře s čela, usedne si na ruchadlo, aby sněd’ svůj krajíc chleba... Jakživo mu nenapadne, že ty klasy, z nichž si umlel mouku na svůj bochník chleba, pohnojeny byly hnátem, který prve zlostně proklel... Rozoraná brázda voní, skřivánek se vznesl vzhůru, rozkošně je u Sadové. [51]
LIDÉ A HUSY.
Praží letní odpoledne, slunce sálá jako výheň, ani lupen nepohne se, všude ticho, dusno, mrtvo... Hrochovickou návsí líně batolí se hejno husí, špinavých a urousaných, s popelavým křídlem svislým; první sedne, druhá za ní, a tak sedí brzo všechny, kejhajíce jako ze sna... Ticho v návsi, dusno, mrtvo, jak by právě vyhořela, jenom staří výminkáři [52] hoví sobě před zápražím, pokuřují klidně z dýmek, promlouvají s babičkami, okřikují svoje vnoučky, kteří v návsi hrají špačka... Mladá žena, opálená, usednuvši na práh chaty, barchentovou jupku svoji bez myšlenky rozepíná... Ručky dvě, jak samet hebké, nedočkavě tápou vzhůru, košile kde drsná, režná, skrývá zapocené ňadro... Malá ústa, jako třešně, podivně se šklebí, špulí, pak se náhle přimknou k prsu, lokajíce plným douškem... Jinak v návsi ticho, mrtvo, ani lupen nepohne se... V krajních chatách zazněl zvonek. Cinky, cinky... Co pak je to? Nezvyklé to ve vsi zvuky. Zvoneček se blíží k návsi, osoby dvě kráčí spolu, nyní lze je rozeznati. Je to farář s kostelníkem, farář nese „Pánaboha“, [53] kostelník pak kráčí před ním, občas cinkne vážně zvonkem... To jdou jistě do Oujezda, výminkář tam Karban stůně na smrt... Zajisté, že jdou teď výminkáře zaopatřit, pospíchají „s Pánembohem“, jdou mu dáti pomazání... Zrovna došli oba k návsi. Celá ves je překvapena, na všech tvářích zbožný údiv, babičky se znamenají v prostřed čela svatým křížem, dědečkové bílou hlavu obnažují v pokornosti, děti přestaly si hráti... I ta žena, která robě kojila prv na zápraží, zapomněvši ukrýt ňadro udiveně vstává z prahu... Kostelník už došel k chatám, farář sotvaže mu stačí... Už je řádně uhřat, spocen, mrzutý má výraz v tváři, jak by kráčel k šibenici... Ubohý kněz... Není divu... [54] Vždyť je zrovna po obědě, kdy by jistě neuškodil poklidný a zdravý spánek na sopha neb na pohovce.. Byly dneska koroptvičky, měkké, křehké jako mandle, zelíčko pak, možno říci, předčilo je dobrou chutí... Škoda jenom, škoda, škoda, že se nedostalo času vypít ještě černou kávu; škytavka teď zlořečená vyskytla se cestou v parnu, trápí, trápí, nechce ustat, jako by to bylo naschvál... Cinky, cinky, zvonek cinká, lidé na zem poklekají, farář nese „Pánaboha“, škytá při tom, škytá, škytá... Při každém pak zaškytnutí (návaly jsou asi prudké...) celé břicho sebou trhne, ruce maně poposkočí, takže „Pánbůh“ poskakuje, jako na gumě by visel... Zatrolená škytavice! Ještě dobře, že tu ve vsi [55] není žádný socialist, lidé jsou tu ještě hloupí, dojista se domnívají, že to svojí kněžskou rukou uděluje požehnání... Výminkáři s bílou hlavou poklekají vážně na zem, babičky a stichlé děti křižují se jistě nejmíň po desáté křížem svatým... Hlavy vykukují z oken, celá vesnice je vzhůru, trne v zbožném zanícení... Robě, které pilo z prsu, nepokojně pláče, vřeští, snad se dosti nenapilo; chalupnice jako hluchá nevšímá si ale křiku, rozběhla se právě k návsi, faráři chtíc líbat ruku... Marná práce... Velkodušně farář táhne ruku nazpět, úkosem jen vrhnuv pohled pod jupičku barchentovou, kde se prve hrabal klučík... Vida, myslí, vida, vida, zdravý je ten lid náš horský, [56] zvláště ženy jen jen kypí... Spocen kráčí farář dále, škytá, škytá, škytá, škytá, Pámbíček mu skáče v ruce... Ještě v posled, cinky, cinky, svatý průvod jde již ze vsi, teď se ztratil za humnama... Celá ves však trne dosud v náboženském zanícení, stařečkové s babičkami ruce mají spiaty v klíně, šeptajíce svatá slova provázejí zbožným zrakem svatý průvod za humnama... Jen ty šedé, hloupé husy, hovíce si v prostřed návsi, pijí klidně ze své louže, neobrátí ani hlavu... Jsou to ovšem hloupé husy... [57]
RŮZNÉ
[59]
MOJÍ MRTVÉ ŽENĚ.
Už skřípe, Máňo, ten můj kaleidoskop, vybledlá sklíčka malátně se točí, a člověk nejradš nohou by ho rozkop’ a hledal na dně stopy Tvojích očí. V březnu 1904.
[61]
MÉ VLASTI.
Matičko, vlast má, také jednou jsem celoval Tvých vlasů sníh, Tvou svadlou ruku, sešlou, bědnou a žluté vrásky na skráních. Matičko zlatá, také kdysi v Tvůj měkký klín jsem hlavu klad’, já nosil v duši Tvoje rysy, já šíleně Tě míval rád. Čas plyne, plyne, dávno je to, kdy osud tvrdý, neblahý, [62] na jedno krásné, jasné léto mne zavál krutě do Prahy. Vše žilo, plálo, slunce žhavé se zdálo líbat celý svět, já kučery měl tenkrát plavé, mně zrovna bylo dvacet let. Zhýčkaná Praha v slunné záři svůj zlatě tkaný hřála šat, jen já měl slzy v zhublé tváři, jen já měl tenkrát strašný hlad... Ó Praho, Praho, srdce vlasti...! Jak podivně to slovo zní, když hlava klesá, žebra chrastí a žaludek řve k šílenství. A přece, přece, kolik bolu jsem cítil s Tvojím neštěstím, já, moje Praho, přirost’ spolu s Tvým staroměstským náměstím. Co vzpomínek a kolik smutku mne stála každá dlaždice... Já miloval Tě, Praho, vskutku snad ze všech lidí nejvíce! [63] Já zapomínal na Tvých ňadrech, že sešlý jsem a prabídný, že bezmála už chodím v hadrech a že jsem nejed’ přes tři dny... A zrovna tenkrát Tvoje hlava se rozzářila v jas a smích, a hřmělo „Na zdar!“, „Sláva! Sláva!“ a pestro bylo v ulicích. Kde jaký prapor, všechny vlály, (to národ zřel se v přesile) a ulicemi mihotaly sokolské rudé košile. A zdálo se, že samým blahem mé Praze pukne srdce hned... – – – – – – – – – Kdo neřval „Na zdar“, ten byl vrahem... – – – – – – – – – Byl všesokolský právě slet. Já schoulen bídou, zhublá lýtka jsem těžce vlekl kamsi v dál, prapory, řeči, fábor, kytka – toť Praha, již jsem miloval. [64] Dav Sokolů se za mnou ohléd’, kam lýtka asi dovleku... dva nízké vtipy, tupý pohled, to jistě vyšli od Fleků. Z nich každý byl se najed’ právě a ještě stíral mastnou líc – – – Ó, moje Praho, tenkrát v hlavě mi prasklo nervů na tisíc. A v divém bolu pad’ jsem ke zdi a plakal, skučel, tiše vyl, a na mém srdci dosud jezdí hrot nože, jenž se nezaryl. A napadlo mi, kterak dneska mne vyštvali kdes ze dveří, a hloubal jsem, zda Praha česká mi poskytne dnes večeři... Ta dobrá Praha, kterou vždycky jsem miloval až do krve, již zbožňoval jsem fanaticky a již jsem líbal poprvé. Pláč vyzněl hlucho... Praha řvala, kdo nezpíval, byl prokletý.prokletý, [65] a Praha spita tancovala a pořádala bankety. Matičko vlasti, tenkrát, věř mi, jsem poprv bolest nemoh’ snést, jak štvaný pes jsem vtáh’ se dveřmi a tiše padl na pelest. Matičko zlatá, chtěl bych jednou zas celovat Tvých vlasů sníh, Tvou svadlou ruku, sešlou, bědnou a žluté vrásky na skráních, leč odpusť, nelze... Dosud jezdí po mojím srdci ostrý hrot, jenž přimáčkl mne tenkrát ke zdi a docela se nezabod’. [66]
HUSOVY SLAVNOSTI.
Je těžko dneska oslavovat Husa a počínat si při tom původně; bez lampionů zdá se sláva kusá a mnozí chtějí zase pochodně. V sousední obci ostrostřelci tvrdí, že lampiony nejsou laciné, leč „Sokol“ zase, pochodně že smrdí, což publikum prý sotva promine. A každoročně v červencovou chvíli je pravá rvačka o ty formule, [67] a když se střelci jakž takž udobřili, zas Sokolové chtějí fakule. A Hus? A Hus? Ach, na to zapomněli... Teď není času, teď se hašteří... Červenec prchá, brzy prchne celý – a zasmějou se páni páteři... [68]
DR. JOSEF HEROLD.
Kdo žádáš k bance, kdo chceš k elektrice, kdo toužíš dostat syna do kadetky, kdo stůněš na řád, kdo chceš do radnice, kdo trafiku chceš pro svoje dvě tetky, kdo chceš se státi městským funebristou, kdo v státní službě umístit chceš dceru, – zde najdeš pomoc „diskretní a jistou“ a naučíš se dělat karieru. [69]
DR. KAREL KRAMÁŘ.
Do proudu skočil, tisíc metrů s výšky, a když už ploval, inu, tak už ploval... Až jednou národ zreviduje knížky, on prostě řekne: Já jen kavíroval... [70]
BOBŘI VYMÍRAJÍ.
Co nepochová času záclona, to krutou rukou sklátí lidé dobří... Dnes vzácností je, vidět bisona, a v dálných lesích vymírají bobři. I v českých hvozdech vzácnost vymřela, pár vzácných kun se tajně v skalách skrývá, ty vystříleny budou docela a v lesích zbude havěť zimomřivá. Na kožichy však přece zůstane. A blázen, koho pochybnosti moří. To, bohudík, se nikdy nestane, by v českých hvozdech vyhynuli tchoři! [71]
POESIE PANA Z LEŠEHRADU ET CONS.
Hvězdičky – světobol – luna – besídky – jasmíny – dívka – – – – – – – – – – A propos, lyrická struna také je z ovčího střívka??? [72]
VZPOMÍNKA NA MOJI NÁVŠTĚVU.
Nervosně zvoním. Pokojem zní krůčky. Již otevírá, stojí u dveří. Ach, je to Ona. Podává mi ručky, celuje (pod krk), zve mne k večeři. Rozkošná známost... Madam Poesie... A přivítá mne vždycky vesele... Má pohled děcka, obejmutí zmije, ctí milence a laská přítele. Jsme v objetí. A smějeme se oba. Prý byla právě kdesi na plese... [73] Na sopha leží přehozená roba, živůtek Stuart, sukně secese. Má přítelkyně usedá mi v klíně. Vlas rozpouští. Vzduch plný fialek. Já, milenec – a ona, přítelkyně... Pokojem vane kouzlo nedbalek. A šílíme a hýříme a spíme. Já, její přítel, milkou ona je... Dvé svěžích růží na prsou jí dříme a může umřít, kdo je vyhraje. A hýříme a tančíme jak blázni, jsme sladce zpiti svými vášněmi. Za číší číše šíleně se prázdní. Sevrésská váza leží na zemi. Hromádka střepů zůstala z ní sporá. Mé vilné lokty vázu srazily. Promiňte, madam... Byl jsem nemotora... blábolí těžce ret můj opilý. A madam klidně prohlíží si střepy, (je báječná v tom lila negligé!), „sevrésskou“ vázu zítra služka slepí, je brak to prý od „města Paříže“... [74] Jsem zaražen. Ta slova jsou mi mukou. Brak u Ní? U Ní? Jak to cize zní... A beru klobouk. Studený stisk rukou. Odpusťte, madam, jsem tak nervesní... A mechanicky kráčím koridorem. Nejistý pohled. Němá úklona. Jsem na ulici... Zaplakal bych skorem... A nahoře se zvedá záclona. Ne, bude lépe, když se nesejdeme. My žárlivci jsme, madam, ubozí. Kde stačilo by pochopení němé, tam kýchne skřítek naší nervosy. Jste krásná, madam. Klidně umřít může (už stokrát, tuším, řek’ jsem pravdu tu!), kdo s Vašich ňader utrhne dvě růže a přivoní k nim aspoň minutu. Já přivoněl k nim, bídný neurasthenik, a když jsem, madam, byl Vám nejblíže, mou myslí mih’ se obrázkový cenník a porcelán od „města Paříže“. A zřel jsem v duchu velkozávod známý, kam buržoa jde koupit knoflíčky, [75] kde buržoátka capou s maminkami a vybírají míč a koníčky, kde tlusté měštky provádějí dcerky, kde drožkář smlouvá noční čepici, kde kupuje si farář tabatěrky a kde lze dostat Husa s jehlicí... A podnes, madam, myslívám si skrytě (ach, promiňte ten nápad nevinný!), zda ony škváry máte ještě v bytě a zda-li služka klíží střepiny... Odpusťte, madam, jsem kus podivína, mé srdce jest jen směšná groteska, leč lepší, myslím, cihlářova hlína než falšovaná váza sevrésská. My sejdeme se. Přestřelil jsem prve. Ne, neloučím se, madam, na vždycky, však v naší lásce nebude už krve a mnohý akkord vyzní cynicky. [76]
MOJE RODNÉ MĚSTEČKO.
Zahrádka malá, dobře pohnojená, pár tulipánů na slunci se blyští, a staré panny přímo ze semena tu zvolna klíčí v stuchlém pařeništi. Zahrádka malá, jako ze škatulky, a zahradníci neznají zde rýče, jen k tulipánům přivazují hůlky a ošetřují farské petrklíče. Zahrádka malá, levandulí dýchá, již dívky kladou v modlitební knížky, [77] i heřmánek zde pro bolení břicha a vzduchem lítá chmýří pampelišky. Zahrádka malá, tichá, roztomilá, však běda krtku, octne-li se tady! Zde krtka soudí jako krokodila a katův špalek stojí u zahrady... [79]
PES RIGO.
Člověku to někdy stačí, tvář-li němá na něm ulpí dlouhým, věrným, milým zrakem, který jistě blaží více, nežli celé vodopády planých řečí, pochlebenství, jež nám šumí kolem ucha, měníce se okamžikem v špinavou a řídkou pěnu... Rigo, pes můj milý, dobrý, často klade ke mně hlavu, kučeravou, černou, dětskou, upře na mne hnědé oči, dlouze, splývavě a věrně... [80] Tak se dívá dlouhou dobu, upřeně a odevzdaně, dávaje mi prostě cítit, že je dobrý, věrný přítel, který za tu svoji lásku nechce nic, než zase lásku... Cítím tlukot jeho srdce, milo hledět, jak ty oči ze spod řasy toužně svítí... Vím to jistě, kdyby uměl dáti lidské políbení, že by skočil na mou šíji, přitiskl by hlavu pevně, líbaje mne psovskou vášní, bez rozmyslu, z pouhé lásky, čisté, věrné, odevzdané... Dobrý Rigo ani neví, jak bych mu byl za to vděčen, za to jedno políbení, dosud nikdy nepoznané, zvířecí, však ryzí, čisté, odevzdané, věrné, vroucí, políbení z psovské lásky, jemuž v světě není rovno, protože ta láska lidská polibky své dá si platit [81] krvavou a hořkou mincí, z které nejvíc vyzískají směnárníci lidských srdcí, lichváři a zevlovači, klakéři a špionové... Dobrý Rigo v němé tváři nemá stínu podlých cílů, nemá zrady v hnědých očích, které svítí láskou čistou, věrnou, psovskou, odevzdanou... Kde by člověk člověkovi platit musil za tu chvíli krvavou a hořkou mincí, tam se milý, dobrý Rigo spokojí rád pohlazením nebo jedním teplým slovem – a pak zase tiše hledí na mne svojím hnědým okem, jehož pohled tolik těší, když je člověk smuten v duši... V pohledu tom psovském, věrném, jak bych četl hrdou rozkoš, která někdy praví zřejmě: Vidíš, vidíš, kde jsou pluky tvojich „starých, věrných“ přátel, kteří všichni, líbajíce, hladíce a lichotíce, [82] měli v srdcích méně lásky, nežli v němém, hnědém oku chová pro tě pes tvůj Rigo... Pravdu má ten dobrý Rigo, jsem mu vděčen za ten pohled, miluji ho z celé duše, miluji ho celým srdcem... Jistě že bych tesknil z hloubi, kdyby někdy smutný osud zahrabal ho v černou hlínu... Jistě že bych dlouhou dobu zamyšlen stál nad tím rovem, snad i hroudu hodil dolů, nešťasten jsa, že mi umřel jediný můj přítel věrný, mlčelivý, dobrý Rigo... [83]
ONA SE NENAŽRALA!
„Nad vesnicí Sandepao, toho dne a toho času, nepatrný boj byl sveden mezi Japonci a Rusy. V této bezvýznamné bitce, které ovšem ani nelze přikládati žádné váhy, padlo pouze třicet mužů.“ Do „Národní Politiky“ ondy vhlédnuv, přečetl jsem náhodou tu krátkou zprávu. Třicet mužů... Pouze třicet... [84] Nepatrná, malá bitka, které – u všech tisíc hromů – nelze přikládati váhy... U všech hromů! Ještě jednou, ještě stokrát tisíc hromů! Zde jen člověk beze srdce dovedl by klidně mlčet, dovedl by nezakleti... Třicet mužů padne v boji, třicet lidí, pro nic, za nic, třicet zdravých, mladých lidí, ale naší „Politice“, bestii té krvelačné, ještě je to málo, málo, ona řekne „pouze“ třicet, ona řekne, že to „malá, bezvýznamná“ jenom bitka! U všech ďáblů, jaká šelma krvelačná, nenasytná, skrývá se v tom podlém chřtánu, který pozřev třicet lidí, ještě mlsně otvírá se, ještě lačně ukazuje zkrvavené svoje dásně...?!? U všech ďáblů, co že je to za bestii krvelačnou, která pozříc třicet lidí, [85] mlsně jenom utře tlamu, jako by těch třicet lidí bylo desert po obědě...?!? Co že je to za bestii?!? To je první český žurnál, to je naše „Politika“... [86]
HODINA POLEDNÍ. (Nová scéna ze starého repertoiru. Provozovací právo udílí sekretariát národní strany svobodomyslné.)
Duch blanický:
„Ha, vzhůru, bratří! Chápejte se mečů! Dnes vypršela lhůta poslední! Lid bouří se, vlast pod kopyty sténá – již hodina se blíží polední!“ Rytíři (vytahují mrzutě svoje cibule):
„Zas čert tě bere? Už je dávno jedna... a sprav si, k sakru, svoje hodinky! Teď dali jsme si právě černou kávu a zapálili čerstvé viržinky...“ [87]
EX TEMPORE. (Paní Julii Hlavsové.)
Žij, hořkosti! Já k sobě přivinu Tě, jed retů Tvojich vssaju do kapky, z Tvé trpké číše napiju se chutě, Ty’s hnací síla mojí kocábky. Jest lidská duše pramen vodotrysku, jenž jenom jednou život prožije, jen jednou vzlétne, zatřpytí se v písku a v okamžiku zase dožije. Tak odehrá se tisíc drobných dramat a každý pramen svoji píseň lká, [88] svou vlastní duhu na slunci chce zlámat. Ta duha, to je Zápal člověka. Já celý svět jsem rád měl láskou ženy, na každou růži žárlil potají – a dnes, tak mlád, mám svoje pergameny a cáry z nich mi v duši padají. Mé drahé mládí... Nelituji mízy a ještě dost jí ztratím během let, však tahle byla jako křišťál ryzí a měla vůni jarních violet. Prameny zaschly. Slza nejde s tváře. Kdo chimérám už dávno výhost dal, kdo svojí krví plnil kalamáře, kdo struny snů svých dávno zpřetrhal, kdo stokrát zklamán, stokrát zase ožil, kdo líbal knutu z lásky k papíru, kdo s vlastní duší pouze cizoložil, kdo zvolna ztrácel víru ve víru, kdo s bídou, nouzí často býval „per tu“, kdo v ranách viděl pouhou zábavu – ten rozumí, ach, tomu jako žertu, když palice ho praští přes hlavu... Na Sylvestra 1903.
[89]
ČESKÝ LEV.
Tesáky ztratil. Z tlamy zeje prázdno. Pár vyžraných mu zbylo stoliček... Kartelují se zubní technikové, Březnovský, Klofáč, Baxa, Řezníček. [90]
PANÍ NYKLÍČKOVÁ. (Z cyklu „Národní jednotky“.)
Má poklona! Ach, ruku líbám! Sluha! A honem, honem, než se za roh schová... To kmitla se teď v korse známá stuha – ach, ruku líbám! Paní Nyklíčková. Jak svěží, krásná, inu, pořád mladší... A lalůček tak půvabně se houpá, dvě malé oči stěží ven se tlačí a nosíček se v samém sádle koupá. Ručinku líbám! Co nového v klubu? Je pravdou klep o přednostovic Míně? [92] Prý místo „úst“ vždy vyslovuje „hubu“? Vy jistě víte, paní předsedkyně? „Ach zajisté! To přestává již všecko! Ta nestyda si hrozné věci zvyká! Dnes pod ubrusem hnětla z chleba děcko a dýchánkům – fuj! – „chcípánky“ prý říká!... Toť nestoudnost, ať mluví kdo chce co chce! A vůbec, v klub se derou špatné živly. I s dýchánky to nějak jde již s kopce. Ba ve středu tam čtyry dámy zívly... Ach, ženské hnutí ocitne se na psu! Tak onehdy... Kdos čte vám Krásnohorskou, v tom sáhne Mína přednostovic v kapsu a předčítat chce kterous báseň norskou! Ta ztřeštěná! Kam s těmi ideály?! Či norská kniha vzdělá naši hlavu? Och, tenkrát v Norsku ještě tvrdě spali, když Libuše nám založila slávu! My stačíme si! Sociální vlečky nás zbaví jenom neunavná práce. Já pro oltář teď vyšívám dvě dečky a členkyní jsem římské kongregace. [94] Jen práce, práce! V práci naše síla! Po práci toužím, žhavou touhou planu. Já praporu již šestkrát kmotrou byla a manžel můj je hlavou veteránů. Jen lásky víc a větší disciplina! Jen považte, jak člověka to zkruší, když v čítárně – to jistě byla Mína! – kdos na „Osvětě“ namaluje uši!... Jsou obtíže to... Více důslednosti! Však každá věc má svoje háčky, kličky... A s bohem, pane, pro dnešek již dosti. Je vzkříšení, jdu přichystat si svíčky...“ * A milostpaní záříc vzdaluje se... Lalůček tučný půvabně se houpá, libová brada unyle se třese a nosíček se v samém sádle koupá. [95]
POPLAŠNÝ SIGNÁL.
„Národ náš jako bujný oř letí po dráze slavné minulosti k lepším světům...“ (Okřídlená fráze z mladočeských schůzí.)
Vždycky, když jedu po dráze, hledím naň dlouho, upřeně; cosi mne, k čertu, ponouká: Stiskni ten knoflík na stěně! Bude to věru za to stát, až se v tom pestrém pel-mele obrátí všecko na ruby, až se to všechno semele. [96] Konduktér jeden za druhým vypustí z hlavy instrukce, strojvůdce sleze s mašiny – nu zkrátka, bude korrupce. V kolejích, kudy hnal se stroj, mihnou se proudy teplých těl, všeliký hřbet se narovná, který se jízdou proležel... * Vždycky, když jedu ve vlaku, stiskni ten knoflík, myslím si, ruka však couvne nazpátek, jsou na to přísné předpisy. Nesmí se (podle instrukce) zatáhnout dříve za šňůru, dokavad vagon nehoří a mrtvých není na fůru... [97]
CESTA DO ZASLÍBENÉ ZEMĚ.
Schváceni mdlobou vždycky staneme, výpary zlými hrozí moře rudé. A zdrávi-li to moře přejdeme, pak dozajista červenější bude. A onou krví ortel podpíšu, že vůbec nikdy nedojdeme k ránu... Je v karavaně mnoho Mojžíšů a kostkami si rozdílejí manu. Vyzáblí hladem táhnou velbloudi, sedřená kost se provaluje bokem, do vyschlých důlků slza zabloudí a teče zvolna smutným, kalným okem... [98]
ČEŠTÍ MINISTŘI KRAJANI.
Nu, při nejmenším nejsou lidé špatní. A toť dnes úspěch, za nějž „Zaplať Pánbů!“ Když ve Vídni nám nejsou pranic platni, tak aspoň nám tam nedělají hanbu! [99]
DĚTI. Svetoši Úlehlovi.
To bylo jednou v parku za večera. Dav dětí hřál se v sklonu sluníčka, a hoši dva – ach, vidím to jak včera – si hráli vám – na Karla Havlíčka. Dva preclíčky si dali kolem rukou – zda kouzlo dětství někdo vypoví? – a cítil jsem, jak srdéčka jim tlukou, když chlubili se: Máme „okovy“... Mé drahé děti, co jen v duši jest to, že tolik často na vás vzpomínám? [100] Ach, pravda, děti, nadšení je těsto... A špatně, špatně rozumíte hrám... Až vyrostete, vzpomeňte si na mne. Krev, okovy? Ach, trochu povyku... Jsme v Čechách, děti. Nadšení je klamné. Jen kousněte do svého preclíku! [101]
MŮJ OTEC.
Můj drahý taťko, vidím Tě jak dneska... Tvář vosková a na rtech úsměv chví, ve sněhu vlasů mizí známá stezka, na vpadlých prsou párek medailí. Ty medaile!... Jak bývaly Ti mily! A dali Ti je také do truhly... Můj drahý taťko, přemýšlím už chvíli a na tváři mi slzy přituhly. Den ze dne cifry, znovu, znovu, znovu, ach, psal jsi cifry přes půl století... [102] Na konec stužka, kousek mdlého kovu a milostivý půlarch v zápětí. Můj drahý taťko, umřel’s jako bohém... Krev vycedil’s – a kdo měl zlato z ní, ten nepřišel říc’ ani s pánembohem a na shledanou, pane důchodní... Spi dobře, taťko... Padesát let sloužit, to věru rády zdřímnou oči mdlé... Už nikdy cifry nebudou Tě soužit a tiskni k prsoum ty své medaile... [103]
VZPOMÍNKA. Janu F. Hejrovskému.
V můj pokoj často zavane dech polí, kde pek’ jsem kdysi s kluky brambory, a hajnému, jenž chtěl nás vyhnat holí, jak vyplázli jsme jazyk na vzdory. V můj pokoj často zavane ta vůně, ta vůně mládí, kterou sežeh’ mrazík, a člověk někdy žhavou touhou stůně, zas jako tenkrát vypláznouti jazyk... Kus komiky je v podivném tom přání a ledaskoho k úsměvu to nutí, [104] leč ruku k srdci, pěkně beze lhaní: Co dal by mnohý za to vypláznutí??? V můj pokoj často zavane ta vůně, mdlá vůně nati, čerstvých bramborů... Ach, lidské dětství leží na dně tůně, však bubliny se derou nahoru... [105]
KDYŽ SE PSALO LÉTA PÁNĚ 1903. (Strašlivá historie. Vypravoval pasažér v čekárně.)
„... Vy jistě, pane, máte v paměti tu dusnou, strašnou, hrůzyplnou éru; již často chtěl jsem svěřiti vše peru, však počalo se hrůzou svíjeti... Tož dovolte, než rychlík přikvačí, ať vypovím vám svoji historii; je pravdiva, ti lidé všichni žijí – (ač v předpeklí bych zřel je nejradši). Mám bohatého strýce v Berlíně a každoročně posílá mi dárek. [106] I loni poslal v couvertu sto marek a vroucí pozdrav svojí otčině. To první vzal jsem, druhé zapomněl... Vy dojista však, pane, pochopíte. Mně tenkrát zrovna přinesl čáp dítě a kromě krtin jsem činži platit měl. Jak děkoval jsem v duchu strýcovi! I listonoši tučnou diškereci jsem udělil. To nepatří však k věci... Můj ortel byl už dávno hotový. Tož zkrátka. Vzal jsem couvert s markami a v prsou teplý, blahý, šťastný pocit před jednou bankou v brzku jsem se ocit, bych vyměnil si marky zlatkami. Již čistím obuv, beru za kliku, v tom náhle ruka instinktem se vrací, cos divného mi k sluchu zaburácí, jak zaznělo by tisíc výkřiků. Já ohlédl se – – – Milý příteli, och, dosud cítím, jak mne mrazí v zádech.. Co viděl jsem, to nebyl vzpoury nádech, to čistokrevní byli rebeli. [107] Dav lidí táh’ se dlouhým chodníkem a divá pomsta sálala jim z líce... Já zůstal, pane, bledý jako svíce a v divné tuše skryl se za rohem. Dav lidí táhl, v ruce noviny, a křičeli a vztekle rokovali, dav rostl, rostl, chodník byl už malý a lid se valil silou laviny. „Ha! Vlastizráda!“ znělo ulicí. „Ha! Pruské marky!“ znělo zase místy a každý mával „Národními Listy“. Já zápasil již z pola s mrtvicí... „Ha, marky! Zráda!“ řvali zas a zas, ó, schnul jsem, pane, strachy jako škvarek a mačkal v kapse osudných sto marek. V té hrozné chvíli sšedivěl mi vlas... A zas řev... Prý Herben jakýsi dva pastory si pozval do kasina a prodal národ „netto“ do Berlína! Ten bandita! A proč prý nevisí?! Pět tisíc marek, šestnáct feniků prý dostal za svou vlastizrádnou práci! [108] Teď provede prý ještě parcelaci a prodá Slezsko podle cenníku! Lid vztekal se a bouřil, ječel, lál... I párkář jakýs, vyndavaje párky, řval do oken: „Ha, zráda! Pruské marky! Kde je ten zrádce, bych ho rozkuchal!“ A kluci nesli „Šípy“ na holi. Tam zobrazen byl bídný zrádce vlasti, jak kat mu vazem lomcuje a chrastí a pacholkové jak s ním zápolí. Já prchal, pane, jako zločinec... Sto marek v kapse, myslil jsem, že zhynu, a s hrůzou tušil svoji spoluvinu – – Ó strýče, present osudná je věc! Už bloudil jsem dvě celé hodiny – a nyní – ha! – v tom zlopověstném šumu já zahlédl jsem krvavého Tůmu – –! Ó, probůh, milost, vždyť jsem nevinný! Nic nestalo se, pouhá vidina... Ha, zase, zase! Zlořečená klapka... Já v slepém strachu viděl všude Čapka a strašidelný přízrak z kasina... [109] Pak vzpomněl jsem si náhle na Grégra... Och, pane, pane, to byl vrchol všeho! Kdo zaplatil by kata beze něho?!? Já cítil – hrůza – v patách Wohlschlägra! Tak prchám, prchám v divém zápalu, můj vlas jak hřebík, marky mačkám v kapse, již zoufám, pane, napadá mi: Zab se! – v tom k jakémusi přijdu kanálu. Hned spřádám v hlavě možnou záchranu: „Vem rychle marky, uvrhni je dolů a budeš jist, že nehřešil jsi spolu“... Již shýbám se – šup! – hydrant na stranu, v tom, jaký žal, mi praví tušení: Což jestli v žumpě německé jsou krysy?! Meč Damoklův zas nad tvou hlavou visí a na tvé vině nic to nezmění... Krvavý Tůma bude v porotě a jistě řekne (mork mi prchal z kostí...): „Ty němkyně jsou těžkou okolností!“ – – – – – – – Já necítil už nohy v kalhotě, však utíkal jsem pryč a pryč a pryč, až konečně, už rozlámaný v tělu [110] jsem polomrtev doběh’ ke kostelu a do lavice svalil se jak míč... Tak sedím shroucen, teskně přemýšlím a divím se, že puls mi dosud bije... Kdes v pozadí se ztrácí sakristie – – – Má hlava klesá, sním a sním a sním – – Leč nový nápad hlavu probouzí. Jdu v sakristii, marky mačkám v ruce, cos praví mi, že konec bude muce – a v duchu vidím strašné Kartouzy... Jdu v sakristii – – Všecko jako sen – – „Sto marek na mši za Matěje Čapka!“ Tak koktám, blednu, krve ani kapka – a jako hříšník ploužil jsem se ven – – [112]
DOPIS.
Zas jeden přibyl do mé galerie. Kus srdce vyrval, žíly mrazem ztuhly. Ten český ráj... Pfi... V slinách člověk žije a v slinách shnije víko jeho truhly. V říjnu 1905.
[113]
VOLBY.
Přes hory doly deputace letí! Sem s kadidlem! A kde je gloriola?! Na všechny zvony dejte vyzváněti! Volové z volů zvolili si vola! [114]
PURKMISTR POKLIČKA. (Z cyklu „Národní jednotky“.)
Už po šesté byl, páni, letos zvolen. Na důvěře prý všechno záleží! (A zbytek spraví nějaký sáh polen... Však o to, páni, dneska neběží.) Ba, dobrá je věc tohle starostenství... Je informace libo maličká? Pan Poklička má troje čestné členství a kde je dobře, tam je Poklička. On horlivým je chefem kanceláře a kde je třeba, zjedná nápravu; [115] tak letos koupil nové kalamáře a písaře prý nerve za hlavu. Se sekretářem je teď jedna ruka; nu pravda, pravda, jsou s ním potíže, ve špádech špatně rozeznává kluka, však on se z toho časem vylíže... Jen když si jinak dobře rozumějí... Pan Poklička své lidi netýrá. „No, tajemníku, dělaj’ to, jak chtějí“... a tabatěrka už se rozvírá... Zde výborně se, páni, hospodaří. Pan Poklička si cení každý strom, o božím těle břízky při oltáři jsou důkazem, jaký je ekonom. To ovšem obec ani neucítí... Pan Poklička to nahradí zas hned. Dá hektolitr piva vyvaliti, až ostrostřelci půjdou na výlet... A mravnost, mravnost, mravnost v každém směru! Té nejvíce si cení zásady. Pan purkmistr – smím svěřiti to peru? – má mravoučné někdy nápady. [116] Kde jaký altán, jaká bouda v lese, kde jaká vrata, plot z půl sesutý, vše v barvách národních tu nápis nese: „Za znečištění pětku pokuty!“ A slečinky se městské procházejí a ruměnec jim hoří na líčku – a mládenci, ach, ti se tolik smějí a pochvalují pana Pokličku... Pan purkmistr se nikdy nerozlobí. Jen hněvají ho tihle studenti... To v hospodě čtou pořád z „Naší Doby“, o modernismu cosi brebentí. Pah, je to mládež... Plánů mají haldu, už zpěv je mrzí, karty, kuželník, to melou pořád jakéhosi Šaldu a ze šosů jim kouká Masaryk... Ne, tohle všechno jindy nebývalo. Svět převrací se... Kdo pak by to řek, že studentům už zdá se to být málo, když člověk přijde na jich věneček?! To přisypou se drze do ouřadu a: „Purkmistře, teď vážné slovíčko! [118] Chcem čítárnu a časopisů řadu a předplaťte je, pane Pokličko!“ A což ty schůze, řeči, shromáždění! Je třeba řečnit v každém táboru – a tajemník, ach, laciný moc není, za každou řeč chce pytel bramborů... Ba onehdy chtěl za šest půlaršíků ten nestyda hned nové kalhoty... Toť aby hrom už do těch nových zvyků a čert vem všechny tyhle novoty!.. * Je strašný ouřad tohle starostenství a námaha s tím není maličká... Za všechnu práci sklízí protivenství a přece tloustne náš pan Poklička... [119]
POSLEDNÍ SOUD.
Na mše jsem nechodil, zlořečil kutně, Bože, jsem veliký ničema... Bude to loučení po čertech smutné, až zubatá cinkne klíčema. Božínku, prosím tě, zmírni můj osud! Nezemru, přiznám se, ve víře, však bude-li v světěsvětě, jako je dosud, vem ohled na všechny kacíře. Než ortel vyneseš, postav je v řadu, dej si je vysvléci z košile, [120] zavolej felčary, zavolej radu, ať projdou kacíři v defilé. Svatého Petra pak laskavě vyzvi, ať sčítá na tělech modřiny, udělej bilanci, odečti jizvy, zlicituj od oka příčiny. Najdou-li felčaři s komisí spolu jedinou modřinu zhojenou, pak teprv, pámbíčku, šup s námi dolů, čerti ať mají z nás roštěnou! [121]
POVÍDKA MÉHO HNÍZDA. (Sestře Miladě.)
Sníh padá hustě, meluzina hvízdá, jehlice ledu štípou do očí, v podkroví kdesi krčí se dvě hnízda, jedno je vrabčí, druhé vlašťovčí. Z vrabčího hnízda mrkají dvě očka, dvě oči vlhké, jak by plakaly, na vrabčí hlavu sletí občas vločka a do hnízda se rampouch převalí. Zamlklý vrabec choulí tělo v slámu, křídla se třesou, zimou tetelí, [122] a oči hledí k protějšímu trámu, kde v hnízdě měkko jako v posteli. Pár vlašťovek tu zrobil hnízdo z hlíny. Jsou asi pryč, leč hnízdo na zámek, a vrabci zdá se, místo meluziny že slyší z hnízda hudbu pohádek... Vzpomíná vrabec vlašťovčiných dětí. Kus rampouchu ho studí do těla... Padají vločky.. První.. Druhá.. Třetí.. A jednou zbělí hlava docela. [123]
JARNÍ. (Lenočce.)
A je to hrozné tajemství a ďábel sám v tom vězí, že zrovna tenkrát nebe hřmí, když rozkvétají bezy. [124]
DĚTINA.
Už dávno umřel, lidé zapomněli, však člověk dosud na něj vzpomíná... Byl dobrý děda, rádi jsme ho měli, jen chybu měl: Byl hrozný dětina. Za městem kdesi sebral dráteníka a dal mu oběd, dal mu svačinu, a lidé žasli, co si to prý zvyká, a viděli v něm z jádra dětinu. U cesty v prachu mřela hladem fena, (kdos prohodil: To bude vzteklina...), [125] on fenu hladil, vzal ji pod ramena a nes’ ji domů, starý dětina... V průjezdě domu dražba konala se a dražili tam právě peřinu; peřinu koupil, navrátil ji zase... Ach, kdo by chápal toho dětinu... Z hampejzu dívka vrátila se domů a kdosi hodil po ní střepinu; on ránu vymyl, peníz přidal k tomu. A přezděli mu starých dětinů... Na konec umřel – neusmířen s bohem! Bez kněze vyčkal svoji hodinu! A lidé řekli: Špatnější byl mnohem – a pomlouvali toho dětinu... [127]
VELKOMYSLNOST...
Za pomazání prý se neplatí... Nu, matko církev, to je omyl snad? Já tak již zvyk’ jsem tvojím provisím, že zadarmo bych nechtěl umírat. O křtinách, tuším, dal jsem závdavek, o mojím pohřbu dobereš si „rest“... Že z pomazání nechceš provisi, to dozajista reklama jen jest... [128]
A JEŠTĚ POSLEDNÍ POMAZÁNÍ.
Petře, Petře, zaplakal bys hořce! Divné símě vzešlo na Tvé skále. Koho’s kázal ubytovat v srdcích, toho kněží nosí ve futrále... [129]
MODLITBA RUSKÉ ARMÁDY.
„Ježíši Kriste, milosrdný Bože, Tys láska věčná, láska bez konce, Tě prosíme, ó, žehnej naše nože, ať porubáme všechny Japonce!“ Amen. [130]
NÁRODNÍ DĚLNÍK.
Po řadu roků dřel se jako pes, jen kůrka chleba na konec mu zbyla – a naivní chuďas, než ji nakousne, se dívá, je-li červená a bílá. [132]
„ŠÍPY“.
Když nedávno se objevily články, že v průmyslu lze užit výkalů, hned zaplesal jsem: Vydavatel „Šípů“ teď Rothschildem se stane pomalu! [133]
SVATÝ VÁCLAVE,
PATRONE NÁŠ,
ORODUJ ZA NÁS!
Václav Březnovský. Václav Fresl. Václav Klofáč. Václav Řezníček. Václav Vlček. [134]
„ČECH“.
Znám jednu paní, odívá se bíle a nahý Kristus je jí frivolní... A o té paní štěbetají vrabci, že za náramek sukni uvolní... [135]
„LADA“.
Románek v předu, nahoře i dole, milenců tolik, že se ujíst mohou, a v „listárně“ je recept na krémrole a návod k prášku pro pocení nohou. [136]
SVÍČKA. (Kus autobiografie.)
Je příliš kvapná moje historie, snad pomyslíte, že jsem byla zbrklá... Jsem svíčkou však a kdo mne může vinit, že v jednom roce na knot jsem se scvrkla... Ba, příliš, příliš rychle uvadla jsem a dosud mi to všecky smysly zmámí, když vzpomenu, jak kdysi u mydláře jsem hověla si mezi voňavkami. Tak čistá, lesklá, hladká, běloskvoucí, se sněhobílým panenským svým knotem... Ty tam jsou vnady... Knot je znesvěcený... Ó, splakala bych dneska nad životem! [137] Tak bylo krásně u mydláře Kaňky a lepších časů nechtěla jsem věru, až přišel s ženou jakýs tlustý občan a zakoupil mne jednou v podvečeru. Byl pokojný a bodrý muž to jinak, žil počestně se svojí kyprou Katy, už dvacet roků sloužil věrně obci a jmenoval se Filip Ramenatý. Ti koupili mne, vzali s sebou domů, kdež shledala jsem svojích družek více, pak napíchli nás na jakési hřeby a nastrkali za dvě okenice. Pan Ramenatý zapálil nám knoty a dosud zlostí vše se ve mně pění, když vzpomenu, že o svůj o věneček jsem přišla – hanba! – právě o Vzkříšení... Tak hořely jsme víc než půlhodinu a kolem oken táhly davy lidí, až zmlkly zvony – – a pan Ramenatý řek’ svojí ženě, ať nás s okna sklidí. Pak uložil nás všechny do škatule a na půdu nás kázal pěkně schovat. [138] „Co nevidět“ – prál – „je tu slavnost Husa a budeme jich zase potřebovat.“ A skutečně, než uběhlo pár týdnů, už hořely jsme zase v okenici; lid nadšen byl, však neznělo už „Vstalť jest“... a zpívali se „Boží bojovníci“. I tentokráte shasili nás brzy, žel, žití mého shořela už půle a nebylo mi nijak nepříjemno, že putovat zas budu do škatule. Však osudy mé – jak jsem řekla z kraje – jsou přebohaty barvitostí tonů – a tak se stalo, místo ve škatuli že octla jsem se v záři lampionů. To na faru se dostal nový farář a v Oslovicích žádný div to není, že střílelo se slavně za humnama a před děkanstvím bylo osvětlení. Pan Ramenatý zúčastnil se taky, já v lampionu klátila se k faře... Ó, dosud vidím ony palcátníky, jak s lampiony táhli na faráře... [139] A přiznávám se, bylo to tak tklivé, když místo písně božích bojovníků se ozval chorál: „Pastýři, Tvé ovce“... a slzy tekly do všech kapesníků... Žel, v okamžik, když zapálili bengál a farský dům i s chlívky zářil v jase, dešť veliký se přihnal náhle s hůry a divá bouře krajem rozlehla se. Pan Ramenatý jako všichni druzí zrak osušil a prchal odtud honem – a jaký div, že v takém divém chvatu mne zapomněl tu i s tím lampionem. Tak ležela jsem farském na smetišti a knot můj v dešti smutně dohasínal, až přišel farář s pannou Bibianou a vzal mne domů... Chudák, ruce spínal... „Je škoda peněz“ – pošeptal jí v ucho – „co vyhodí ti hlupci za ty věci... A kdyby aspoň byli za mne dali těm muzikantům dneska diškereci...“ – – – – – – – – – Tož v děkanství teď trávím zbytek žití, u faráře a jeho Bibiany... [140] Nic nedělám, jen tajně přisluhuji, když slečna večer šije povijany. Jsem bídnou svíčkou, svítím jenom z nouze, když jiná svíce při ruce jim není... Ó, kde jsou časy, kdy jsem plála v oknech o Husovi a slavném o Vzkříšení... Teď na schodech si farář se mnou svítí, když po půl noci navrací se z bulky – a jeho družka rozsvítí mne vždycky, když v almaře se dívá na karkulky... Však to bych všecko k slávě církve snesla... Jen to mne trápí, hrudí mojí zmítá, že – s odpuštěním – panna Bibiana si při mém svitu v noci blechy chytá... A povím-li vám, že to bývá v síni, kde farář svoje kázání si píše – pak pochopíte, že bych zašla studem a raděj shasla v slávě boží tiše... Že jako svíčka mnoho v světě zkusím, to věděla jsem, vždyť jsem tvář jen němá... Však ani ve snu mi kdy nenapadlo, jak těžké je to, sloužit pánům dvěma... [142]
DR. B. PACÁK V ŽUPANU.
„Ta politika leze do kostí a rozum kysne jako staré zelí... Leč jaká pomoc, jsou tu známosti, a věčná škoda každé klientely...“ [143]
VÝHODA.
Vy dobří měšťáci okolo, komu ten profitek napad’ by?! Byli jste praštění napolo, když jste mne dávali do klatby! Pro mne to výhoda veliká! Mně se to vyplatí nejvíce! Nezdravím, nesmekám, cha cha cha, ušetřím za rok tři čepice! [144]
DOKTORŮM ČESKÉ POLITIKY HAJNOVI, KŘÍŽI A MACHAČI.
Náš lid je dobrý tažný kůň, však není radno ho splašit; snadno je ránu rozřezat, však není snadno ji zašít. Nadšení lidu – krásná věc, však není radno ji probít – a když už rozum pochroumán, proč i to svědomí dobít? [146]
STÁTNÍ PRÁVO.
Je trochu dětství v bezděčném tom zvyku. Čím zběsileji větry v polích lkají, tím útulněji bývá v čeledníku a pohádky se nejlíp poslouchají. A když jsou sněhem zasypány lány, když obloha je divým smutkem siná, když teskným krajem krákorají vrány a nad chatami kvílí meluzina – tu čeledník je pravým koutkem ráje, pohádky plynou, král se střídá s králem, [148] pod okny princů krásná hudba hraje – a čeledník už nepoznal bys málem. Kdos pootevřel ostýchavě dvéře. Uprostřed jizby stanul hošík v pláči. Ach ovšem, ovšem, něco od večeře... A zaraženě hledí posluchači. Ne, nejsou zlí... Jen zalekli se trochu... Pár sešlých hadrů v pohádku se smeklo... Jíst dostaneš, však pěkně zavři, hochu, by z čeledníku teplo neuteklo. [150]
PTÁK. Lenočce.
Pták šedý slétá často ke mně, nad hlavou tiše šelestí, na moje rámě sedne jemně a mávne křídlem bolesti. Je stálým hostem mého stolu, kde mnohou chvíli proteskní, pak s ramen slétá tiše dolů a hledí v písmo groteskní. Na moje pero zírá zvědav, i v kalamář se zadívá, dráp zatne v arch a „s bohem“ nedav zvedne zas křídla šedivá. [151] Lenočko, dnes byl zase u mne, sed’ tiše na můj psací stůl, měl oči jaksi příliš dumné a křídloma mne ovanul. To psal jsem zrovna psaní pro Vás. Jsem ve snách nebo v pohádce? Můj šedý pták měl v zobci provaz, jenž podobal se oprátce. Po celý čas se nehnul s místa a přítulný byl nadmíru – – – Lenočko moje, dosud čista je ona čtvrtka papíru. Pták odlét’ zas, však nad mou hlavou dech jeho křídel šelestí... Lenočko, každou píseň smavou zadrhne smyčka bolesti. V listopadu 1904.
[152]
ZRADILA VLAST. (Momentka ze spolkové místnosti.)
„Stará žena, vyhnali ji z práce, otce v šachtách zadusily plyny, do chaloupky teče voda stropem, pět už dětí sklály souchotiny...“ Přečetli si, zakývali hlavou, oči již již zarosit se chtěly, každý již sahal do portmonky, když tu přišel nápad jednateli: „Co že je to, prosím, za časopis, v němž ta vdova prosí lidumily?“ – [153] Byl to – „Čas“. A oči zase uschly, portmonky se v kapsy navrátily. Předseda se zvedl, odkašlal si: – „Je to, páni, jenom její vinou, když se – tentooo – tolik zapomněla, ať má hlad a děti ať jí hynou...“ [154]
NOVINY.
„Ten vzácný muž je vzorem mecenáše! On zářící je hvězdou svého kraje! Kéž takovou je všechna šlechta naše! Váš zámek, kníže, koutečkem je ráje!“ Tak psaly noviny, když v dlouhé chvíli se v hlavě knížecí převzácný souhlas zlíh’, že turistům, když dychtiví by byli, je volna návštěva všech komnat knížecích. O měsíc později, když kníže shledal, že turisté mu šlapou samet tepichů, [155] nu – dopálil se, povolení nedal, a v novinách pak, chudák, četl pohříchu: „X. kníže (tučně!) postrachem je kraje! Svou čeleď k práci karabáčem nutí! Ó, taká šlechta k šibenici zraje! A zámek sám? Toť chajda na spadnutí!“ [156]
TAJEMSTVÍ SV. ZPOVĚDI.
Osm let se rodičové dřeli, starali se, vypiplali synka. Hoch byl hodný, jedničku měl z mravů, každý den se modlil za tatínka. Osmým rokem byl hoch u zpovědi. Nikdo se teď kluka nedohlídá: krade, lže a ptáčkům krky kroutí – – „vždyť se z toho zítra vyzpovídá“... [158]
VÁCLAV FRESL.
Už nadpis byl – a ruka zase klesla... Je inkoust drahý, šesták lahvička... Když měl by člověk zveršovat i Fresla, ach, zač by přišla jedna básnička... [159]
BILANCE.
A člověk někdy otázku má na rtech, zda ničit koukol stojí ještě za to, když zdravé klasy dostávají příchuť a hnije to už všechno na stojato... [160]
V ČEKÁRNĚ III. TŘÍDY.
Až doposud šlo všecko hladce; dnes člověk neví, kam by leh’, nastala zvláštní situace, že není haléř na nocleh. Dešť chladný padá tiše s nebe a je to věru velmi zlé, když v ochořelé nohy zebe a ulice jsou rozplizlé. Ve hlavě praská, srdce teskní, leč rozum stojí na stráži: [161] Do očí padl pitoreskní lesk světélek tam z nádraží. Červená, modrá, žlutá očka se míhají, zvou blíž a blíž, a člověk jde a jako kočka v čekárně hledá teplou skrýš. Lavička jedna, tam ta v rohu, má náruč zvláště lákavou... Dík za vše dobré pánubohu – a už je tlumok pod hlavou. Kol mluví lidé, dvéře buší, dešť bije tiše do oken, cos obestírá náhle uši – a už je všecko jako sen. Jen jako z dálky k sluchu ťuká křik švýcarského portýra, jenž pravý typ je hromotluka a ústa strašně otvírá. „Luzern, Bern, Bregenz!“ Kterak? Jaká to slova neznámá? To dojista je portýr čtverák, či splet’ si hlavu s nohama. [162] „Luzern, Bern!“ – K čertu, zase! Jsem ve snách nebo opilý? „Luzern! Bern! Bregenz!“ – Zdá se, ti lidé že se zbláznili. Žert jako žert, však je-li hloupý, pak člověka to uráží... Ach, jací jsou to dneska troupi na Františkově nádraží... Jsem přece u nás, v Čechách, v Praze, za chvíli jedu kolem Zdic po naší staré známé dráze na Rokycany z Hořovic. „Luzern, Bern!“ – Chacha, chacha! Žert rád mám, když se povede, však nač ta jména portýr tlachá, když od nás vlak tam nejede? To dojista lze požadovat při nároku i praskrovném, by portýr, chce-li portýrovat, si nepleť Bern s Berounem..! – – – – – – – – Pak ticho, ticho... Hlasy davu, křik portýra, hluk z peronu, [163] pozvolna halí těžkou hlavu v jakousi mlžnou záclonu, až posléz jak by zašuměla odkudsi táhlá tonina, mdlá ruka klesne podle těla a člověk znova usíná. Luzern, Bern, Zdice, Praha... Za představou jde představa, sta vzpomínek a každá drahá a každá jasně vyvstává. Vše honí se tu v jedné směsi a člověk letí jako pták přes česká města, vísky, lesy, a je mu sladce, milo tak... Vše je tak jasno, každá chata tu leží jako na dlani, tam voní lípy, tamhle máta a tam je slyšet klekání. Stráň! Známá stráň! A zde jsou dosud ty staré známé aleje, kde neznali jsme, co je osud, a znali jenom naděje. [164] Zde olše, potok, hukot splavu, a pro boha, zde jeskyně, kde člověk poprv drahou hlavu měl na prsou a na klíně. Vše jako živo, tytéž jívy, táž srdce na nich vyrytá, týž párek naivně dovádivý, týž skřivan zpívá ze žita. Ach, živo všecko, stromy, tváře, dech lučin, letní zášeří, zde cesta, na níž z breviáře se modlívali páteři. I místo, hle, kde člověk s tužkou tak mnohý výpad podnik’ v týl a s jedinou tou svojí družkou se těšíval a hovořil. Ty všecky sny, to všecko, všecko zas v duši zvoní, kolotá, a člověk šťasten jako děcko se usmívá pln života. Čís ret se náhle k čelu sklání, dvě oči, známé obočí, [165] a člověk hledí z nenadání své staré matce do očí... – – – – – – – – – – – – – – – – „Luzern! Bern!“ Ruka jakás se hrubě ramen dotýká: „V čekárně spát, toť přísný zákaz!“ – a portýr dvéře zamyká... Tak nějak vše to prchlo rázem, dech štěstí, život, nálada, a člověk hledí tupě na zem a bere tlumok na záda. Dešťové kapky zvolna plynou a každá studí do líce, pot horkých skrání splývá s špínou a padá v špínu ulice – – – V Curychu, Švýcary, 21. června 1905.
[166]
TAKÉ-DIAGNOSA.
Byl jeden národ, dobře jed’ a pil, měl sádla dost a v těle nebral újmy, pro každé „hier“ však zle se rozčilil a potom trpěl neblahými průjmy. Byl jeden národ, národ s diétou: „Jen když se střeva třikrát denně nacpou!“ Když dostal ji, tož cpal se kotletou a potom trpěl houževnatou zácpou. Byl jeden národ s váhou kolosa a lidé žasli, zříce jeho lalok – a říkalo se: „To je nervosa“, když porci „Šípů“ shltal jako žralok. [167] Byl jeden národ, národ Titanů a celou zemí zazněl hlahol zvonů, když národ – pardon – kráčel na stranu a z alterace polehtal svou bonnu.*) Byl jeden národ, silný jako buk a zdálo se, že umí lámat skály, žel, jaká bída, všecko byl jen tuk, ten obr neměl zhola žádné svaly. Byl jeden národ, dobře jed’ a pil a proti smrti našel medicinu, on doktory své všecky vyhodil a báječnou měl z toho kočičinu... Byl jeden národ, ještě prý je živ – a chvála bohu, dobře se mu vede, i lalok má, ba větší nežli dřív, jen tváře, zdá se, poněkud jsou bledé... Ať žije národ, třikrát sláva mu! A že je bled...? Ach, nač ty hloupé řeči! To bývá, páni, vždycky po flámu... A bonna říká, že mu dobře svědčí... *)Nebudiž uváděno v souvislost s „Národními Listy“. – Nemístná poznámka autora.
[168]
V. KLOFÁČ, ANEB: CESTA NA VÝCHOD.
Když dobrá huba začne klesat v kursu a národ má už tvrdší náturu, je dobře, synu, provětrávat bursu a vysmradit se u Port-Arturu. [169]
SVĚCENÉ KOČIČKY. (Velikonoční motiv.)
Frantík je velký nezbeda, do všeho rýpne, zašťourá; onehdy, v květnou neděli, kamsi vlek’ svého kocoura. „Tatínku“ – praví – „proč se dnes nesvětí také kocouři? Smím si ho dáti posvětit? Pan farář oči přimhouří!“ Frantíku, Franto, jaký’s bloud! Jak je tvůj rozum maličký! Vyrosteš, seznáš, na farách že mají jenom kočičky... [170]
PŘÍSTAVNÍ HOLKA.
Uprostřed puchu z mořských ryb a vínem politých stolků, v Marseji, v jedné uličce, jsem potkal přístavní holku. Byl smutný den a přístavem se mlha ploužila jemná... „Pane, jen dvacet centimů!“ – hlas jakýs zašeptl z temna. Centimů dvacet... Bože můj... Za šesták srdce i s ňadry... V uličce při zdi chvěla se ta holka oděná v hadry. [171] Svítilny odlesk padl jí ve svadlé, vyhublé líce... Za šesták srdce nabídla a snad už neměla plíce... U ďábla, proč ty peníze vždy s krví lidskou jsou v spolku? Jako dnes vidím před sebou tu sešlou přístavní holku. V Marseille, v srpnu 1905.
[172]
POHLEDNICE OD BŘEHŮ ADRIE.
Básníci rodní, jest to proklaté, však co jsem viděl, povím bez vytáčky: Na vavřínech, po nichž tak vzdycháte, zde ženy z lidu suší podvlékačky! V Nizze, v srpnu 1905.
E: pk; 2006 [173]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Zápotočný, Josef B.[?]; Horký, Karel
(Tiskem Jos. B. Zápotočného, Rokycany - Nákladem vlastním)

Místo: Rokycany

Vydání: [1.]

Počet stran: 174