KDYŽ SE PSALO LÉTA PÁNĚ 1903.

KDYŽ SE PSALO LÉTA PÁNĚ 1903. (Strašlivá historie. Vypravoval pasažér v čekárně.)
„... Vy jistě, pane, máte v paměti tu dusnou, strašnou, hrůzyplnou éru; již často chtěl jsem svěřiti vše peru, však počalo se hrůzou svíjeti... Tož dovolte, než rychlík přikvačí, ať vypovím vám svoji historii; je pravdiva, ti lidé všichni žijí – (ač v předpeklí bych zřel je nejradši). Mám bohatého strýce v Berlíně a každoročně posílá mi dárek. [106] I loni poslal v couvertu sto marek a vroucí pozdrav svojí otčině. To první vzal jsem, druhé zapomněl... Vy dojista však, pane, pochopíte. Mně tenkrát zrovna přinesl čáp dítě a kromě krtin jsem činži platit měl. Jak děkoval jsem v duchu strýcovi! I listonoši tučnou diškereci jsem udělil. To nepatří však k věci... Můj ortel byl už dávno hotový. Tož zkrátka. Vzal jsem couvert s markami a v prsou teplý, blahý, šťastný pocit před jednou bankou v brzku jsem se ocit, bych vyměnil si marky zlatkami. Již čistím obuv, beru za kliku, v tom náhle ruka instinktem se vrací, cos divného mi k sluchu zaburácí, jak zaznělo by tisíc výkřiků. Já ohlédl se – – – Milý příteli, och, dosud cítím, jak mne mrazí v zádech.. Co viděl jsem, to nebyl vzpoury nádech, to čistokrevní byli rebeli. [107] Dav lidí táh’ se dlouhým chodníkem a divá pomsta sálala jim z líce... Já zůstal, pane, bledý jako svíce a v divné tuše skryl se za rohem. Dav lidí táhl, v ruce noviny, a křičeli a vztekle rokovali, dav rostl, rostl, chodník byl už malý a lid se valil silou laviny. „Ha! Vlastizráda!“ znělo ulicí. „Ha! Pruské marky!“ znělo zase místy a každý mával „Národními Listy“. Já zápasil již z pola s mrtvicí... „Ha, marky! Zráda!“ řvali zas a zas, ó, schnul jsem, pane, strachy jako škvarek a mačkal v kapse osudných sto marek. V té hrozné chvíli sšedivěl mi vlas... A zas řev... Prý Herben jakýsi dva pastory si pozval do kasina a prodal národ „netto“ do Berlína! Ten bandita! A proč prý nevisí?! Pět tisíc marek, šestnáct feniků prý dostal za svou vlastizrádnou práci! [108] Teď provede prý ještě parcelaci a prodá Slezsko podle cenníku! Lid vztekal se a bouřil, ječel, lál... I párkář jakýs, vyndavaje párky, řval do oken: „Ha, zráda! Pruské marky! Kde je ten zrádce, bych ho rozkuchal!“ A kluci nesli „Šípy“ na holi. Tam zobrazen byl bídný zrádce vlasti, jak kat mu vazem lomcuje a chrastí a pacholkové jak s ním zápolí. Já prchal, pane, jako zločinec... Sto marek v kapse, myslil jsem, že zhynu, a s hrůzou tušil svoji spoluvinu – – Ó strýče, present osudná je věc! Už bloudil jsem dvě celé hodiny – a nyní – ha! – v tom zlopověstném šumu já zahlédl jsem krvavého Tůmu – –! Ó, probůh, milost, vždyť jsem nevinný! Nic nestalo se, pouhá vidina... Ha, zase, zase! Zlořečená klapka... Já v slepém strachu viděl všude Čapka a strašidelný přízrak z kasina... [109] Pak vzpomněl jsem si náhle na Grégra... Och, pane, pane, to byl vrchol všeho! Kdo zaplatil by kata beze něho?!? Já cítil – hrůza – v patách Wohlschlägra! Tak prchám, prchám v divém zápalu, můj vlas jak hřebík, marky mačkám v kapse, již zoufám, pane, napadá mi: Zab se! – v tom k jakémusi přijdu kanálu. Hned spřádám v hlavě možnou záchranu: „Vem rychle marky, uvrhni je dolů a budeš jist, že nehřešil jsi spolu“... Již shýbám se – šup! – hydrant na stranu, v tom, jaký žal, mi praví tušení: Což jestli v žumpě německé jsou krysy?! Meč Damoklův zas nad tvou hlavou visí a na tvé vině nic to nezmění... Krvavý Tůma bude v porotě a jistě řekne (mork mi prchal z kostí...): „Ty němkyně jsou těžkou okolností!“ – – – – – – – Já necítil už nohy v kalhotě, však utíkal jsem pryč a pryč a pryč, až konečně, už rozlámaný v tělu [110] jsem polomrtev doběh’ ke kostelu a do lavice svalil se jak míč... Tak sedím shroucen, teskně přemýšlím a divím se, že puls mi dosud bije... Kdes v pozadí se ztrácí sakristie – – – Má hlava klesá, sním a sním a sním – – Leč nový nápad hlavu probouzí. Jdu v sakristii, marky mačkám v ruce, cos praví mi, že konec bude muce – a v duchu vidím strašné Kartouzy... Jdu v sakristii – – Všecko jako sen – – „Sto marek na mši za Matěje Čapka!“ Tak koktám, blednu, krve ani kapka – a jako hříšník ploužil jsem se ven – – [112]