MÉ VLASTI.

MÉ VLASTI.
Matičko, vlast má, také jednou jsem celoval Tvých vlasů sníh, Tvou svadlou ruku, sešlou, bědnou a žluté vrásky na skráních. Matičko zlatá, také kdysi v Tvůj měkký klín jsem hlavu klad’, já nosil v duši Tvoje rysy, já šíleně Tě míval rád. Čas plyne, plyne, dávno je to, kdy osud tvrdý, neblahý, [62] na jedno krásné, jasné léto mne zavál krutě do Prahy. Vše žilo, plálo, slunce žhavé se zdálo líbat celý svět, já kučery měl tenkrát plavé, mně zrovna bylo dvacet let. Zhýčkaná Praha v slunné záři svůj zlatě tkaný hřála šat, jen já měl slzy v zhublé tváři, jen já měl tenkrát strašný hlad... Ó Praho, Praho, srdce vlasti...! Jak podivně to slovo zní, když hlava klesá, žebra chrastí a žaludek řve k šílenství. A přece, přece, kolik bolu jsem cítil s Tvojím neštěstím, já, moje Praho, přirost’ spolu s Tvým staroměstským náměstím. Co vzpomínek a kolik smutku mne stála každá dlaždice... Já miloval Tě, Praho, vskutku snad ze všech lidí nejvíce! [63] Já zapomínal na Tvých ňadrech, že sešlý jsem a prabídný, že bezmála už chodím v hadrech a že jsem nejed’ přes tři dny... A zrovna tenkrát Tvoje hlava se rozzářila v jas a smích, a hřmělo „Na zdar!“, „Sláva! Sláva!“ a pestro bylo v ulicích. Kde jaký prapor, všechny vlály, (to národ zřel se v přesile) a ulicemi mihotaly sokolské rudé košile. A zdálo se, že samým blahem mé Praze pukne srdce hned... – – – – – – – – – Kdo neřval „Na zdar“, ten byl vrahem... – – – – – – – – – Byl všesokolský právě slet. Já schoulen bídou, zhublá lýtka jsem těžce vlekl kamsi v dál, prapory, řeči, fábor, kytka – toť Praha, již jsem miloval. [64] Dav Sokolů se za mnou ohléd’, kam lýtka asi dovleku... dva nízké vtipy, tupý pohled, to jistě vyšli od Fleků. Z nich každý byl se najed’ právě a ještě stíral mastnou líc – – – Ó, moje Praho, tenkrát v hlavě mi prasklo nervů na tisíc. A v divém bolu pad’ jsem ke zdi a plakal, skučel, tiše vyl, a na mém srdci dosud jezdí hrot nože, jenž se nezaryl. A napadlo mi, kterak dneska mne vyštvali kdes ze dveří, a hloubal jsem, zda Praha česká mi poskytne dnes večeři... Ta dobrá Praha, kterou vždycky jsem miloval až do krve, již zbožňoval jsem fanaticky a již jsem líbal poprvé. Pláč vyzněl hlucho... Praha řvala, kdo nezpíval, byl prokletý.prokletý, [65] a Praha spita tancovala a pořádala bankety. Matičko vlasti, tenkrát, věř mi, jsem poprv bolest nemoh’ snést, jak štvaný pes jsem vtáh’ se dveřmi a tiše padl na pelest. Matičko zlatá, chtěl bych jednou zas celovat Tvých vlasů sníh, Tvou svadlou ruku, sešlou, bědnou a žluté vrásky na skráních, leč odpusť, nelze... Dosud jezdí po mojím srdci ostrý hrot, jenž přimáčkl mne tenkrát ke zdi a docela se nezabod’. [66]