KARLŠTEJN.

Karel Horký

KARLŠTEJN. (Psáno léta Páně 1901, „po té veliké věrně historické opravě hradu Karlova Týna.“)
Bývali Češi paráda, dneska se parádí stejně, zaslouží dvacet na záda, kdo nebyl v Karlově Tejně! Kdysi tam sůva houkala, dnes ji to potvůrku mrzí, sůva je slota nestálá, kvartýr ji omrzel v tvrzi. Bydlila v hradním arkýři, měla tam s kulichem kutě, [27] najednou přišli malíři, natřeli arkýře žlutě. Sůva je, jářku, divnej pták, ona se malířů bojí, houká už jen tak všelijak, peří jí na hlavě stojí. Krčí se smutně v arkýři, má starost s kulichem ptákem, zda-li ji jednou malíři nenatřou taky snad lakem. Malíři všichni, spral je kat, jsou dávno s rozumem v štíru, začnou-li jednou malovat, obarví třebas i díru... Karlštejn, hrad jak z pohádky, příkopem obehnán všecek, kluci tam kladou hromádky z voňavých třešňových pecek... Na hradě lípy jeden květ, zpívá tam pěnkava s kosem, v nádvoří stojí flašinet a klíčník s červeným nosem. [28] Klíčník je věrný vlasti syn a barva nosu tak tklivá, dřív ho měl rudý z medovin, teď ho má červený z piva... [29]